Luk 4, 1-13: Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti 2 čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl. 3 Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.“ 4 Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem.“ 5 Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země 6 a řekl: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: 7 Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ 8 Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“ 9 Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; 10 vždyť je psáno ‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘ 11 a ‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.“ 12 Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.“ 13 Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle.
Na začátku postní doby čteme z evangelia, že Ježíš je veden do pouště na celých 40 dnů. Překvapivé pro někoho může být, kdo to tam vlastně Ježíše vede. Není to nikdo jiný, než Duch Svatý. Nevede jej tam však kvůli nějakému relaxačnímu pobytu, mnohem spíš to připomíná jakýsi Božský team building, nebo sebepoznávací zážitek, Ježíš zde dá „zabrat“ nejen svému tělu, ale i své mysli a především víře.
Je to působení Ducha Svatého, o kterém se zas tolik nemluví. A přesto, když čteme Lukášovo evangelium, nebo skutky apoštolů, tak tam tento motiv nacházíme často, totiž, že lidé naplněni Duchem Svatým jsou vedeni do různých zkoušek, nejistot a pouští.
Ježíše na konci Jeho pobytu v pustině také čeká zkouška, dokonce trojí zkouška, ve které nečelí nikomu jinému, než samotnému ďáblu, otci lži. Ve každé z těch zkoušek, kterým Ježíš čelí je mu vždy nabízeno zneužití moci: Nejprve té Ježíšovy, pak moci Ďáblovy a pak nakonec také Boží moci.
Pojďme se na ty zkoušky podívat hezky po pořadí. V prvním kole Ďábel útočí na jeden z nejzákladnějších pudů, kterými člověk disponuje – pud sebezáchovy. Ježíšovi končí jeho čtyřicetidenní pobyt v poušti, je vyhladovělý, zřejmě i fyzicky zesláblý toho otec lži nemůže nevyužít. Proto Ježíše pobízí k tomu, aby zneužil svou vlastní moc, proměnil kámen na chléb a zachránil si holý život, uspokojil své fyzické touhy. Na tom přeci nic není, tím přeci nikomu neublížíš, Ježíši, když tento kámen proměníš na chléb. V Ježíšově době se spousta císařů a vládců prohlašovala za syny Boží a kdyby takovou mocí disponovali, nepochybně by jí použili. Lidé jako Augustus, nebo jeho adoptivní syn Tiberius o kterých Lukáš píše ve svém evangeliu vládli mocným slovem nad mnoha provinciemi, kdykoliv si mohli říct o obilí z Egypta a kdyby jej nedostali po dobrém, poslali by tam armádu. Kdyby mohli slovem proměnit kámen na chléb, udělali by to. Myslím, že po čtyřiceti dnech hladovění i většina z nás. Ježíš, syn Boží ale nepřišel sloužit sám sobě. Proto také odpovídá citací z Deuteronomia (8:3), že člověk nebude živ jenom chlebem. Lidský život je podle Ježíše a pro Ježíše víc, než jen honba za komfortem. Mnohem víc se podobá pouti, na které je mnoho nejistot, mnoho důvodů spolehnout se, podobně jako Izraelité v poušti především na Boží blízkost a jeho vedení.
Když tato léčka nevychází, vytáhne podvodník, pokušitel z rukávu jinou. Něco pro mnoho lidí neodolatelného. Nabízí Ježíšovi, že kvůli němu zneužije svou vlastní moc. Stačí jen tak málo, jen se poklonit a autorita nad celým světem, všechna světová sláva bude jen jeho. Motiv, který známe i z mnoha našich domácích pohádek. Motiv, který, jak se zdá, se opakuje v každé dějinné epoše a často se najde někdo, kdo na něj neumí říct „ne“ a tak se mapa světa neustále překresluje, hranice sfér vlivu se posouvají. Že je to pokušení ďábelské a podvodné vidíme i na tom, jaký je jeho výsledek, kolik lidí kvůli tomu naprosto zbytečně umírá a trpí. I na takovou nabídku Ježíš odpovídá citací z knihy Deuteronomium (6:13) „Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat“. Sláva a moc pro Ježíše nejsou prioritami a navíc dobře ví, že sláva a moc, kterou mu ďábel nabízí jsou výrazně limitované.
Když teda nevychází ani tyto dvě karty, má ďábel v záloze ještě třetí. Tento krát je to on, kdo cituje svaté texty, kousky žalmu „a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno ‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘ a ‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.“. Je to mazané, když Ježíš stále vytahuje písmo, tak proč neotočit jeho „zbraň“ proti němu. Třetí pokušení je pokušení zneužít moc Boží neuváženým a naprosto zbytečným riskem. Máš-li Boha na své straně a věříš-li jeho slovu, nemáš se čeho bát, jen si skoč z vrcholk chrámu, On tě jistě zachrání, nebuď přece tak zbabělý. Zní to logicky, ale je to typický Hoax… to co Ďáel cituje lze v žalmech skutečně najít, ale rozhodně to nemá člověka, ani syna Božího vést k neuváženému risku. Proto Ježíš také odpovídá opět citací z knihy Deuteronomium (6:16) „Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.“.
Přátelé, stojíme na začátku postní doby. Letos nad námi, nad naším světem visí spousta otazníků, které v nás vytvářejí úzkosti. Nevíme, co nás čeká. Navíc přibývá lidí, kteří k do našich končin utíkají před válkou, která jim vzala domovy a v horším případě i blízké. To všechno s sebou přináší, nebo třeba ještě přinese různá pokušení a svody. Ježíš v poušti připomíná na čem doopravdy záleží, tedy na tom, abychom i v těchto chvílích důvěřovali Bohu, zůstávali lidmi, nenechali se strhnout touhou po moci, nestavěli své touhy nad Boží slovo a nenechali se vyprovokovat k neuváženému pokoušení Boha tím, že bychom se vystavovali zbytečnému ohrožení. Možná nejdůležitější bude v současné době mít soucit jeden s druhým a především s těmi, kteří k nám přicházejí a ještě budou přicházet jako uprchlíci, prokazovat si vzájemně Boží lásku.
Vstupujeme do pohnuté doby, ale jestliže důvěřujeme spasiteli, který prošel takovým těžkým pokušením, tak hlubokou zkušeností samoty, zoufalství a prázdnoty, pak si nemusíme zoufat, ani když my sami něčím podobným procházíme.
Ti, kdo takovou poušť znají, vědí, že lidská slova útěchy jsou na ní více-méně zbytečná. Jen málokdo rozumí tomu, co se děje s člověkem v takové pustině, jakým pokušením čelí…
Dnes ale čteme, že přeci jenom existuje někdo, kdo si podobnou situací sám prošel. Kristus to všechno zná moc dobře a tak k němu můžeme přicházet s důvěrou, jistotou pochopení, hledat u něj útěchu, porozumění a pomoc.
