Jeremjáš 17, 5-10:

Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. 6  Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. Bude přebývat ve vyprahlém kraji, v poušti, v zemi solných plání, kde nelze bydlet. 7  Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. 8  Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody.“ 9  „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? 10  Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.“

Rozkvět, vzrůst a plodnost

Ta slova ve mně vyvolávají představy hemžícího se života – zeleného deštného pralesa, pestrého korálového útesu nebo savany hemžící se divokými tvory. Vzkvétající prostředí je možno najít tam, kde má život dobré podmínky k růstu. Vzkvétající prostředí je produktem dechberoucího umění Stvořitele, který přivedl vesmír k životu.

Poetický text ze 17 kapitoly Jeremiáše vykresluje slovy obraz vzkvétajícího života a také jeho protiklad: nedostatek a izolaci. „Strom zasazený u vody“ je známý obraz, který najdeme i v prvním Žalmu. V obou těchto oddílech z Bible je člověk, který důvěřuje Bohu přirovnán ke stromu, který nese ovoce, ať prší nebo je sucho.

Jak je to možné? Jak může strom prospívat i v roce, kdy je sucho, v podmínkách, které vzrůstu a rozkvětu nesvědčí? Tajemství jeho rozkvětu je pod povrchem, v podzemí, kde strom pevně zapustil kořeny směrem k potoku, a tak když přijde horko, nemá se čeho bát; jeho listy zůstávají zelené a nepřestává nést plody.“ (v. 8)

Když čtu tyto verše, v mé mysli se vynořují vzpomínky na malokarpatské bukové lesy a všechny ty majestátné letité buky které v nich lze najít.  Chodíval jsem do těch lesů od mala na túry, protože pocházím z města, které leží mezi malými a býlími Karpatami. Vynořují se mi před očima obrazy na Moravské louky v Bílých Karpatech, které mají tcháni hned za domem a na kterých kvete tolik vzácných druhů květů. Nebo na mohutný ořech zasazený před farou na mém prvním působišti na Slovensku, i v těch nejteplejších letních dnes se pod ním dalo schovat v jeho stínu, pod jeho zeleným listím.

Dalo by se jistě pokračovat, vždyť i Jeseníky a městské parky v Šumperku jsou plné mohutných letitých prospívajících stromů a různých druhů bylin a živočichů, také jsou v rozkvětu. Při pěší turistice nebo vycházce nás tyto stromy zastaví. Dorůstají do obrovské výšky a obvodu, stávají se orientačními body. Tam, kde rostou, poskytují stín, úkryt a obživu pro množství jiných živých tvorů.

Takový obraz života člověka, který důvěřuje Bohu, před nás klade i Jeremiáš. Ten, kdo žije důvěrou v Boha, je napojen na  hluboký zdroj živin, který vede k plodnosti v dobrých i těžkých časech. Stává se orientačním bodem, lidé si k němu rádi přijdou odpočinout a načerpat nové síly, protože v zlých i dobrých časech přináší dobré ovoce.

Život s Bohem je v tom nejlepším smyslu slova radikální. Stejně jako kořen (radix) stromu dosahuje k potoku, sahá kořen (srdce) člověka k Bohu v naprosté důvěře. Slovo „radikální“ obvykle používáme k popisu něčeho extrémního nebo revolučního. Ale v kontextu 17. kapitoly Jeremiáše je radikální charakter života s Bohem normální, zdravý a vede k rozkvětu.

Protikladem k dobře zakořeněnému stromu je „pouštní keř“, který trpí v pustině, kde není dostatek deště a poblíž žádný potok. Keř obývá „vyprahlá místa pustiny, v neobydlené solné zemi“. (v. 6) Kdo je ten člověk, který je přirovnáván k pouštnímu keři? Je to ten, kdo vkládá důvěru v lidi spíše než v Boha; jsou to ti, „kteří doufají v pouhé tělo“. (v. 5) Důsledek je jasný – ti, kdo spoléhají na lidské zdroje a lidskou moudrost, třeba i vlastní srdce a vlastní moudrost, jsou jako keř s kořeny, které nikam nesahají.

Ty protiklady jsou samozřejmě extrémní. Vycházejí z předpokladu, že v tomto případě neexistuje „zlatá střední cesta“. V kritických situacích je totiž otázka, kam vkládáme svou důvěru, otázkou života a smrti. Žádný strom ani keř nemůže přežít bez vody. Neexistují žádné náhražky.

Metafora seschlého keře nebo dobře vyživovaného stromu je intenzivnější a přesvědčivější, když si uvědomíme, že Jeremiáš tento text napsal pro lidi, kteří nedostatek vody moc dobře znali, kteří žili blízko pouště, které touha po vodě dost dobře charakterizuje. Najít v okolí Izraele poušť, nebo step, zažít těchto končinách opravdové sucho a nesnesitelný žár slunka nebylo a není nijak výjimečné..

V Jeremiášově básni zažívá sucho jak strom, tak keř. Ale strom zasazený u vody vydrží a sucho nejen přežije, zůstává vitální a přináší dobré plody. Zásadním rozdílem je zakořeněnost.

Každý člověk v životě prochází obdobím sucha, obdobím bojů, kdy se nám Bůh může zdát daleko nebo kdy na nás silně doléhají životní stresy způsobené návalem povinností, či nemoci. Ale naše spojení s Bohem, se zdrojem života nám umožňuje nejen přežít, ale plodně prožít i ta nejtěžší období.

V Novém zákoně také čteme o rozkvětu. Novozákonní obrazy jsou opět často přírodní: vinná réva a větve, dobrý strom, který nese dobré ovoce, semeno zaseté v dobré půdě. Ježíš řekl, že učedník, který v něm zůstává, ponese mnoho ovoce ke slávě Otce. „Toto jsem vám řekl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost byla úplná.“ (Jan 15:11)

Neděje se to izolovaně. Biblická vize lidského rozkvětu je vždy skupinovou zkušeností. Pro Jeremiáše je to smluvní lid Boží, který společně vzkvétá pod vládou Boží. Pro Pavla je to společenství nové smlouvy zvané Církev, která žije, miluje a slouží společně, s Kristem jako hlavou. Jeho modlitba za církev je radikální; jde o kořeny. Ve svém listu Efezským píše:

„…prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“ (Efezským 3:16–19)

Jsme zváni k tomu zakořenit se, celkem pevně, ne v dogmatu, ale v důvěře k Bohu samotnému, napojit se na cenný zdroj síly k životu. Všichni bez výjimky, ti kterým se zrovna daří, i ti, kterým se všechno sype pod rukama. Toto napojení nám nezaručí život bez těžkostí, dá nám něco cennějšího, sílu všechny těžkosti překonat se vztyčenou hlavou, s vědomím, že nejsme sami.

Amen.

Modlitba:

Veliký Bože, prameni a oporo našeho života. Pomoz nám, abychom důvěřovali tvému slovu a tvému příslibu, neboť ty jediný jsi naší nadějí a bezpečím. Prosíme tě o to skrze Krista, našeho Pána, který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a působí na věky věků.