Jan 16, 12-15: Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. 13Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. Nebude totiž mluvit sám od sebe, ale řekne vše, co uslyší – oznámí vám i věci budoucí. 14On mě oslaví, neboť vám oznámí, co přijme ode mě. 15Všechno, co má Otec, je mé. Proto jsem řekl, že vám oznámí, co přijme ode mě.

 

Říká se, že člověk se učí celý svůj život. Nakonec, každá zkušenost nás něčemu může naučit, každá přečtená kniha, či shlédnutý dokument. Jenomže to vůbec nefunguje automaticky. Spíš bychom mohli říct, že člověk má šanci učit se po celý svůj život a je v hodně velké míře na něm samotném, zdali ji využije, nebo nikoli. Je na nás, jak moc jsme ochotni poslouchat, či naslouchat, jak moc stojíme o to, být na konci dne o něco moudřejší, než na jeho začátku. Také ale dost záleží i na tom, má-li k nám kdo rozumně promluvit, máme-li po ruce dobrou knihu, či dokument. Zkrátka a dobře učení a zmoudření si vyžaduje šikovného žáka, ale také moudrého a dobrého učitele.

Platí to i pro církev, pro křesťany. I my se musíme celý svůj život učit. Jako křesťané také máme žít s vědomím, že o Bohu ze svědectví písem mnoho víme, ale také je toho ještě mnoho, co nevíme. Na mnohé věci v písmu prostě odpověď nenajdeme. Třeba na to, zdali člověk smí nějak geneticky modifikovat potraviny, nebo nikoliv. Zdali jsou antibiotika dobré, nebo špatné. Nenajdeme tam nic o molekulách, ani o automobilech, o evropské unii, o knihtisku. Každá doba přináší nové výzvy a my, jako věřící musíme nabrat odvahu nejen citovat písmo, ale především naslouchat tomu, o kom svědčí, tedy Bohu. Odvahu a moudrost hledat cíl, ke kterému ta slova směřují a ne je jenom mechanicky opakovat. A je to dobře.

Jenomže je to poněkud obtížné. Nemáme přeci s Bohem přímou linku. Nekráčíme fyzicky po boku Ježíše, jako jeho učedníci, kteří s ním jedli společně chléb, viděli zázraky, které konal. Jak se jim jen snadno zmoudřívalo, ti to měli mnohem snadnější, skoro bez práce. Nebo ne?

Podle Janova svědectví to zas takové „lážo-plážo“ nebylo. Zdá se, že Ježíš jako učitel celkem narážel na limity svých žáků, kteří ho ne vždy zcela chápali. Vždyť i dnes jsme zaslechli z evangelia – „Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést“.

To na první poslech zní dost negativně. Copak bychom mohli následovat příklad učedníků a číst knihy jejich žáků, když i Ježíš naráží na jejich limity? Jenomže Ježíš vidí také dál. Vidí také naději na změnu. Až přijde duch pravdy, věci se změní, říká Ježíš svým učedníkům. Učedníci mají naději se zlepšovat, to co nesnesou dneska, může být postupně, působením Ducha učiněno snesitelnějším.

Také my máme naději, také my můžeme poznávat Boží vůli a Jeho působení ve světě a v našich životech. Ne ze svých vlastních sil, ale pomocí Ducha, kterého zaslíbil Ježíš nejen apoštolům, ale i nám. Ducha, kterého my nazýváme duchem svatým, ale Ježíš v té dnešní perikopě o něm mluví jako o duchu pravdy.

Vidím v tom nejenom naději, ale také výzvu. Nejsme Ti, kdo pravdu vlastní. Pouze ji poznáváme, Boží duch nám ji postupně odkrývá, učí nás o ní, našeptává nám a posouvá nás správným směrem. Vždycky přiměřeně, není přeci nutné, abychom hned věděli pravdu o všem, o každé situaci. Musíme proto neustále pravdu hledat, jinak nám hrozí, že zaspíme na vavřínech.

Navíc, máme-li příslib tohoto Ducha, který nám ukazuje jaká je pravda o nás, o našich životech, ale také o světě, ve kterém žijeme, můžeme se Boha skrze něj neustále dotazovat, stejně jako se svých rodičů neustále dotazují děti, proč se věci dějí tak, jak se dějí a tak můžeme vždycky znovu prožívat radost z nově objeveného.

Víra není ustrnutím v životě, ve víře přeci kráčíme s pohledem upřeným před sebe. Často se to ukazuje právě v kritických situacích, když nám opravdu, jak to píše žalmista, vody sahají až po krk, když máme na mále. Ve víře se dá hledět dál, i když člověk musí udělat krok do vzduchoprázdna. Ve víře můžeme zápasit o právo a spravedlnost a dobro, i když se zdá, že zlo nespravedlnost už nadobro zvítězili a neexistuje síla, která by je mohla porazit. To vše díky tomuto Duchu, kterého nám Bůh vděčně dává.

Nakonec, nebyl to nikdo jiný, než parta učedníků, o kterých Ježíš řekl, že jim ještě nemůže říct uplně všechno, kdo projekt církve rozběhl tak, že funguje už přes dvě tisíciletí a úspěšně zůstává kořením světa. Takové jsou důsledky působení Božího ducha. Když Duch Boží zavěje, vstane z mrtvých naděje, tak to zpíváme v jedné písni ze svítáku. A když Duch boží zavěje, tak také my můžeme být součástí Božího působení ve světě, protože také nám má Bůh ještě mnoho co říct, protože Jeho působení neskončilo kdysi dávno, ale trvá i v našich časech a také v našich životech.

 

Jakub Pavlús, farář sboru