Host: Petr Brodský
Čtení: Žalm 23 /kralický překlad/
„Bůh, který učinil svět a všechno co je v něm, ten je pánem nebe i země a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel“
Text: Sk.apoštolské 17,27 „Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt a přece není od nikoho z nás daleko“
„Ať jest každé promluvení dobré k vzdělání užitečnému, aby dalo milost posluchačům“
Milé sestry a bratři, předně vám přináším pozdravení členů synodní rady i celé Ústřední církevní kanceláře s potěšením, že mohu být dnes mezi vámi. Zkusme se zamyslet co to znamená, když chceme své životy poměřovat slovem Božím. Text, který jsem přečetl je vzat z příběhu apoštola Pavla, který v Aténách promlouval nejen k židům a pohanům, kteří uvěřili v jediného Boha, ale také každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli./To je můj první úkol pro vás-doma si přečíst celou 17. kapitolu ze Skutků apoštolských/ Byli to lidé, kteří nepřišli do „kostela“. Promlouval ovšem i na místě, které se nazývalo Areopag, kde se setkávali ti, kteří věděli mnoho věcí, byli vzdělaní a moudří, byli považováni za filosofy, tedy lidé, kteří rozumí životu a vědí co je dobré, potřebné a pravdivé a důležité. Pavel si byl vědom jejich vzdělanosti, chtěl aby posluchači věděli a pochopili to, co máme vědět a pochopit i my: že totiž Pán Bůh je jen jeden, že není zavřený do kostelů a modliteben, ale je i tam na tom náměstí – jinými slovy řečeno: je blízko každého a každému člověku.
Ti, kteří tehdy Pavla poslouchali byli pohané a věřili, že na světě je mnoho všelijakých bohů. Pomalu všecko na světě mělo svého boha, nebo bylo samo bohem: slunce, měsíc, hvězdy, země, moře, peklo, vítr, válka – bůh plodnosti, hojnosti, lásky i smrti. Lidé byli v uctívání těchto bohů a božstev – dle vyjádření apoštola – velmi horliví. My se dnes s takovými lidmi nesetkáváme a sami tomu tak jako ti pohané věřili – ani nevěříme. Spíše se setkáváme s lidmi, kteří říkají, že vůbec není žádný Bůh a svůj život chtějí řídit jinak než dle Božích přikázání. Vynořili a vynořují se dnes jiní „bohové“ a „bůžci“ – někdo chce řídit svůj život jen svým rozumem, nebo filosofií a nejhůř jsou na tom ti, kteří už nemyslí na nic jiného než na peníze, jídlo a dobré a zajištěné bydlo. Bylo by asi velmi zajímavé – kolik všelijakých „modliček“ a „bůžků“ by Pavel dnes mezi námi nalezl.
Právě proto i dnes – tak jako kdysi v Athénách – je důležité upozorňovat, že Pán Bůh je blízko nás. A nemáme si to říkat jen mezi sebou, nemáme se bát to povědět i jiným a jinde. Ovšem není to snadné – zejména to mluvení – či svědectví k jiným. Víme, jak tehdy Pavel dopadl, když dle pravdy a zkušenosti své víry říkal, že Pán Ježíš vstal z mrtvých – řekli mu – Pavle ty žvaníš. S touto zkušeností se můžeme i my setkat, i nám to může někdo takto předhodit, protože Pána Boha nikdo nikdy ještě neviděl a pokud bude živ neuvidí. I když zde bychom se mohli dostat do oblasti zastřené mnohým tajemstvím – myslím na místa např. zjevení Marie, nebo některých svatých – vůbec nechci v této chvíli tato svědectví zlehčovat a již vůbec zpochybňovat.
Nuže a nyní se ptejme – co dělat s tímto zjištěním. Co to znamená, že ač ho nevidíme a zřejmě co budeme živi neuvidíme – co to pro nás znamená, jaký to má význam, že „On není od nikoho z nás daleko“! Navíc z textu plyne, že je přítomen, že nás všude vidí. Však jsme to zpívali:“Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš….I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mne tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí – noc se stane světlem…“ /Ž.139, 7nn/ /druhý domácí úkol-přečíst Žalm 139 / My nejen že se mu nemůžeme nikde ukrýt, ale také se nemusíme bát. Všichni jistě bez rozdílu víme, co to je bát se – mít strach. Člověk někdy ani neví čeho se bojí a přesto má strach. Děti se často bojí být třeba chvíli samy doma- zvláště večer – nebo dojít do sklepa, nebo na půdu. Můžeme mít strach i z lidí, sousedů, strach z vývoje společnosti – myslíme-li např. na situaci na Ukrajině, Sýrii, Egyptě, strach že nás zradí výpočetní technika, strach z pančovaného alkoholu, nezdravých potravin, strach ze zákeřných nemocí. Člověk má velmi blízko k tomu, že se bojí.
Právě zvěst evangelia je v této oblastí strachů a obav osvobozující. Když totiž budeme věřit, že Pán Bůh je blízko nás – což ovšem neznamená, že nemáme být v mnoha věcech opatrní a bdělí a ostražití- můžeme přemoci mnohý zbytečný strach, nemusíme se bát samoty ani samé tmy, ani vymyšlených strašáků a bubáků. Jistě bychom nalezli mnoho životních příkladů lidí, kteří třeba sami bydlí v domě, nebo na samotě, či uprostřed vypjatých konfliktů nebo se svou těžkou nemocí a ta prostá víra – to prosté spolehnutí se na to, že Pán Bůh není od nikoho z nás daleko, jim pomáhá.
Bůh je blízko nás zvláštním způsobem. Člověk se tomu musí učit celý život . Poslal svého Syna – Ježíše na svět – Narodil se, byl na světě jako jiní lidí – procházel zkouškami, pokušeními, pochybnostmi tak jako procházíme i my – ale byl to Boží Syn. Když odcházel, řekl svým učedníkům, že je a bude s nimi po všecky dny až do skonání světa. Odešel a vícekrát ho již neviděli a přece tomu věřili a uvěřili a prožívali tu jistotu, že je s nimi. A že nebyly začátky křesťanství v prosazení jednoduché – to víme z dějin. To věděl a poznal i Pavel, to poznali mnozí z těch mučedníků a věrných vyznavačů – Štěpánem počínaje přes Jana, Petra,Johanky z Arku, Jana Husa, Matěje z Janova, Dietricha Bonhoeffera a stovky dalších známých či nejmenovaných – až po dnešní dobu – myslíme-li na pronásledování křesťanů v některých zemích. Mnohá zkušenost těchto „světců“ vypovídá o tom jak si uvědomovali, že je jim Bůh blízko. Mysleme na tuto skutečnost, pamatujme si to a této víře o „blízkosti Boží“ se učme.
A ještě je jeden způsob, kdy to máme jasně vědět, že On je blízko nás. Pán Ježíš řekl: Kde se sejdou dva neb tři ve jménu mém, já jsem uprostřed nich. A to nemusí platit jen pro bohoslužebná shromáždění v modlitebnách a kostelech, ale přece jen „společná shromáždění“ která nemáme opouštět, jsou dobrou základnou a odrazovým můstkem do „vycházení“ a do všedních dnů./Pravda, to by měli především slyšet ti, kteří zde dnes nejsou/ Však proč zde jsme, proč chodíme? Především proto, abychom Ho slyšeli – On takové společenství posvěcuje, požehnává, můžeme v modlitbě s ním hovořit, společně zpívat, naslouchat jeho Slovu, které nás učí a upozorňuje na věci, které jinde neslyšíme. Já věřím, že zde je Pán Bůh blízko nás docela zvláštním a jedinečným způsobem. Je to výzva abychom neopouštěli společná shromáždění a podporovali všechny sborové aktivity které se konají. Třeba i navzdory tomu, že se nám třeba nechce, neboť bohoslužby začínají brzy ráno. Ovšemže pro někoho je brzy i v deset či jedenáct! Že svátostný prostor ještě i dnes může pro člověka i dnes něco znamenat, jsem si uvědomil při letošní návštěvě půlnoční v kostele „Nanebevzetí Panny Marie“ na náměstí v Kladně. Většina účastníků byla mládež různého věku, různé barvy pleti – nevyrušovali – naslouchali a při „přijímání“ ze kterého žel nekatolíci, byť pokřtění jsou stále ještě vyřazováni – stáli v řadě a přijali alespoň požehnání a někteří dokonce s Otcem Nelibou chtěli i rozprávět. Viděl jsem v tom něco víc než jen „tradiční účast na půlnoční“.
K čemu nás to všechny zavazuje? Ty kdo chodíme do kostela i ty kdo nechodí? Hledat Pána Boha. Naslouchat evangelijní zvěsti, přemýšlet, modlit se. Lidem se někdy zdá, že je Pán Bůh daleko, že se až ptají, jest-li jej třeba ti, co letěli vysoko nad zemí viděli. Nikdo ho neuvidí, není možno jej uvidět, přesto On je nám blízko, jako Pastýř, jako Pán. Jen nesmíme zanedbat žádnou příležitost slyšet jeho Slovo a z Písem svatých usilovat o víru a prosit o ni. A zde někde leží i velká odpovědnost církví ale i té naší malé českobratrské církve. Vyjít z uzavřených prostor modliteben – otevřít vrata kostelů „aby vyjít mohl Pán Slávy“! Zde jistě patří zmínit i současnou diskusi v našich sborech nad „MANUÁLEM“ – tj. přemýšlení nad tím jak dál ve sborech, co financování, misie atd. Zaujal mne nedávno článek v Evangelickém týdeníku 35/13 „Kostel nebo utajovaná pevnost?“ autor Karel Řežábek, popisuje „nedobytnost Červeného kostela v Brně“mimo jiné i píše: „církev se uzavírá do sebe – členové sboru přece vědí kde je jejich fara, kdy a kde je biblická hodina…a o nově hledající moc nestojí. Není divu, že církev vymírá a umírá“. Vždyť posláním sborového společenství , každého jednotlivce, který toto společenství tvoří má být – vyjít z utajovaných, zamčených a prázdných „pevností“ do života s myšlenkou a předsevzetím, že Bůh vůbec není daleko.
Zde by mohlo zaznít – AMEN! Ale přece jen, i když prezident Zeman letos ve vánočním projevu – mimochodem velmi soběstředném – nabádal, že není třeba si dávat nějaká předsevzetí – přeci se jen chci zmínit ještě o jednom důrazu, který doplňuje to, o čem jsme hovořili. Erazim Kohák, filosof v posledních dnech napsal úvahu:“Kdy zas bude dobře ve vlastech českých“ /Právo 28.12.13 str. 6/ Kohák se zamýšlí nad jednotlivými etapami vývoje naší společnosti až se dostane závěrem do naší současnosti a nabádá, že nebude lépe, pokud se nenaučíme žít ve svobodě ve vzájemné úctě a v dobré vůli. „Zkusme nehledět pořád do zpětného zrcátka. Zkuste žít pohledem dopředu!To nás učili všichni moudří lidé. Třeba náš Chelčický, nebo americký Martin Luther King nebo jihoafrický Nelson Mandela. Všichni vycházeli z Ježíšových slov o milování svých nepřátel a přenechání pomsty Bohu. Pokud je to takhle najednou moc náročné, zkuste to postupně. Odpusťte pro začátek někomu, kdo vás kdysi strašně urazil. Dopřejte si luxus vykročení do života s úsměvem, bez zátěže hněvu…Kdy zas bude dobře ve vlastech českých….Až se naučíme odpouštět, žít bez hněvu a mstění, pak bude dobře…aspoň pokud se dá věřit Ježíšovi, a výše uvedeným jménům – a já jim věřím – končí Kohák svoji úvahu.“
S vědomím, že Bůh není vůbec daleko, s návodem jak vstupovat do všedních dnů, dovoluji si zakončit naše zamyšlení slovem žalmisty – slovem, které je i heslem letošního roku: „Mně však v Boží blízkosti je dobře“ Zajímavý je i doslovný překlad:“Být Bohu nablízku je mým štěstím“. Kéž to tak cítíme i prožíváme přijímáme.
Pane Bože, tobě se odevzdáváme, před tebou se skláníme, tebe chceme vpustit do našich životů. Chceme plně prožívat tvoji blízkost a tebou se nechat vést v radostech i starostech,
s nadějí, že tvoje přítomnost je věčná. Amen.
