Lukáš 10, 38-42: Cestou přišel do jedné vesnice, kde ho k sobě přijala jistá žena jménem Marta. 39Její sestra Marie se posadila k Pánovým nohám a poslouchala jeho slova. 40Marta však byla zaneprázdněna spoustou práce. Nakonec za ním přišla a řekla: „Pane, tebe nezajímá, že má sestra nechala všechnu práci na mně? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“
41Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, staráš se a trápíš se mnoha věcmi. 42Jen jedno je však potřeba. Marie si vybrala správně a to jí nikdo nevezme.“

 

Milí přátelé
minulou neděli jsme společně četli a uvažovali nad Ježíšovým vysláním 70 učedníků do měst, do kterých měl sám namířeno. Mezi jinými jsme tam zaslechli také Ježíšovo usměrnění pro učedníky o tom, jak se zachovat, když je přijmou do některé domácnosti.

Dnes navazujeme textem, ve kterém je Ježíš sám hostem u Marty a Marie. Když čteme desátou kapitolu Lukášova evangelia, tak této návštěvě těsně předchází notoricky známé podobenství o milosrdném samařanovi.

Ježíš je tedy se svými učedníky na cestě do Jeruzaléma a po cestě se zastaví v jakési nejmenované vesnici, kde jej k sobě přijme Marta, která není doma sama, ale je tam také její sestra Marie.

Tento oddíl na první dojem trochu s podobenstvím o milosrdném samařanovi kontrastuje. Pokud se Ježíš v podobenství snažil vzbudit sympatie posluchačů k samařanovi, který se bez dlouhého zvažování okamžitě vrhá do služby bližnímu, na rozdíl od zbožných židů, kteří upřednostnili duchovní potřeby a duchovní čistotu, vidíme nyní, jak své sympatie projevuje spíš k Marii, která mu sedí u nohou, než k Martě, která má plnou hlavu starostí o to, aby jej jako hosta dostatečně uctila.

Má k tomu vlastně dobrý důvod. V orientu zkrátka už i za Ježíšových dob platilo „Host do domu, Bůh do domu“. Uctít si hosta, pocestného byla skoro až svatá povinnost Neúcta k hostům, neochota posloužit jim byla posledním hřebíkem do rakve Sodomy a Gomory.

K tomu čteme také o Marii, která vzala Boží přítomnost v domě za jiný konec. Sedí u Ježíšových nohou. To je dnes už celkem nezvyklá věc. Tenkrát to však bylo běžné, že žáci seděli u nohou svého učitele a naslouchali mu. Jenomže, nebylo zrovna obvyklé, že by snad ženy měli přístup k vzdělání, vlastně to nebylo vůbec možné.

Martino rozrušení můžeme tedy chápat i v tomto ohledu. Jako by nestačilo, že Marie jí v ničem nepomáhá, to sezení u nohou učitele, to je už skoro provokace. Žena má přeci stát v kuchyni u hrnců s hadrem v ruce. Marie vlastně porušuje rodové stereotypy, považované za přirozený řád a Ježíš jí na to nic neřekne.

Snad proto Marta svou Kritiku směřuje na Ježíše, jako na učitele a ne na Marii. Jako učitel by přeci měl vědět, že se to nehodí, že je to nepřípustné, aby Marie takhle provokovala a porušovala tradice a společenský řád. „Řekni ji přece, ať mi pomůže!“. Když nic jiného, tak přece jenom předchvílí Ježíš vyzdvihoval milosrdného samařana a teď mu je jedno, že Marie nechává všechnu práci na svou sestru Martu.

Ježíš ale s Martou nesouhlasí. Jednak, on přeci není v pozici doráněného pocestného u cesty, aby potřeboval neustálou péči. Nepotřebuje ani to, aby se stoly přehýbali pod tíhou připraveného občerstvení. Marto, trápíš se tím, abys mi co nejvíc posloužila, ale já se klidně spokojím i s drobným pohoštěním, Marie si vybrala správně, když se rozhodla i sama trochu načerpat, protože to jí nikdo nevezme.

Popravdě si ale myslím, že také my jsme občas v církvi jako ta Marta. Trápíme se neustále tím, jak bychom co nejlépe posloužili, zápasíme se svým vlastním spasitelským syndromem.  Jenomže se do toho třeba zažereme natolik, že už ani nevidíme, že děláme akce pro akce, hlavně, aby jich bylo co nejvíc a přišlo na ně co nejvíc lidí, hlavně, aby se ty pomyslné stoly přehýbali pod tíhou všech našich zásluh, kterými chceme udělat učiteli radost. Jenomže vize přeplněného stolu, ze kterého si nakonec Ježíš stejně vezme jenom pár soust, není dobrou motivací.

Ne, že by snad bylo špatné být aktivní. Ježíš jenom připomíná, že také náš aktivizmus, ať už je to aktivismus misijní, sociální, politický, či etický musí stát na pevném základu. Že má být opřený o Ježíše, naše společenství s ním a ne o náš workoholizmus, spasitelský syndrom, či touhu po úspěchu. Že sloužit může nejlépe ten, kdo také čas od času načerpá, kdo se umí zastavit a naslouchat učiteli. Proto si Marie vybrala správně. Protože si vybrala čas strávený ve společenství s Ježíšem a to, co tím získá, ji nikdo nevezme, dokonce naopak, může tím mnohé inspirovat a být užitečným nástrojem v Božích rukách. Láska k bližnímu a láska k Bohu se od sebe nedají oddělovat, to přeci víme.

K životu křesťana patří to i ono, služba, ale také posílení se a odpočinek u nohou učitele. To není nic, za co by se křesťan musel stydět – třeba, že by tím porušil společensky přisuzovanou, či očekávanou roli, tak jak to udělala i Marie, toho se Ježíš neděsí.

Právě naopak, zve nás do tohoto společenství, ve kterém se můžeme zastavit, naslouchat mu, dát na chvíli ruce pryč od své služby a práce, spočinout a načerpat. Společenství ve kterém nejsme jenom proto, abychom sloužili, ale také proto, abychom uznali, že také my potřebujeme, aby nám v Ježíši Bůh posloužil, pomohl. Společenství ve kterém máme šanci na budování sebe sama tak, abychom pak mohli sloužit také celému světu.

 

Jakub Pavlús, farář sboru