Ježíš a hříšníci, to je samostatná, ne úplné malá kapitola evangelií. Církev a hříšníci, to je zas samostatná kapitola církevních dějin-a co si budeme nalhávat-zřejmě i církevní současnosti a budoucnosti.

Lekcionář nás dnes vede do deváté kapitoly Matoušova evangelia, abychom se podívali na jedno z mnoha Ježíšovských setkání s hříšníky i na to, jak na takové setkání reagují zbožní farizeové.

Mt 9:9-13

Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť‘. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“

Provokace, tentokrát už ale doopravdy nepochopitelná, hlavně pro farizeje, kteří přicházejí za učedníky a opakovaně se jich ptají „Jak to?“. Vůbec jim to nejde do hlavy. Ještě by snad pochopili, že Ježíš si povolal za svého učedníka celníka Matouše, třeba v něm viděl potenciál ke změně, třeba věděl o Matoušovi něco, co oni nevěděli. Snad se dá uvěřit tomu, že jeden kolaborant, jeden hříšník se změnil, nebo v budoucnu změní.

Ale sednout si se skupinou celníků a hříšníků k jednomu stolu, utvořit s nimi společenství… Neušil to mistr horkou jehlou? Není to nedomyšlené? Nedává jim mistr falešnou naději, že i hříšníkům Bůh žehná, že i pro ně slunce svítí na nebi? Klidně ať se s nimi potká, ale u sebe na koberečku, ať je poučí o oběti za hříchy, o pokání a předpisech, měl by jim nalít čistého vína.

Nechci se ale po těch farizejích jen vozit, to by bylo příliš snadné. Snad je dobře, že přicházejí, že se ptají, když už ne Ježíše, tak alespoň učedníků. Já v tom kromě jiného vidím snahu pochopit jaký záměr tím Ježíš sleduje, co jej k tomu vede. Už ta ochota  přiznat si, že něčemu nerozumíme je známkou odvahy.

I my jsme často podobní. Ptáme se, hledáme, možná pochybujeme. Je to dobře. I v tom prvním čtení u Ozeáše jsme četli: „Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat“. Poznávat Hospodina je aktivita. Poznávat Hospodina, to se nedá dělat tak, že budeme jenom sedět doma, či v kostele na zadku a číst si o něm, poslouchat dávné příběhy o tom, jak Hospodin působil. Poznávat Hospodina, to si žádá opustit svou komfortní zónu, bezpečí starých odpovědí, ochotu vyjít ven, sedět u stolu s hříšníky, anebo se alespoň podívat, s kým to Ježíš sedával a sedí u stolu a ptát se tu nesnadnou otázku: Jak to, Bože?

„Jak to, že váš mistr jí s celníky a hříšníky?“

Nevíme, jestli se učedníci alespoň pokusili farizeům odpovědět, nebo byli stejně překvapeni. Matouš nám tu scénu líčí tak, že odpovědi se chopí Ježíš. Ta jeho odpověď není zas tak složitá. A není ani moc diplomatická. Je taková Ježíšovsky stručná a věcná.

Když přijde na vztah k hříšníkům, i těm, kterými byli zbožní zvyklí pohrdat, Ježíš přichází jako lékař k nemocným. Zbožní by ho rádi viděli přicházet jako soudce na pojednávání, ale on sám své poslání takto nevidí.

Je to důležitá metafora. Nejen proto, že od lékaře se očekává, že bude léčit a ne vydávat nějaké morální posudky, ale také proto, že nás učí dívat se na lidi, které bychom nejradši označili za hříšníky a mávli nad nimi rukou ne jako na zločince, ale jako na pacienty, kteří potřebují pomoc. Ježíš také nepřichází proto, aby jim řekl: „Dejte se vyléčit“ nebo něco podobně drsného. Přichází jako lékař sám. A jeho lékem, který ordinuje není oběť, další halda předpisů a podmínek pro uzdravení. Tím lékem je mnohem spíše milosrdenství.

Jak to máme my ve vztahu k „hříšníkům“ k těm lidem, vůči kterým bychom z hlediska písma našli spoustu výhrad, u kterých bychom toho v životě našli spoustu „nebiblického“?

Jeden z možných přístupů je, že je obětujeme, že se stanou obětí naší sebespravedlnosti, že je odepíšeme, odsoudíme, a ještě to uděláme pro Boží slávu, abychom se Bohu zalíbili, abychom my sami a aby i jeho církev zůstala bez poskvrny, věrná písmu.

Tím druhým principem je milosrdenství. Ježíš se k němu dovolává a svým způsobem k němu povzbuzuje i své učedníky a nás, protože, je to také „biblický“, nebo snad spíše Boží princip. Kousek toho textu, který jsme slyšeli od proroka Ozeáše jsme slyšeli i v Ježíšově vysvětlení farizeům: Jděte a učte se, co to je: „Milosrdenství chci a ne oběť“

Milosrdenství je lékem, který uzdravuje nejen hříšníky, nejen spravedlivé, ale i církev a lidstvo jako celek. Milosrdenství je lékem, který napravuje vztahy mezi lidmi navzájem, ale i mezi lidmi a Bohem. Je dobře, když jsou spravedliví milosrdní k hříšníkům, je dobře, když jsou hříšníci milosrdní ke spravedlivým, je dobře, že skrze Ježíše Bůh vzal lidství na milost. Proto Ježíš říká: Jděte a učte se, co to znamená Milosrdenství chci a ne oběť.

I my se to máme učit, co to je milosrdenství. Milosrdenství k sobě navzájem, milosrdenství k lidem tam někde „venku“. Milosrdenství, které léčí, to ale není teorie. Milosrdenství léčí, když si spolu sedneme ke stolu, když na sebe vzájemně nehledíme z patra, když si přejeme Boží požehnání a blízkost ve stejné míře: ti co sami sebe vidí jako hříšníky, i ti, co sami sebe vidí jako spravedlivé.

Ježíšova blízkost, Boží milosrdenství a požehnání mají potenciál uzdravovat tím, že vrací člověku hodnotu, důstojnost. Nám všem. Každý den je příležitostí naučit se něco nového o tom, co to znamená: Milosrdenství chci a ne oběť.  

Modlitba:

Nemilosrdnější Otče,
tvůj Syn přišel,
aby k sobě volal nás, hříšníky, uzdravoval naše duše,
a dával nám všem perspektivu nového života.
Odstraň z nás všechen egoismus a daruj nám své smilování.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým žije a působí na věky věků.

Amen!