Jan 1, 29-42: Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“ Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: „Hle, beránek Boží.“ Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: „Co chcete?“ Řekli mu: „Rabbi (což přeloženo znamená: Mistře ), kde bydlíš?“ Odpověděl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou, kteří slyšeli, co Jan řekl, a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu: Kristus).“ Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr ).“

„Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“, to je taková, skoro typická křesťanská věta, tedy, alespoň pro mně. Ale, rozumíme ji? Ve slovenské církvi, tak jako ve většině církví západního ritu, byla a je pevnou a neoddělitelnou součástí liturgie k Večeři Páně, akorát trochu upravená. Zde zas pro změnu, alespoň v našem sboru téměř vypadla. Mně tedy celkem chybí. Jenomže, zkuste si někoho zastavit na ulici a zeptat se, co ta věta podle něj znamená.

Nejen teenageři, ale i spousta dospělých by si mnohem spíš představovala v lepším případě „pana Beránka“ jak se snaží snímat (zachytit) na fotoaparát, nebo snad spíše mobil hřích světa. Hle, pan Beránek, investigativní reportér z nebes, který snímá hřích světa na svou kameru a pak ty snímky sdílí na facebook, instagram či jiné sociální sítě, jó, ten je boží.

Tedy ovšem, počkat, co je to vlastně ten hřích? Ahá, to známe, to je když se dělají všelijaké špatnosti, že? No, to by pan Beránek z celého světa měl asi celkem slušný objem dat. Ale k čemu mu to bude? Snad to alespoň nahlásí na policii…

No, nedá se očekávat, že všichni budou rozumět tomuto našemu křesťanskému slovníku, viďte. Jan prostě mluvil jazykem své doby a také jazykem lidí, ke kterým mluvil. My se s tím v těch našich překladech a výkladech pak musíme popasovat, protože ta naše doba a náš jazyk to je něco úplně jiného. Tedy, předně musíme říct, že Jan to myslí úplně jinak, i když vím, že vás zde v kostele to nijak nepřekvapí.

Proč tedy nazývá Ježíše beránkem Božím? Když otevřeme starý zákon, zjistíme, že takový beránek, hlavně když je prvorozený a bez vad, to je zvláště ceněné zvíře. Byla to krev beránka, natřená na veřeje domů Izraelců v Egyptě, kde byli menšinou, co je zachránilo před smrtí prvorozených. Tedy, abychom byli přesni, byla to krev beránka, co zachránilo všechny, kteří uvěřili této zvěsti od Mojžíše. Proto židé dodnes slaví paschu, hod velikonočního beránka. No a snad nejeden písmák mezi námi, tak jako nejeden písmák Janovy doby si vzpomene na beránka, který byl chycen za rohy do křoví, protože si ho „Bůh sám vyhlédl za oběť“ místo Izáka, Abrahamova syna na hoře Moria. No a v Jeruzalémském chrámě jsou podle obětních předpisů beránci předepsanou obětí za vážné hříchy jednotlivců i celého společenství.

Ježíš je tedy pro nás tento typ beránka. Beránek, kterého jsi Hospodin vyhlédl, určil jej za světlo pronárodům, jak jsme to četli v prvním čtení, aby jeho spása dosáhla i posledních končin naší zeměkoule. 

Tento beránek snímá hříchy světa, ovšem ne na nějaké záznamové médium, bere je na sebe, aby nesl také trest, který by světu za tyto hříchy podle zákona patřil. Jeho krev není rozmazaná na veřejích, ale na kříži. Není zachycen v křoví proti své vůli, ale jako Boží beránek dobrovolně přichází na svět, aby nesl trest za všechny ty naše nedokonalosti a špatnosti. Tak z nás snímá, bere tu tíhu hříchu, tak nás zachraňuje před trestem a strachem. A tak to, co bylo dříve špatně, dostává v Ježíši svůj řád.

Proto o něm také Jan ví, že je větší, mnohem důležitější, než on sám. Snad můžeme říct, že to nevěděl hned v prvním momentě. Je zvláštní, že říká, „Spatřil jsem, jak duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je…“ Jsou znamení, ke kterým i Jan potřebuje vysvětlení.

Ale když už Jan to vysvětlení dostane, je to jasné. „Já jsem to viděl a dosvědčuji“, opakuje svým učedníkům. Snad mu to trochu někdy závidím.

Viděl to a tak může dosvědčovat, ten se má. A trochu se ptám sám sebe, co jsem viděl já, co já můžu dosvědčovat. Křesťané někdy za každou cenu hledají svědectví o tom, jak Bůh koná v jejích životech, slyšel jsem několik úsměvných křesťanských svědectví, několik mě jich rozčílilo a některá mi dodali sílu a naději. Sám za sebe bych snad mohl říct, že zpětně vidím, že i když se mi církev na Slovensku otočila zády, Bůh mi byl nablízku a sám bych z toho nikdy lépe nevykličkoval. Tedy viděl jsem, ale nevěděl, podobně jako Jan, dnes však dosvědčuji, že takový je Bůh, milosrdnější, než my, jeho služebníci. A je na vás, jestli je to pro vás úsměvné, rozčiluje vás to, nebo vám to dodává naději. Tak to prostě s tím lidským svědectvím je.

Jan však viděl a dosvědčuje a nám nezbývá, než mu věřit, že Ježíš je beránek Boží, který snímá hřích světa. Jan je také člověk. Jeho svědectví je lidské. Opakuje to svým učedníkům několikrát. Ale přesvědčit se o tom musí oni sami.

Tak je to také s námi. Čteme svědectví písma o Božím působení ve světě, o Beránku, který se sám vydá do lidských rukou jako oběť smíření mezi člověkem a Bohem, posloucháme různá svědectví lidí současných a minulých, ale kdybychom žili jenom z nich, pak pouze parazitujeme na jejich víře.

Musíme, tak jako Janovi učedníci, nakonec vyrazit za Ježíšem a sami zkusit, jestli ta svědectví mají něco do sebe, jestli je Ježíš opravdu Boží, sami zaslechnout to jeho „pojďte a uvidíte“. To se prostě musí zažít. Boží slovo o záchraně skrze Ježíše se nám musí stát. A nakonec, myslím, že příběh takového setkání je u každého z nás jiný.

Snad ale můžeme také říct, že je to setkání, které zásadně promění náš život, tak jako změnilo i život Janových učedníků, kteří opouštějí svého mistra a zůstávají u Ježíše. Dokonce přivádějí i své známé. Ježíš sám potvrzuje radikální dopad takového setkání, když Šimonovi říká: Odteď jsi Petr.

Když potkáš Ježíše, nezáleží na tom, z jaké jsi rodiny, jaké máš zázemí, jaká je tvá minulost, odkud přicházíš. U Ježíše má každý šanci začít od znova, ve víře, která pokládá Ježíše jako tu základní skálu pro stavbu svého života. Co si víc přát, než abychom také my měli sílu, moudrost a odvahu svědčit lidem kolem sebe, že Ježíš je Boží, že on je cestou k Bohu a k životu. Aby přibývalo těch, kteří půjdou a uvidí. Aby se nám a lidem kolem nás stalo slovo Boží o spasení skrze Ježíše, Božího Beránka pravdivým. Abychom skrze Božího beránka nalézali Boží slitování a pokoj.

Jakub Pavlús, farář sboru