Host: Michael Pfann

Čtení: Mt 21, 14-22

Máme prosit, modlit se, věřit, nepochybovat a všechno dostaneme. Jedna věta. Vše je shrnuto, vše je řečeno. Jednoduché. Zalijte horkou vodou a nechte si chutnat. Polévka je hotová. Tak do toho.

Jenže první horkou lžící jsem si spálil patro, dřív než jsem stačil polknout. Tak jednoduše a rychle nám to nejde. Ježíšovi se to radí, nad ním stojí jeho Otec, ale co mi z neurozených rodokmenů? Kam se máme obrátit o podporu?

Nepochybovat. Hm. Jak na to? Víra se prý vylučuje s pochybami, stejně tak se s nimi vylučuje i modlitba. Jenže já mám spíš pocit, jako by k sobě neodlučně patřily. Snažím se věřit, ale moji víru provázejí pochyby jako nerozlučný kumpán. Modlím se, často přitom upadám do spánku, a čím více se modlím, tím méně pravděpodobné mi připadá, že moje modlitby, moje prosby budou vyslyšeny; že nastane „světový mír“, jak si za to naivně modlí malé děti. Jak jsou nepraktické!

 

„Hosanna Synu Davidovu!“ Halekají děti a důstojní „starci“ se rozčilují. „Co tady mají co pobíhat a křičet! A co víc, považte, prosit o pomoc toho rozvraceče veřejného pořádku a starého náboženství Ježíše.“ „Hosanna, to znamená: Pomoz, Synu Davidův!“ „A jsou ještě drzejší, prosí ho o pomoc jako Mesiáše. Ten má totiž přijít z rodu Davidova. Že by tento odbojný Galilejec měl být vykupitelem pro Boží lid?! To bychom o tom museli něco vědět! Známe písmo!“

„Znáte, ale nerozpoznáváte, když se jeho slovo probouzí k životu!“ Vrací výtku Ježíš. „Poslouchejte!: slovo Žalmu: ‚Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu!‘ Děti rozpoznávají Boží příchod na zem lépe než vy. Lépe než vy, kteří si myslíte, že sedíte na hrncích staré dobré tradice otců. Ony poznaly toho očekávaného krále Židů, který shromáždí zpět na Sionu nejen svůj lid ale i všechny národy.

Ony ho poznaly a víte, kdo ho ještě poznal? Ti, kterým ta stará dobrá tradice odepřela přístup k Božímu slovu.“ Chromí a slepí nesmí do chrámu. Je jim vykázán prostor za branami chrámu – kostela, Kirche, church, cérkve – církve. Ať se spokojí s almužnou! Tihle pokorně čekající, až se někdo slituje a hodí  jim drobák do kelímku od limonády, už vědí, kdo jim přináší uzdravení, neboli spásu. Vědí, kdo je vrací ze špinavých chodníků mezi takzvaně slušnou společnost; kdo jim místo večeře z odpadkového koše nabízí místo u společného stolu.

Jestli se před chvílí hněvali zákoníci a velekněží, tak teď se hněvá Ježíš. Hněvá se, že tito důstojní pánové pro to staré nevidí nové. Že pro minulost nevidí budoucnost. Zapomínají, že Bůh stvořitel, je i Bůh vykupitel. Toho se sluší chválit, ne ho zkoušet z pravé víry. Toho se sluší poslouchat, a ne poučovat. Ježíšův spravedlivý hněv odnáší fíkovník u cesty. Nepoznal, že už se blíží léto a nenasadil na ovoce. Co nabídne ke sklizni? Nepoznal, že přichází Pán, kterého se slouží hostit. Zapomněl, že hladovějícímu se má dát najíst hned, bez výmluv, že pod kotlem ještě není zatopeno. Moci posloužit, znamená být připraven. Co neslouží, neslouží. Co je k ničemu, je zkrátka k ničemu. Tak proč neudělat místo pro nové, sloužící?

Totéž vyčítá Ježíš zákoníkům a velekněžím. Totéž vyčítá každému, který místo toho, aby protřel oči a alespoň mžoural, kam ukazuje Ježíš, (tedy dopředu, do budoucnosti); tomu, který místo toho, zatvrzele sedí na hradbách zastaralých výmyslů o tom, kdo je podle něj Bůh a co chce, aby dělal. Sedí na hradbách, které byly postaveny z lenosti vždy znovu se ptát Krista: „Kam máme jít? A povedeš nás?“. Tyto vlastní výmysly a takzvané „tradiční křesťanské hodnoty“ – opravdu jsou tradiční? A opravdu Kristovské? – dobře slouží jako tvrdá rákoska, ale smíření, novému životu neslouží. Ten přináší Ježíš kráčející vpřed.

Není to snadné? No, není, to už jsme si řekli. Máme prosit, věřit, modlit se, nepochybovat a dostaneme všecko. A vskutku. Podívejme se na ty dříve nemocné, nyní v chrámu. Přišli za Ježíšem ve víře, že on je může uzdravit. Prosili ho, stejně jako ti slepí u Jericha: „Smiluj se, Pane, Synu Davidův!“ Tak ho prosil i otec chlapce trpícího padoucnicí, tak ho prosí ty zástupy nemocných, kterým Ježíš říká: „Jdi, tvá víra tě zachránila!“

„Smiluj se, Hosanna – pomoz, Pane, Synu Davidův.“ To je přeci modlitba. „Smiluj se, pomoz“ je prosba modlitebníka. Oslovením „Pane“ vzdává modlící se Ježíšovi čest a vyjadřuje svoji poslušnost a odevzdanost. „Synu Davidův“, to je modlitební vyznání víry v to, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, Bůh v těle, Bůh. A opravdu, oni dostávají, oč si říkají. Jsou uzdraveni, to znamená: spaseni!

Oni to dokázali, proč ne my? Nejspíš také pochybovali, ale víra byla silnější. Spolehli se totiž na Ježíše, jemu se vydali do rukou. Jemu, ve víře silnějšímu, odevzdali svoje pochyby. A on pochyby přibil na kříž. Pochyby na dřevu kříže zůstali viset. Víra, naše víra, protože Ježíšova víra (!) z nich byla vzkříšena a dostala nový život.

 

Nemysleme si, že přestaneme pochybovat, nemysleme si, že bude snadné věřit. Nebude! Vždy to bude tak trochu bláznovství. Ale má smysl o to usilovat! Slepí a chromí nám ukazují, že to stojí za to. Sílu můžeme stejně jako oni hledat u Ježíše, v jeho víře, která hory přenáší do moře a připravuje tak cestu. Můžeme ho prosit o tu víru. A znovu, a znovu, a znovu; pokaždé když pochyby hlodají. Prosme ho přímo! Nevzdychejme: „kéž by mi někdo pomohl“. Nestěžujme si: „proč jsem na všechno sám?“. Modleme se ke Kristu! V modlitbě prosme Ježíše s důvěrou jako děti, které už pochopily.

Děti žijí přítomným momentem. Jejich hlavy nejsou zavaleny výčitkami a křivdami z toho, co bylo včera a obavami, co bude zítra. Mají volné zorné pole, a proto v Ježíši rozpoznávají Boha. „Buďte jako ty děti“ říká Ježíš, „jim patří Království nebeské“. Učme se od dětí! Radujme se s nimi! Jeden takový adept Království nebeského vám tu roste v paní farářce. S ním se také radujte. Děti bývají veselé. Představte si, jak veselo musí být v království plném dětí! Nechte si od dětí povídat, jak si to království představují! No a nepochybujte, Pán zve vás dál, a když to dělá on, čeho bych se bál!