Jan 17, 20-26: Neprosím ale jen za ně. Prosím i za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo. 21Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět věřil, že jsi mě poslal. 22Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno. 23Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě.
24Otče, chci, aby ti, jež jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval před stvořením světa. 25Spravedlivý Otče, svět tě nezná, ale já tě znám. Tihle poznali, že jsi mě poslal, 26a já jsem jim dal poznat tvé jméno a ještě dám, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich.“

 

Je dobré vědět, že se za nás někdo přimlouvá, že na nás někdo myslí. Komu by to neudělalo radost, když se dozví, že na něm někomu doopravdy záleží. Když víme, že někoho čeká těžká zkouška, nebo třeba nějaký těžší medicínský zákrok, neřekneme mu snad: „Budu na Tebe myslet!“ nebo něco podobného?

Jako křesťané tím obvykle myslíme, že se za toho člověka budeme modlit, že se za něj přimluvíme před Bohem. Ne, že bychom si snad mysleli, že Bůh je ignorant, nebo že by snad akutně potřeboval naše připomenutí. Mnohem spíš je to náš projev lásky, péče, či zájmu o toho člověka, ale také naší poslušnosti Boží výzvě, že „modlitba spravedlivého dosáhne mnoho“ (Jk 5,16) Bůh přímluvnými modlitbami rozhodně nepohrdá, nebere je jako nějaké vměšování se do Jeho kompetencí – spíše naopak na mnoha místech v Písmu nacházíme výzvy k tomu, aby se modlitby konali, abychom prosili a také děkovali jedni za druhé, i za ty, které třeba neznáme.

Nakonec, v modlitbách často zůstával i Ježíš. Dnes jsme také z Janova evangelia zaslechli Jeho modlitbu. Je to modlitba přímluv za církev, také za nás, kteří tu dnes sedíme, ale i za ty, kteří tu sedávali před námi a za ty, kteří tu budou sedávat po nás. Ježíš se za nás přimlouvá a je opravdu dobré to vědět. Nejsme mu lhostejní, ani Ti, kteří přijdou po nás, mu nejsou lhostejní, stejně jako mu nebyli ani Ti před námi. Jinými slovy, Ježíš zde prosí za církev.

Ovšem, to, co se mi u Ježíše, v Jeho modlitbě za církev zdá jako důležité  a cenné je, to, jakým způsobem chápe Ježíš přesah církve „vertikálně“ ale také „horizontálně“. V první řadě, pokud jde o ten „vertikální“ rozměr, Ježíš chápe církev jako Boží dílo na zemi. Bůh je ten, kdo církev přivádí k životu a také tím, kdo ji živí svým slovem a svou přítomností. Církev je Boží a proto také zcela závislá na Jeho vůli. Bůh v ní neustále působí. I v našem sboru, ale také ve všech ostatních sborech po světě.

Ježíš ale zná i horiznotální rozměr. Ten pozemský. Církev je Boží, ale tvoří ji lidé. Tvoříme ji my, ale společně s námi spousta lidí. Některé z nich známe, jiné nikoli. Za nás, za všechny Ježíš prosí: „Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět věřil, že jsi mě poslal“ Prosí za nás proto, že i když je Boží a zcela závislá na Boží vůli, tak platí, že Bůh si právě lidi používá jako své nástroje v církvi.

Říká se, že v jednotě je síla. Ovšem, je to heslo, které se spíš hodí k různým politrukům, než k Ježíšovi. Ježíš celkem záměrně mluví o jednotě Otce, Syna a Církve – nás všech. Tedy nejenom o jednotě horizontální – lidské, která, jak víme, je nejistá, ale také o jednotě kterou církev prožívá i ve vertikále, ve směru k Bohu.

Církev je Boží a proto také všichni zažíváme Jeho neustálé působení. Nejsme ve všem zajedno. Každý z nás prožívá Boží působení jinak. Každému z nás dal Bůh v církvi jiný úkol. Někdo slouží jako učitel, varhaník, někdo jako účetní, či kostelník. Někdo má nadšení pro misii, někdo spíš pro pastoraci, či stmelování společenství, jiný zas třeba pro zachovávání Božího stvoření, nebo také pro udržování dobrého technického stavu nemovitostí, které jsou nám ve službě Bohu a bližním tak užitečné.

Rozmanitost se s jednotou nemusí nevyhnutně vylučovat. Svět nemá poznat uniformitu církve, ale její sjednocení se kolem Toho, který církev založil a také ji spravuje a také vzájemný respekt křesřanů  k různosti svých povolání a způsobů, jakým prožíváme svou víru. Ani my se tak nemusíme zarmucovat tím, že nejsme stejní, že naše služba v církvi, či ve světě není stejná.

Můžeme a máme se radovat z toho, že nás k ní povolal Bůh. Můžeme se ale také Ježíšem inspirovat. Nejenom můžeme, měli bychom se. V tom, jak církev svěřoval především do rukou dokonalého Boha a ne nedokonalých lidí. Modlíme se za církev? Za to, abychom věděli jaké je to naše povolání v církvi? A hledáme to naše povolání?  Za to, aby svět i skrze nás mohl poznat, že Kristus je ten, kterého poslal Bůh k záchraně všech lidí? Ježíš to dělá, modlí se za církev i za nás, neustále se za nás u Otce přimlouvá a zve nás, abychom se k těmto přímluvám připojovali i my sami, jako společenství, ale také jako jednotlivci.

Nechme se tedy i my vést Jeho příkladem, modleme se za církev, za své povolání v ní a také za Ty, kteří církev budou tvořit po nás s vírou, že naše modlitby budou vyslyšeny.

Amen.

 

Jakub Pavlús, farář sboru