Před čtením kázání doporučujeme číst ještě Žalm 148 .
První čtení / Izajáš 61, 10 – 62,3
Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti jak ženicha, jenž si jako kněz čelenku bere, a jako nevěstu, která se krášlí svými šperky. Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak Panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi pronárody. Kvůli Sijónu nebudu zticha, kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku, dokud jako záře nevzejde jeho spravedlnost, dokud jako pochodeň nevzplane jeho spása. Pronárody spatří tvoji spravedlnost a všichni králové tvou slávu. Nazvou tě novým jménem, jež určila Hospodinova ústa. Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce a královským turbanem v dlaních svého Boha.
Kázání / Lukáš 2, 15-20
Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
Chvála a radost – ty se neustále opakovaly v dnešních čteních. Žalmista na samém začátku bohoslužeb vyzýval ke chvále hned desetkrát. Ba co víc, nejen nás, hodné evangelíky vyzývá ke chvále, ale přízvukuje:
„…ať chválí Hospodina netvoři a všechny propastné tůně,
oheň, krupobití, sníh i mlha, bouřný vichr, který plní jeho slovo,
horstva a všechny pahorky, ovocné stromy a všechny cedry…“
No uznejte, kdo by to čekal, že mají Hospodina chválit i netvoři, vždyť těch se přeci všichni bojí. A přesto i oni dostávají šanci-dokonce nejen šanci ,ale příkaz-pozvednout svůj hlas ke chvále. Boží cesty jsou hold nevyzpytatelné.
Jenomže nepřehání to trochu náš milý autor žalmu? Nenechal se trochu unést? Jistě, kdo má důvod ke chvále, ten ať si třeba chválí. Ale mnozí jsou třeba i zklamaní z toho, jak to ve světě jde, z toho že válek nejen neubývá, ale spíš naopak, že jsou další na spadení. Z toho, že už ani u nás v naší republice se nemůžeme cítit v bezpečí před náhodnou střelbou šílenců. A mnozí by mohli být nešťastní z vlastních nemocí, či nemocí svých blízkých. Takhle ke konci roku nemá každý důvod ke chvále.
Neměla by chvála být především upřímná? Dá se chválit na povel?
No, dá. Ale asi ani tak to autor 148 žalmu nemyslí. Jeho výzva ke chvále je vlastně v jistém smyslu také výzvou k otevření očí, uší a srdcí.
Ostatně pak čteme o radosti u Izajáše, nebo také v Lukášově evangeliu o radosti pastýřů a chvalozpěvech andělů, je to v obou případech radost a chvalozpěv nad velmi konkrétními věcmi, nad velmi konkrétním Božím působením, které však snadno může zůstat přehlédnuto a přeslechnuto těmi, kdo mají zatvrzelé srdce.
Jen se nad tím zkusme zamyslet. Andělé navštívili pastýře a řekli jim, že se mají radovat z narození malého dítěte.
Jistě, lidé v těch dobách dobře znali radost, často třeba i povinnou z narození nadějného následníka trůnu. Jenomže andělé ty chudáky pastýře uprostřed noci neposílají do paláce. Oni se mají radovat z narození nemanželského dítěte, které se navíc narodilo kdesi v Betlémě, na vesnici, rodičům, kteří ani nesehnali ubytování.
Nebýt toho, že takovou informaci pastýři přijali jako zjevení Boží, možná by nikam nešli. Kdyby jim to řekl člověk, možná že by jej měli (částečně snad právem) za blázna. Ale oni jdou, přesvědčí se, a dokonce ani to co vidí, ani všechny ty možné myšlené „ale“, které by nás mohly napadnout, je o jejich chuť radovat se a chválit Boha neoberou.
Radost, kterou prožívají je pastýři v Betlémě je radostí snad ani ne nad tím, co vidí. Je to radost pramenící z víry a naděje, že svět je v rukou Božích a že Boží působení je někdy opravdu prapodivné. Hlavně ve svých počátcích. Ale přes všechnu svou nepravděpodobnost a prapodivnost vede k velkým věcem – k záchraně těch, kteří na Boží jednání čekají.
Tak to ostatně konstatuje už Izajáš mnoho let před Ježíšovým narozením: „Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak Panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi pronárody.“
V dobách, kdy andělé vyzývají pastýře k radosti svět taky nebyl ideálním místem pro život. Dokonce ani ten vyvolený Izrael nebyl rájem na zemi. Okupovaná země spravovaná cizími vojsky a jejich kolaboranty, těžko říct, kdo z nich byl krutější k jejím obyvatelům. A k tomu všemu si představte pasivitu většiny obyvatel a nahodilé povstalecké skupiny s pochybnou pověstí.
Přesto pastýři slyší od andělů: Radujte se! Radujte se, protože „Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak Panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi pronárody.“
Možná to ještě nevidíme, možná je to ještě moc nenápadné, možná ještě bude trvat než se to projeví, ale Bůh přichází k záchraně všech těch, kdo trpí nespravedlností, útlakem, Bůh už pracuje na tom, aby všichni měli důvod ke chvále. Radujme se a věřme, že Bůh tomu všemu dá vzrůst, mějme otevřené oči a uši, ale i srdce pro takové Boží působení, abychom se případně mohli stát jeho spolupachateli.
