Matouš 5, 13-20: Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání, a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

Jaký je vlastně smysl mého života, proč tu vlastně jsem. Tuto otázku si klademe celkem často. My křesťané i v jiné podobě, když se ptáme: Jaká je Boží vůle v mém životě. A děláme to tak celkem právem, vždyť prožít svůj život nesmyslně, v honbě za nesmysly, to je strašná věc. O co víc jsme starší, o to víc vidíme, jak čas rychle utíká a o to víc ve svém životě hledáme smysl, cíl, způsob, jak po sobě něco zanechat, nějaký zapamatovatelný odkaz, dobré dědictví.

Jan Werich se kdysi vyjádřil celkem moudře, když řekl: „Když už tedy člověk je, tak má hledět, aby byl, čím je, a nebyl tím, čím není, jak tomu v mnoha případech je.“

S tím se dá celkem snadno souhlasit. Jenomže, kým vlastně jsme? Jak být tím, čím jsem a ne tím, čím nejsem? A vztahuje se to nějak i k mé víře, k tomu, že jsem křesťanem? Co to vlastně pro mě znamená?

V evangeliu dnes slyšíme, jak Ježíš svým učedníkům říká: vy jste sůl země, vy jste světlo světa. Tento výrok moc dobře známe, je to takový novozákonní evergreen.

A přece, i když je to evergreen, neznamená to, že se nevyplatí k němu čas od času vrátit, právě naopak. Sám se na něj nakonec odvolávám i ve výroční zprávě, kterou jste snad četli. V našem uvažování o smyslu křesťanství nám dává hned „na první dobrou“ jeden typ. Být křesťanem samo o sobě, ve vztahu k sobě samému zas smysl nemá, smysl křesťanství, nebo spíš křesťana se ukazuje ve vztahu ke světu, ve vztahu k okolí. Podobně je to se solí a se světlem, i ty mají smysl až ve vztahu k okolí. Sůl není slaná sama pro sebe a světlo nesvítí jen samo pro sebe.

O soli se dá jistě uvažovat v mnoha různých kontextech. V první řadě ji známe jako dochucovadlo, jako zvýrazňovač chuti, znám nespočet lidí, kteří solí, aniž by jídlo předtím alespoň zkusili. V Ježíšově době se sůl používala i k tomu, aby zabránila shnití masa, ke konzervaci. Proto, že zabraňovala hnilobě, kterou lidé považovali za důsledek působení démonů, se ale používala třebas i k exorcismu. My zas při myšlence na sůl určitě e svého uvažování nevynecháme pohádku Byl jednou jeden král, nebo sůl nad zlato. A to se nám vlastně líbí, rádi sami sebe chápeme jako koření světa, kterého zas nemusí být moc, jako sůl, která je nad zlato, jako prostředek k vyhnání zla ze světa.

Ježíš o soli říká v tomto textu jetě jinou hodně zajímavou věc, totiž, že sůl se může „zbláznit“. Ekumenický překlad to maskuje tou poetickou parafrází „jestliže sůl pozbude chuti“, ale doslova tam čteme, „jestliže se sůl zblázní, čím bude osolena.“  Ježíš tedy nenabádá učedníky, ani nás k tomu, abychom si řekli: My jsme solí země, ó, jak my se máme. Jiří Mrázek ve svém komentáři doporučuje spíš čtení: Vy jste sůl země, a svou slaností jste tady a teď nepostradatelní, ano, cennější než zlato, jistě, tak se z toho hlavně nezblázněte.

Podobně je to nakonec i se světlem, ani to nesvítí samo pro sebe, a proto by bylo bláznovství zasvítit světlo a skrýt jej pod nádobu. Komu by pak asi svítilo?

No, stále jsme si ale neřekli jak tedy ta sůl a to světlo konkrétně ve světě má působit. Ježíš nevysvětluje chemické a fyzikální teorie o světle a soli, nepíše do písku žádné vzorce pro své učedníky, stejně by to většina z nich ve své době asi nepobrala.

Dodá k tomu jen jedno doporučení. Světlo a snad můžeme říct i sůl mají působit: „před lidmi tak, aby viděli vaše dobré skutky a chválili Otce, který je v nebesích“.

S dobrými skutky je to u nás, evangelíků poněkud ošemetné. Ježíš se o nich nebojí mluvit. Jen je důležité si uvědomit, že ani ty dobré skutky člověk nedělá sám pro sebe, pro své vlastní spasení, ale především proto, aby lidé za ně chválili Otce v nebesích. V tomto jeho učení není žádnou převratnou novinkou, nepřichází zrušit zákon, nebo proroky, jak jej mnozí už v jeho časech obviňovali. Vždyť už u Izajáše jsme četli, že Bůh předně po svých následovnících chce, aby na zemi: vyhlásili svobodu ujařmeným, lámat chléb hladovým, obléct nahé.

Osobně v tom čtu zaslíbení, ani my, písmáci, evangelíci se nemusíme strachovat o zákon. Ze zákona nezmizí ani jedna tečka, ani nejmenší ze znaků abecedy, dokud nepomine země a nebesa. Být solí země a světlem světa neznamená být strážcem zákona, tradic, či dokonce strážcem naší vlastní interpretace zákona. Zákon i proroci se mají vždy interpretovat, vyučovat a aplikovat tak, aby ti, kdo uvěřili je dodržují byli světlem a solí pro své okolí.

Zajímavé je, že Ježíš neodsuzuje ani ty, kdo jej neinterpretují správně. Neposílá je do těch nejhlubších částí pekla, jak jsme my křesťané zvyklí, pouze říká, že se špatnou interpretací zákona člověk může být v království Božím jedním z těch nejmenších, ale bude tam.

Přesto však povzbuzuje své učedníky, a tedy i nás, aby spravedlnost, kterou dosahujeme převyšovala spravedlnost zákoníků a farizeů. To je samozřejmě veliká výzva, která může být snadno špatně interpretovaná.

Máme se tedy donekonečna, ještě víc než farizeové a zákonici hledat a dodržovat všechny příkazy a zákazy zákona? Hledat nové způsoby a interpretace těchto pravidel pro naši dobu? Žít v nekonečném strachu z trestu, který by nás mohl postihnout, když tyto zákony nedodržíme, že to království Boží, které se u Ježíše otevírá všelijakým trosečníkům života by nám mohlo zůstat nepřístupné? Osobně tato Ježíšova slova chápu jako výzvu vzít to za jiný konec, než právě farizeové a zákoníci. Nehledat „spravedlnost“ v sobě a ve svých silách, nebo ještě lépe řečeno, nehledat onu spravedlnost jenom sám pro sebe. Máme přece být solí země a světlem světa, nepřehlédnutelným městem na vrchu, díky kterému lidé můžou nacházet a chválit Otce, který je v nebesích. To má být konečným cílem, smyslem našich vlastních životů, ale také všech aktivit, které se konají v našem sboru. Přinést boží osvobozující spravedlnost, potřebnou slanost a světlo do světa. O to jde od samého začátku, už od časů proroků a zákona, i když to mnozí zákoníci a farizeové různých dob nepochopili. Tak se hlavně nezblázněme a nepřestaňme být solí a světlem světa.

Jakub Pavlús, farář sboru