Kázání z neděle 20. února 2022

Lukáš 6, 27-38: Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. 28Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. 29Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! 30Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět. 31Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. 32Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. 33Činíte-li dobře těm, kteří dobře činí vám, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. 34Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. 35Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. 36Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. 37Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. 38Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“

S tím vším, co se teď děje na hranicích Ukrajiny zní dnešní evangelium přímo bláznivě. Na druhou stranu, ono nezní bláznivě jenom pro nás dnes, časový odstup v tomto případě není důvodem, pro který bychom mohli říct, že slovům Ježíše nerozumíme. Zněli bláznivě už tenkrát, když je Ježíš říkal před shromážděným zástupem, už tenkrát museli posluchačům připadat úplně bláznivě a nerealizovatelně.

A přesto, nebo právě proto je potřebné říct, že Ježíš je myslí úplně vážně. Odhaluje v nich způsob, jakým Bůh chce vyléčit nemocný svět. Svět, který přeje pouze bohatým, oblíbeným, nasyceným a šťastným, svět ve kterém se krade, křivdí, pomlouvá, proklíná a ubližuje a nesmyslně válčí – tento svět chce Bůh vyléčit milosrdenstvím.

Ježíš tak nějak přirozeně očekává, že Ti, kteří ho poslouchají a rozhodnou se jej následovat, se k tomuto léčebnímu programu připojí. Ten, kdo se k Ježíšovi zná  jenom pro svůj vlastní prospěch, se hluboce plete a nestrefuje se do cíle následování a tak, po křesťansky řečeno, hřeší. 

Při pohledu do křesťanských dějin zjistíme, že se tak dělo opravdu často, že církev i ti, kdo se ji snažili reformovat, nejednou zapomínali na příkaz lásky k nepřátelům, i když třeba společně zpívali „nepřátel se nelekejte“…

Ale co si počít s láskou k nepřátelům v tom našem světě, ve kterém musíme nejednou bránit nejen sami sebe, ale i druhé? Máme se snad z lásky našim nepřátelům tvářit, že vlastně nic špatného nepáchají? Kam by ten svět spěl, kdybychom si nechali všechno líbit?

Myslím, že Ježíš nechce ze svých učedníků mít „poseroutky“ neschopné pojmenovat zlo, poukazovat na zlé a nespravedlivé skutky a slova, které ubližují jednotlivcům, i společenstvím. Právě naopak. Podstatný je pro něj ale postoj, který jako jeho učedníci zaujmeme k těmto lidem a způsob, jakým budeme bojovat proti zlu, které sami šíří, konají a kterému otročí, aniž by o tom sami věděli.

Zlo se nejsnáze šíři neustálým řetězcem ukřivděnosti, nenávisti a msty a Ježíš od svých učedníků, tedy i od nás žádá v první řadě to, abychom tento řetězec byli schopni přerušit milosrdenstvím – i vůči nepřátelům. Tedy netvářit se, že se nic zlého nestalo, jasně zlo pojmenovat, ale neoplácet jej jiným zlem. Boží recept je zápasit se zlem tak, aby se i nepřítel musel nad sebou zamyslet.

Příklad jsme slyšeli třeba v prvním čtení, kde jsme poslouchali o Josefovi, za kterým, když byl v Egyptě správcem sýpek s obilím, přišli jeho bratři – ti, kteří ho zavrhli a prodali do otroctví. Mohl je nechat zavřít, mohl se jim šeredně odplatit tím, že by jim obilí neprodal, nebo prodal s vysokou přirážkou, a tak by zřejmě umřeli hlady. Místo toho jim prokazuje milosrdenství. Zve je, aby společně s otcem bydleli u něj a měli všeho dostatek. A takových příkladů bychom ve starém zákoně našli víc, třeba i krále Davida, který nezabil Saula v jeskyni, i když měl příležitost.

Ti, kteří se řídí tímto Ježíšovým zlatým pravidlem: Čiňte jiným tak, jak chcete, aby činili vám, se jen zřídka kdy setkávají s uznáním od lidí. Většina lidí jimi spíš opovrhuje. Ježíš nás ale učí, že uznání máme očekávat především u Boha. „Milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.“

Buďme tedy milosrdní tak, jako je milosrdný i náš Otec. To je nesnadný úkol, kterým nás Ježíš pověřuje v často nemilosrdném světě. Je to úkol doslova nad naše síly, a myslím, že je to dobře. Nutí nás neustále, abychom se zastavili a snažili se na celou věc podívat s jakýmsi Božím nadhledem, abychom se k Bohu odkazovali a dožadovali se Jeho pomoci.

Pokaždé, když nás někdo napálí, když potkáme zlomyslného člověka, když jsme svědky zla, které nás přesahuje a obklopuje, musíme se zastavit a připomenout si, že jsme syny milosrdného Otce a následujeme milosrdného Krista, který se z lásky obětoval pro hříšníky a tedy nejenom pro nás, ale také pro Ty, kteří páchají zlo, že i je chce zachránit, že i oni jsou jeho dětmi – byť třeba hodně neposlušnými dětmi.

Jistě, že se nám to často nedaří, kdo by tvrdil opak, je lhář. Já třeba vím, že když se setkávám s nepravostí, tak se mi to leckdy nedaří, prokazovat milosrdenství těm, kdo ji páchají. Někdy mi stačí jen sednout za volant, a hned zapomínám na milosrdenství svého Otce. A ani se mi třeba nedaří dát všechno všem, kteří o něco prosí.

Diettrich Bonhoeffer k tomu ve své knize Etika píše: „Kdo na sebe v zodpovědnosti bere vinu, a tomu nemuže žádný zodpovědný člověk uniknout, přičítá tuto vinu sobé a nikomu jinému, ručí za ni, je za ni zodpovědný. Nečiní tak v hříšné pýše na svou moc, ale s vědomím, že se jej tato svoboda zmocnila a že je v této svobodě odkázán na milost. Před ostatními lidmi člověka se svobodnou zodpovědností ospravedlňuje nezbytnost, před sebou samým jej zprošťuje viny jeho svědomí, ale před Bohem doufá jen v milost.“

(Dietrich Bonhoeffer, Etika s. 274)

Když tedy mě a nás všechny Ježíš k takto náročné cestě povolává, není to bezvýznamné. I přes všechny nezdary a pády jsme povolaní vždycky na tuto cestu nastoupit znovu, vždycky znovu se spolehnout především na milost Boží. Když nás naštve soused, jiný řidič, i když třeba čelíme společenským nepravostem, nebo potkáváme ubožáka, který nás prosí o pár drobných, jsme povolaní k tomu, abychom přehodnotili náš postoj k lidem kolem nás a snažili se je vidět optikou milosrdného Otce.

Proč? Protože také oni jsou Jeho dětmi a také proto, že jakou měrou naměříme, takou naměří i Bůh nám. Bojujme tedy proti zlu, ale nezapomínejme, že i nás Bůh vyhledal a prokázal nám milosrdenství ještě tehdy, když jsme sami byli hříšní.

Jistě, jsou situace, kde ani žádná z těchto pouček nedává smysl, situace, ve kterých tápeme jako Job a stejně jako jemu, ani nám nepomáhají rozhovory s jinými lidmi. Zůstat milosrdný vůči tyranovi je náročné, ne-li nemožné. V Bonhoeffrově etice se k tomu dočteme něco, čím bych toto kázání rád zakončil: „Člověk nesoucí zodpovědnost se pohybuje mezi spoutaností a svobodou a musí se odvážit jednat jako spoutaný ve svobodě. Není ospravedlňován ani svou spoutaností, ani svou svobodou, nýbrž pouze tím, který jej postavil do této-lidsky nemožné-situace a který od něho vyžaduje čin. Zodpovědný odevzdává sama sebe a svůj čin Bohu“ (D. Bonhoeffer, Etika)

Amen!

Modlitba:

Pane Bože,
tvá milující laskavost nás vždy předchází i kráči za námi. 
Povolej nás do svého světla 
a veď naše kroky po cestách dobroty, 
která přišla skrze tvého Syna,
Ježíše Krista, našeho Spasitele a Pána.