Jan 4, 4- 19; 27-30; 42:
Musel však projít Samařskem. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.
Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ –Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. –Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají.
Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“
Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“
Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok.
V tom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl ‚nač se ptáš?‘ nebo ‚proč s ní mluvíš?‘ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“
Vyšli tedy z města a šli k němu.
Oné ženě pak říkali: „Teď už věříme ne pro to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“
Milí přátelé,
na čem stojí naše víra? Jaké jsou její základy, z čeho je vlastně naše víra živá? Žijeme vírou pro to, co jsme s Ježíšem prožili „na vlastní kůži“, nebo pro to, co nám o něm řekli jiní? Může se nám zdát, že je to banální otázka, myslím si ale, že v tyto dny se opět stává aktuální. Stav nouze, vyhlášený od čtvrtečního odpoledne nás všechny značně omezuje, klade nám různé otázky, kromě jiného také otázky víry. Můžeme tomto dotazování ale můžeme shledat i něco dobrého. Dává nám prostor zpomalit, být trochu víc sami, nebo jen se svými nejbližšími a přemýšlet znovu nejen o tom, na čem stojí naše životy, ale také nad tím, na čem stojí naše víra a k čemu nás v této mezní situaci vede.
Svou situaci sice ani zdaleka nemůžeme přirovnávat k situaci pospolitosti synů a dcer Izraele, o které jsme slyšeli v prvním čtení. Jim došla v poušti voda a to je opravdu mnohem horší, než když se třeba na dobu nevyhnutně nutnou omezí všechny veřejné akce, naše aktivity nevyjímaje. Nemít vodu, to člověku klade mnohem naléhavější existenciální otázky, než když se zavřou obchoďáky a celá republika přepne na nouzový režim.
Snad ale přeci jenom to jejich remcání a svár s Mojžíšem, který stál na jejich čele chápeme o něco lépe. Nakonec sami kolem sebe vidíme spoustu lidí kteří opatření spojená s nouzovým stavem nesou s nelibostí, nebo k nim možná také patříme.
Pokušení a svár, tak pojmenovali místo, na kterém si lid prošel touto krizí, tímto nouzovým stavem. Pokušení a svár, to je to, co sami vidíme a cítíme ve svém okolí. Pokušení žít jakoby se nic nedělo, pokušení vzít nouzový stav jako nucené prázdniny, a také svár, protože je spousta možností jak se k celé situaci s pandemií šířící se světem postavit a neumíme si vybrat která z nich je ta nejlepší. Neumíme si najednou vybrat v tom rozporu mezi svobodou a bezpečím. Časem třeba přijde i pokušení, o kterém se píše v knize Exodus: „… pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“
Z jakého zdroje můžeme v čase sváru a pokušení načerpat živou vodu, tedy to, co vede k životu? Na to je těžké odpovědět, obzvlášť v situacích, které nás vytrhávají z našich běžných životů, v situacích, které v našich myslích a srcích vyvolávají zmatek. Z něčeho se ale musí žít, tělesně i duchovně. To je nepochybně pravda. O to naléhavěji toto dilema vystupuje do popředí v tyto dny.
Moc dobře to ví i Ježíš, když žádá kolem poledne kdesi v samařském Sycharu neznámou ženu o vodu ze studny. „Dej mi napít!“, kdyby mi to takto řekla jedna z mých dcer, nebo klidně i dítě na některé z farních akcí, okamžitě bych se vůči tomu ohradil: „Zapoměls, zapomělas na jedno důležité slůvko, nezdá se Ti?“, mám už zkrátka takový rodičovský zvyk. Teď ale nejde o to, jak to Ježíš řekne, dokonce ani o to, komu.
To důležitější je, že je to Ježíš, kdo samařanku oslovuje a také to, kde vlastně. Oslovil ji tam, kde si běžně samařanka chodila pro vodu, tak potřebnou k životu pro všechny bez rozdílu. Ježíš ji oslovuje na všedním místě, ve všední den. Kam si my ve všední dny chodíme načerpat sílu, kterou potřebujeme k životu? Na gauč, s dobrou kávou, vínem, čajem nebo čímkoli jiným v ruce? Nebo trochu aktivněji někam do lesa, na zahrádku? Každý to máme nějak jinak, někdo tohoto času máme víc, někdo míň, někdo má čas hned po práci, někdo až když se postará o své malé děti, nebo o své rodiče odkázané na jeho pomoc.
Dobrou zprávou je, že Ježíš nám, lidem vychází vstříc, a to nejen pro to, že by od nás něco potřeboval. Rozhovor se Samařankou sice začíná žádostí o vodu, nakonec je to ale Ježíš, kdo ji na tomto všedním místě nabízí mnohem víc, než tam běžně mohla načerpat. Nabídka živé vody dnes může znít až moc magicky, podobně magicky, jako Boží výzva k Mojžíšovi, aby holí poklepal po skále, ze které pak vyšla voda.
Co tím Ježíš myslí, když ženě nabízí živou vodu? Je to metafora. Samařanka přišla po vodu tak, jak to udělala už mnoho krát. Jen jedna věc je jiná, dnes u studny potkává Ježíše. Toho Ježíše o kterém jen postupně zjišťuje, že je prorok a mesiáš. Je to setkání s Ježíšem, její vlastní osobní setkání s Ježíšem, co ji přesvědčí o tom, že jí může nabídnout víc než vodu, po kterou tak jako tak bude muset chodit každý den.
Tato nabídka platí i pro nás. Máme-li pocit, že Bůh se nám vzdaluje, nebo že se mu vzdalujeme tím, že se nemůžeme scházet jako společenství, nezapomínejme, že je to Ježíš kdo nám vychází vstříc a nabízí nám sebe sama jako zdroj života, jako živou vodu. Na jednu stranu to můžeme chápat jako šanci říct si nakonec, až se znovu budeme moct sejít ve společenství: „„Teď už věříme ne pro to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“
Bylo by ale příliš sobecké myslet v tyto dny jen sami na sebe, pokud nepatříme ke skupině obyvatel, které nový korona virus nejvíc ohrožuje. Obzvláště, pokud jsme v Ježíšovi opravdu našli zdroj života. Poohlídněme se kolem sebe, jestli bychom třeba nenašli někoho, koho by opravdu ochránilo kdybychom mu zašli na nákup. Popřemýšlejme, jestli bychom někomu nemohli pomoct alespoň slovy povzbuzení po telefonu, sms-kou, messengerem či e-mailem, někoho, kdo si třeba ani nemá s kým popovídat, kdo nemá komu říct o svých strastech a radostech. Nenechejme se ubít starostmi o sebe, ani pochybnostmi o víře. Objevme v sobě ten pramen věčného života a podělme se o něj v tuto složitou dobu i se svými blízkými.
Amen!
Jakub Pavlús, farář sboru