Jan 20, 19-31: Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ 20  Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. 21  Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ 22  Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. 23  Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ 24  Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25  Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ 26  Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ 27  Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ 28  Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ 29  Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ 30  Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. 31  Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.

„Pokoj Tobě“ – pozdrav, který se nám z liturgie více-méně vytratil, a vytratil se i z bežného života. V Ježíšových dobách to byl v Jeruzalémě obvyklý pozdrav: Šalom alejchem. I přesto si myslím, že v tomto případě jej Ježíš nepoužívá pouze jako nějaký zdvořilostní pozdrav učedníků. Stačí, když si uvědomíme, komu jej vlastně adresuje: Zmateným učedníkům, kteří se ze strachu z náboženských představitelů radši sešli za zavřenými dveřmi, protože nevědí, kam dál. Učedníkům, kteří jsou otřesení vším utrpením, bolestí a beznadějí a bezmocí Velkého pátku, ještě si celkem nepřipouští radost Velikonoční neděle a i když mají být světlem světa, tváří tvář tomu všemu sami tápou v temnotě beznaděje.

Strach je velkou výzvou pro křesťany všech dob. Je zcela normální cítit jej, a přesto není dobré mu snadno podlehnout a řídit se pouze strachem. Jan nás celkem záměrně svým vyprávěním staví mezi bezradné učedníky, kteří se uzavřeli do svého smutku a zklamání, choulí se kdesi v koutku a uvažují, co zlé je venku, ve světě čeká.

Můžeme se do nich snadno vcítit. I dnes nás může spousta věcí kolem nás děsit a vytvářet v nás pocit bezmoci a beznaděje. Někomu k tomu stačil CoViD, někdo jej začíná pociťovat až s Ruskou agresí na Ukrajině, respektive s myšlenkama na to, kam až by se mohla rozšířit. A nakonec, přiznejme si, že zprávy o různých útocích se v našem globalizovaném světě šíří rychle a připomínají nám, že zlo a násilí z něj ani zdaleka nevymizeli.

Jenomže mezi tyto bezmocné a vystrašené učedníky přichází Kristus. Nepohrdá jejich strachem a bezmocí, se jim nijak nevysmívá. Přichází s pozdravem „Pokoj Vám“ a radši jej zopakuje ještě jednou a pak znovu i v přítomnosti skeptického Tomáše, který, mimochodem se jako jediný z učedníků neschovával za zavřenými dveřmi. Pokoj, vyrovnanost místo strachu, to je to, co Ježíš dává svým učedníkům.

Myslím, že to je to, co v této době potřebujeme také my všichni. Pokoj, tedy, ten Kristův pokoj, který zbavuje strachu, beznaděje a bezmoci a dává odvahu žít svou víru autenticky před světem, být ve světe Božím vyslancem. Stejně, jako nás Janovo vyprávění staví do pozice jednoho z vystrašených učedníků, nás také chce povzbudit nejen pozdravem: „pokoj vám“, ale také vysláním do světa, který naši víru nezná, nebo jí přímo pohrdá.

Je to dobrá zpráva. Ani ve světě plném hrozných zpráv, ve světě, kde nevymizelo násilí a nenávist, v tom světě, který se k nám staví nepřátelsky, nemusíme žít ve strachu, pochybách a bezmoci. I pro nás zní Kristův pozdrav: „Pokoj Vám“, i nám Kristus dává svého ducha a chce, abychom právě v tom světě byli jeho vyslanci.

K tomu právě Kristus své učedníky a také nás zve. Říká: „Posílám Vás, jako mne poslal Otec.“ Jsme-li poslaní do světa stejně, jako byl poslán Kristus, máme v něm také stejný úkol. Přinášet naději pro beznadějné, ukazovat cestu k Bohu hledajícím a také přivádět pokrytce a pyšné lidi k pokání. Odpouštět, ale také zadržovat hříchy. Vůbec to není snadný úkol.

Chodíme po světě jako Boží vyslanci? Jestli ano, jaký obraz vytváříme ve světě o tom, který nás poslal? Je to obraz zachránce, který se pro záchranu lidstva radši sám obětuje, který radši strpí bolest sám na sobě, než by ji někomu způsobil?

Jistě, i o nás platí, že nejsme dokonalí, i my sami si máme co odpouštět a proč odpuštění žádat. Nesmíme na to zapomínat. Ale přesto nás Bůh posílá – a nenechává nás v tom samotné, ale dává nám také Svatého Ducha – rádce a potěšitele. Myslím, že Bůh celkem záměrně vysílá do světa jako své vyslance lidi, kteří se neliší od jiných svou dokonalostí, ale vírou, která přináší pokoj a naději i přes všechnu lidskou nedokonalost.

Věřím, že je důležité, abychom jako Boží vyslanci žili autenticky, abychom dovedli mluvit o svých slabostech, ale také o Boží lásce, která je překonává. Abychom s vědomím svých limitů dokázali přijímat bližní v jejich různosti. Abychom ve světě žili jako hříšníci, které přemohla Boží láska a Jeho milosrdenství. Abychom podobně, jako Tomáš, dokázali mluvit o svých nedokonalostech či pochybnostech mezi sebou a také někdy bez důkazů ve víře zvolali: Můj pán a můj Bůh. Abychom ve víře chápali písmo, jako slova, která jsou zapsána především proto, aby šířila zvěst o naději, že Ježíš, je Boží syn a abychom skrze Krista měli život.

Věřím totiž, že také pokoj a neděje, jsou nakažlivé, že pokoj, naděje a odpuštění jsou těmi nejlepšími zbraněmi proti strachu. Kéž nám je Bůh skrze Svatého Ducha dává v hojnosti, abychom mohli být dobrými vyslanci jeho království ve světě. Abychom v každodenním životě, v drobnostech, ale také v důležitých rozhodnutích neztráceli radost z toho, že smíme žít jako znovuzrozené Boží děti. Aby svět i díky nám mohl být o něco víc Boží.

Modlitba:

Věčný Bože,
posílil jsi apoštola Tomáše
ve víře ve vzkříšení svého Syna.
Pozvedej i nás, když pochybujeme
a veď nás po cestě Ježíše Krista,
našeho bratra a Pána,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí navěky věků.