Matouš 28, 16-20:

Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“

Vyslání apoštolů. Text, který čteme celkem často, ostatně je i součástí liturgie ke křtu, a tak jsme jej v posledním půlroce mohli, díky Bohu, slyšet několikrát. I dnes jej vlastně slyšíme dvakrát.

Uvažoval jsem, jak se na ten text podívat z trochu jiného úhlu pohledu, než obvykle a pořád mi nějak nic nenapadalo. Ale pak jsem ve středu jel do diakonie a tam mě to trklo. Nevím, jestli víte, ale Diakonie ČCE (jako taková) má svoje motto, založené na čtyřech základních hodnotách, kterými se řídí. I v pátek na noci kostelů jste jej mohli vidět na roll up(u).

„Diakonie tvoří společenství, které v milosrdenství a s nadějí fortelně pomáhá potřebným.“

Říkám si tedy, že bychom se dnes mohli podívat na vyslání apoštolů pohledem diakonických hodnot. Pohledem společenství, milosrdenství, naděje a fortelnosti.

To první, čím diakonická vize začíná je: Společenství.

V církvi často říkáme, že jsme společenství. S jistou dávkou samozřejmosti. Jenomže funkční společenství, to není něco co zkrátka a dobře „je“, ale spíše něco, co musíme neustále utvářet, tvořit, snažit se o to. Ukazuje se to vždy, když přijdeme ke sporným tématům ve sborovém shromáždění, na konventu, na synodu… To jsou takové zkoušky, u kterých hned vidíme, komu jde o společenství a kdo vyhrůžky odchodem používá jako jeden z „argumentů“.

Možná by nás lákalo říct si: No jo, ale v té první církvi, tam to měli mnohem jednodušší, lepší, vždyť svýma očima hleděli na Ježíše, byly v přímém společenství nejen mezi sebou, ale i s tím zjeveným Božím slovem, měli přímý přístup k odpovědím na svoje otázky. Těm se žilo, těm se věřilo, těm se tvořilo společenství jedna báseň, ne jako nám teď.

Jenomže ne. Evangelisté narovinu přiznávají celou řadu rozporů mezi učedníky, kteří se nemohli domluvit kdo bude sedět Ježíšovi po pravici a kdo po levici, i mezi učedníky a Ježíšem, když učedníci už-už přivolávaly plameny pekelné na města, kde s nimi nezacházeli dobře. A dokonce i v tom dnešním textu čteme: „Klaněli se mu, ale někteří pochybovali“.

A přesto tvořili jedno společenství. I my máme ten úkol, tvořit jedno společenství. S našimi otázkami, s našimi pochybnostmi, s rozdílným pohledem na svět a v různosti odpovědí a otázky a výzvy které přichází z venku. Je to práce. Vždycky byla. Nenechme si namluvit, že to někdy bylo vyloženě jednoduché a že společenství je možné mít jedině tam, kde se na všem shodneme.

Ale když se to povede, a já myslím že v Šumperku se nám to celkem daří, pak může takové společenství přinést spoustu dobrého ovoce víry. Může tvořit bezpečný prostor pro to, aby lidé mohli klást otázky a mluvit o tom, jak vidí sebe, víru, Boha, co se daří a co ne, načerpat od sebe navzájem inspiraci, povzbuzení, nést vzájemně svoje břemena.

Ovšem opravdu dobré společenství nežije pouze pro sebe, ale tak nějak i pro to svoje okolí, i tomu okolí má nabízet to dobré ovoce, které má, které společné utváří. Ježíš to říká učedníkům, když je vysílá do světa: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“

Motto diakonie nám k tomu nabízí další tři doporučení, takové trojité know-how k tomu, jak to dělat.

V milosrdenství. Myslím, že to je důležité. Ježíš přinesl lidem Boží milosrdenství, místo Božího odsouzení. Ani církev to nemá dělat jinak. V tomto ohledu jsou všichni lidé potřební. Všichni potřebujeme zažít odpuštění a přijetí, které se v milosrdenství nabízí, všichni potřebujeme být milosrdenstvím proměněni. Dokonce i my sami to v pravidelných dávkách potřebujeme prožívat vždycky znova, to Boží milosrdné přijetí. A zažíváme to, když spolu stojíme kolem stolu Páně, když spolu mluvíme o věcech, které nás spojují, ale také když otevřeně mluvíme o svých pochybách, o tom, co se nám (ne)líbí, v čem spolu (ne)souhlasíme, ale mluvíme o tom bez odsuzování, bez vyhrůžek, milosrdně.  

To v nás totiž utvrzuje naději. Jako společenství máme vyjít do světa skrze praktikované milosrdenství učit o naději. Ne laciné naději, že se všechno na dobré obrátí, ale o naději navzdory. Naději, že náš život uprostřed všech věcí zde na světě lze prožít smysluplně, naději, že na každém z nás záleží nejen před zákonem, ale především před Bohem, který každého z nás stvořil, každého z nás povolává do společenství a každému nabízí své milosrdenství. A také naději, že i v našem společenství má každý hodnotu, je každý vyslyšen. Může každý prožít přijetí, požehnání, Boží i lidskou blízkost a doprovázení.

Ovšem myslíme-li to se společenstvím, s milosrdenstvím a nadějí upřímně, pak je máme praktikovat fortelně. Nejen naoko, nejen tak, aby se neřeklo, ale fortelně, opravdově, poctivě. To není snadná výzva, není to malý úkol. Někdy máme tendenci si říct, že už to umíme, že ta několik tisíciletí stará tradice nám poskytuje dostatečnou oporu proto, abychom se nemuseli soustředit na tu svou fortelnost, ale často je opak pravdou, alespoň myslím. Neustrnout, nepřestat hledat nové způsoby jak vyjádřit Boží milosrdenství, jak lidem zvěstovat naději, jak tvořit společenství, neupadnout do tradicionalismu a uniformity, i to patří k fortelnosti.

Ježíš nám k tomu dává zaslíbení: je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. To zní jako vychloubání se, ale není. Je to ujištění. Ujištění o tom, že ten, kdo nás do světa vysílá, nás bude svou mocí provázet, posilovat, abychom navzdory příkořím mohli ten úkol, který nám dává také naplňovat. Utvrzuje nás v tom, když k tomu dodává: Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.

Mám takovou naději, že nejen Diakonie, ale také církev tvoří společenství, které v milosrdenství a s nadějí fortelně pomáhá potřebným.

Amen.