Exodus 20, 3-6: Nebudeš mít jiného boha mimo mne. 4  Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. 5  Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, 6  ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

Nebudeš mít, nezobrazíš si, nebudeš se ničemu takovému klanět. Tři první věty biblického oddílu, který jsme slyšeli, začínají všechny stejně; tedy tak, že nám něco zakazují.

Ano, také nám. I když je to text prastarý. Mojžíš jej dostal od Hospodina chvíli poté, co Hospodin armádu egyptských otrokářů utopil ve vodě rudého moře jako malá koťata. V tom je ovšem i klíč k pochopení těchto slov, které stojí na začátku dekalogu, desíti slov, nebo chcete-li, desíti přikázání.

Někdo říká, že jde o jakýsi univerzální étos, pravidla, ke kterým se bez problémů může přihlásit kdokoliv, pravidla, na kterých ostatně stojí Evropská kultura a civilizace. Někde jsem se setkal i s názorem, že vlastně ani nepotřebují ono náboženské ukotvení, že jsou jakýmsi shrnutím toho, co by každému člověku vlastně mělo být přirozené. Já s tím ale vlastně nesouhlasím. Kdyby to tak bylo, Bůh by je člověku dal hned o stvoření, nebo nejpozději po vyhnání z Edenu, či potopě.

Ta slova se však dostávají k Izraelcům až ve chvíli, kdy jako národ opustí otroctví, kdy jsou Bohem osvobozeni, zachráněni.

A tak začínají právě tímto Božím „nárokováním si“ jedinečnosti vztahu mezi ním a jeho lidem.

Není to ani tak imperativ, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je to konstatování. Pro ty, které Hospodin vysvobozuje, už není žádný jiný Bůh. Ani kdyby náhodou nějací jiní byli. Ti, kteří se hlásí k Hospodinu nepotřebují falešné naděje.

Tato slova jsou adresována lidem, kteří se rozhodli následovat Hospodina na cestě ze svého otroctví. A teď pozor, původně, samozřejmě, Izraelcům kteří vyšli z Egypta. Ale mohou platit i pro nás. Když se rozhodneme vykročit z otroctví svých vlastních výčitek, zranění, závislostí, úspěchu, toho, co od nás lidé očekávají, ale také smutku, podceňování a nelásky.

Pro toho, kdo se rozhodne následovat Hospodina zní: Nebudeš mít jiného Boha mimo mne. Nebudeš nikde jinde hledat naději. Výlučnost tohoto vztahu, jakkoliv to zní paradoxně, je zárukou lidské svobody a důstojnosti.

Na člověka si kdekdo dělá Božské nároky. V době, kdy ta slova byla zapsána na desky zákona, byli vladaři běžně považováni za potomky Bohů, nebo bohy samotné a tak se jim také muselo sloužit, klanět… Ale i v novější historii a dokonce i v současnosti to kolem sebe vidíme; lidé často s otrokářskými, diktátorskými sklony o sobě rádi slyší, že jsou zachránci světa. Mnozí se svými armádami ještě dnes drancují a zabíjí a sami se přitom prohlašují za osvoboditele. Jak odporné to je, když ještě dnes slyšíme od moskevského patriarchu, že každý, kdo umře v útočné a neopodstatněné válce, získá si tím odpuštění všech svých hříchů… Egypt, Babylon, Řím, Třetí říše, Sovětský svaz… výčet otrokářských vládců a jejich Říší napříč Historií by byl dlouhý.

I my křesťané však stojíme před jistým rizikem. Totiž, že si učiníme rytinu, podobu Boha, toho, ke kterému se hlásíme, která ale bude spíš karikaturou, než jeho pravým zobrazením. Stojíme před rizikem, že z Boha, který se představuje jako osvoboditel, uděláme nového otrokáře a z jeho směrovek ke svobodě uděláme otrocké bludiště předpisů a morálních apelů, ze skutečné naděje naději falešnou.

V historii se to mnohokrát stalo, že ve jménu Hospodina, nebo spíše, ve jménu pokroucených představ o Hospodinu, byly celé zástupy lidí zotročovány. Ano, ve jménu pokroucených představ, něčeho, co se Hospodinu sice podobá, ale přece jen se to s ním míjí, ve jménu náboženského hoaxu, Boží napodobeniny, modly. Proto také slyšíme: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující“

Podstata tohoto příkazu je stejná i po tisíciletích. Zobrazením Boha, jeho zpodobněním nemusí být jen více, či méně zdařilá socha ze dřeva, či obraz na plátně, ale také naše omezená, pokroucená představa o Bohu, naše falešná naděje. Modlou se mohou stát i naše teologické konstrukty, zbožné i nezbožné řeči o Bohu, liberální i konzervativní výklady.

„Mnoho obrazů naděje je v náboženstvích navzájem propojeno. Navzájem si odporují. Ale nakonec bude jen Bůh všechno ve všem. Pro něho platí ono Biblické přikázání „neučiníš si obrazu“. To se vztahuje i na všechny obrazy naděje: Nemáš si dělat obrazy, či podobenství toho, co tě čeká. Ale smíš doufat, že nakonec budeš moci říci ANO, protože Bůh řekl ANO tobě. Tato naděje, je víc, než všechny obrazy naděje.“ (G Theissen, Poeticko – kritický katechismus, meditace o víře a rozumu.)

Proto nás Bůh hned ze začátku od těchto svých karikatur, od falešných nadějí vysvobozuje a učí nás důvěřovat pouze jemu samotnému.

Modlitba:

Veliký Bože, tvoje milost je pohotovější než naše myšlení a činy. Dej, ať nás stále provází, abychom v srdci zachovávali tvá slova a byli ochotni konat dobro.
Prosíme tě o to, Otče našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou a s Duchem svatým žije a život tvoří na věky.
Amen.