První čtení / Jk 3:1-12

Kázání / Př 1:20-33

Moudrost pronikavě volá na ulici, na náměstích vydává svůj hlas. Volá na nároží plném hluku, pronáší své výroky u vchodů do městských bran: „Dokdy budete, vy prostoduší, milovat prostoduchost, dokdy posměvači budou mít zálibu v posmívání, hlupáci poznání nenávidět? Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova: Protože jsem volala, a vy jste odmítali, ruce jsem vztahovala, a nikdo na to nedbal, každé mé radě jste se vyhýbali, nedali jste na mé domlouvání, i já se budu smát, až budete v bídě, budu se vysmívat, až na vás přijde strach, až na vás přijde strach jako ničivá bouře a vaše bída se přižene jako vichřice, až na vás přijde soužení a tíseň. Tehdy mě budou volat, a neodpovím, budou mě hledat za úsvitu, a nenaleznou, protože měli poznání v nenávisti a bázeň před Hospodinem si nezvolili, nedali na mou radu, každou mou domluvu znevážili. Budou jíst plody své cesty, přesytí se svými plány. Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost. Ale kdo mě poslouchá, v bezpečí bude bydlet a žít klidně, beze strachu z něčeho zlého.“

Kde blb, tam nebezpečno.

Jan Werich kdysi řekl: „Kde blb, tam nebezpečno.“ S tím lze souhlasit. Předpokládám, že většina z nás nějakou tu srážku s blbem zažila. O takové zážitky není nouze, protože na něho můžete narazit i ve škole, v práci, mezi svými sousedy, na úřadech. Je to všelidská zkušenost, která překračuje nejen hranice států, ale i hranice kultur, náboženství, a různých historických období. Setkat se s blbem, nebo teda, biblicky řečeno s prostoduchým, posměvačem či hlupákem je samo o sobě těžké a mnohdy nebezpečné. A jak je teprve frustrující, když dostaneme za úkol, nebo prostě z nějakého důvodu potřebujeme takového člověka přesvědčit o tom, že to, co dělá, dělá hodně… prostoduše, hloupě. A škodí tím nejen sám sobě, ale i lidem okolo.

Bibličtí blbové

Dnes teda konkrétně slyšíme o třech druzích takto nebezpečných lidí z knihy přísloví. Prostoduší, posměvači, a hlupáci. Prostoduší jsou jednoduše prostoduší, jednoduší lidé. Moc rozumu nepobrali a nezbývá než konstatovat, že komu není shůry dáno, v apatice nekoupí. Ještě to neznamená, že to nemůžou být hodní lidé, moc to neříká o jejich etických kvalitách, jen když přijde na poznání, vědomosti, tak je to bída.

Ale postupme na řebříčku o jednu pozici výše k posměvačům. V bibli jsou protikladem spravedlivých a těch, kdo mají bázeň před Bohem. Mohou a nemusí být chytří, to je na rozdíl od prostoduchých nedefinuje. Ale jsou zákeřní, zlí, umí se jen posmívat. Dost často si na ně stěžují i žalmisté. A dost často se s nimi potkáme.

A ti třetí? Hlupáci-definovaní tím, že nenávidí poznání. Proč by to někdo dělal? Proč by někdo pohrdal vzděláním a poznáním? Možná proto, že se vzděláním přichází i odpovědnost. Možná proto, že čím víc člověk ví, tím víc si uvědomuje, kolik toho neví. O sobě, o světě, o bližních a v neposlední řadě o Bohu, který všechny a všechno stvořil. Vzdělání bere vítr z plachet posměvačům, ale taky fanatikům všech druhů a když se to vezme za správný konec, může i prostoduché pozvednout. Jen hlupák by takovou možností pohrdal. A taky že jo, taky že se najdou, protože nevědomost je přeci blažená…

Frustrovaná paní moudrost

Co s tím dělat a proč je to vlastně tématem kázání? Protože je to téma biblické a podivnou shodou okolností nás ekumenický lekcionář tuto neděli vede právě k textům o tom, jak je těžké ovládat svůj jazyk a taky pak čteme frustrované paní moudrosti a jejím střetu s prostoduchými, posměvači, hlupáky.

Moudrost chodí po ulici, volá na nároží plném hluku, na náměstích, ve městských branách, no prostě tam, kde se shromažďuje nejvíc lidí. Dnes by třeba zašla do obchodních domů, a taky bychom mohli říct: Volá na internetu, tak aby se nikdo nemohl vymlouvat, že o ní nevěděl.

Volá: Obraťte se, když vám domlouvám. A z toho, co volá, mrazí v zádech. Dnes obzvlášť:
„Protože jsem volala, a vy jste odmítali,
ruce jsem vztahovala, a nikdo na to nedbal,
každé mé radě jste se vyhýbali,
nedali jste na mé domlouvání,
i já se budu smát, až budete v bídě,
budu se vysmívat, až na vás přijde strach,
až na vás přijde strach jako ničivá bouře
a vaše bída se přižene jako vichřice,
až na vás přijde soužení a tíseň.“

Moudrost a rozumnost jako Boží nástroj

Jsou to teda tvrdá slova. Paní moudrost nevede moc empatický, terapeutický rozhovor. Co si to vlastně dovoluje? Nestává se sama posměvačkou, prostoduchou a hloupou? Copak je tohle příklad dobré praxe, dobrého (vy)chování?

Snad je to tím, že moudrost je jedním z nejcennějších Božích nástrojů. V knize přísloví o ní čteme (3,19): „Hospodin moudrostí založil zemi, nebesa upevnil rozumností, propastné tůně se jeho věděním rozpoltily a mraky vydaly krůpěje rosy.“ Nebýt Hospodinovi moudrosti, nebyl by zde, zdá se, nikdo z nás.

Navíc, moudrost a rozumnost, jakkoliv jsou jedněmi z nejcennějších nástrojů v té pomyslné Boží kapse, se nabízejí každému z nás. Volají na přeplněných místech, touží po tom, být vyslyšeny. Problém není, že by moudrost a rozumnost byli nedostupné. Problém je, že my lidé jimi často pohrdáme. Na vlastní škodu. Protože si myslíme, že jsme už dost chytří a nic nové o sobě, o světě, o bližních či o Bohu se nepotřebujeme učit , protose jí smějeme. Jak prostoduché, jak hloupé.

Nejchytřejší jsme spolu

Jenomže chovat se moudře, rozumně, to je znakem bázně před Hospodinem. K bázni před Hospodinem patří i touha učit se, vědomí, že toho ještě možná mnoho nevíme. Schopnost přiznat si, že když se nám paní moudrost směje, jakkoliv je to drsné, může to být i tím, že už jí nic jiného nezbylo, jen smát se přes slzy, když vidí, jak žneme, co jsme zaseli – i když nám říkala, že z toho nic dobrého nevzejde.

O čemsi podobném píše i autor Jakubovy epištoly, v tom, co jsme slyšeli v prvním čtení. Doslova říká: „nechtějte být mnohoučiteli“. Nemějte pocit, že už víte všechno, že můžete každého o všem poučovat. Držte se svého řemesla.

Bůh dal různým lidem různá obdarování. Někdo z nás se vyzná ve vyučování, jiný v právu, jiný ve stavařině, další v ekologii, v účetnictví, někdo je šikovný kuchař, truhlář a tak dále. Nikdo nakonec neumí všechno na stejné úrovni.

K moudrosti patří i to, že známe své limity a necháme se poučit. Že si zachováme bázeň před Bohem. Podivně to Pán Bůh s námi vymyslel. Nejmoudřejší a nejrozumnější jsme spolu. Víc hlav víc ví. Jen nezapomínejme na to, že každý nese obrovskou odpovědnost za to, co učí.

Jakkoliv je to podivné, je to velký dar, pokud se naučíme ovládat sami sebe. A to začíná, podle Jakuba u toho, že se naučíme ovládat svůj jazyk, který nás řídí podobně, jako malé kormidlo řídí velké lodě. Když se jej naučíme ovládat, když se naučíme naslouchat si navzájem, můžeme z moudrosti a rozumnosti, z těch cenných nástrojů v Boží kapse využít nejvíc. Bylo by hloupé a křesťansky řečeno i hříšné se toho nedržet.

Nikdy není pozdě

Platí to i v čase různých katastrof a neštěstí. Je hrozné, že se dějí. Ale je moudré zamyslet se nad tím, jestli přeci jenom na nich neneseme i my svůj podíl viny, jestli nejíme plody své cesty.

Jestliže vědecká obec dlouhodobě upozorňuje, že současný životní styl, nadprodukce a nekonečný ekonomický růst jsou neudržitelné, možná je moudré a rozumné jí konečně naslouchat, možná že dnes jejich hlasem volá moudrost na ulicích a náměstích.

Na závěr první kapitoly přísloví jsme slyšeli: „Ale kdo mě poslouchá, v bezpečí bude bydlet a žít klidně, beze strachu z něčeho zlého.“ Moudrost není totiž ledajaký Boží nástroj, ale je to nástroj Boží kreativity a udržitelnosti, nástroj, kterým Bůh svět tvořil a udržuje.

Milí bratři a sestry. Moudrost pronikavě volá, na ulicích, intetnetu a všude, kde jsou lidi. Může být zaslechnuta, jenomže se stává, že ji přehluší lidská prostoduchost, posměvači a hlupáci. Je na nás, jestli ji dáme prostor, je na nás, kterému hlasu budeme naslouchat.

Dnes je přece moudrost, rozumnost a poznání tak dostupné, pro každého. Buďme za ty dary vděčni a naučme se je používat tak, abychom byli něco platní pro udržení tohoto světa, který Pán Bůh stvořil, který má rád a na kterém nás nechává žít, za který taky neseme odpovědnost.

A v neposlední řadě: Vezměme slova z Jakubovy epištoly a z knihy přísloví nejen jako kritiku do vlastních řad, ale také jako povzbuzení k aktivitě, k službě Bohu všude, kam se pohneme. Ostatně zdá se, že prostoru pro aktivní pomoc bude v nejbližších dnech u nás a v okolí víc než dost. Pomáhejme aktivně, skutkem, ale i dobrým slovem. Nejsme na to sami, vždyť jak jsme četli ve 116. žalmu: „Hospodin je milostivý, spravedlivý, náš Bůh se slitovává. Hospodin je ochránce nezkušených: byl jsem vyčerpán, a dopřál mi zvítězit.“

Amen.