Host: Alžběta Hanychová
Izajáš 55, 6 – 13
„Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko.“ Milý proroku, voláš naléhavě a s určitou suverenitou. Odkud se berou?
Tvé volání slyší židovský národ, který si není ničím jist. Tento lid někdy v šestém století před naším letopočtem poslouchá tvá slova značně podezřívavě:
„Náš lid se nachází ve veliké krizi. Jsme dobyti Babylonskou říší, chrám je zničen, kněží a vzdělanci, velká část lidu jsou odvedeni do zajetí.
Jo dřív, to možná. Služba Hospodinu měla své místo. A v chrámu se kněží mohli ptát na jeho vůli. Ale teď?“
„Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko.“ Milý proroku, toto volání slyšíme i my.
Už chvíli se nacházíme v jednadvacátém století. Snad známe doby, kdy člověk potkává Hospodina, či alespoň tuší jeho vedení a provázení.
Ale taky prožíváme období temnější až černá. Někdy jako svět nebo jako církev, někdy v rodinách, někdy sami v sobě. Známe období, kdy Boha nevnímáme nebo je cesta víry dokonce v troskách. Jak strávit tohle volání k novému vykročení k Hospodinu, co si s tím máme počít?
„Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.“
Izraeli i nám zní na začátku varování. Pokud jde o Boží vůli, jsme mimo. Zkusme se oprostit od výmluv pramenících z toho, že je to normální. Že hřích je normální, že všichni jsme na stejné lodi, dokonce i ten prorok měl určitě své mouchy, tak co nám chce…
Naše úmysly, naše plány jsou jiné než Hospodinovy. To je prostě konstatováno jako problém. Když je nám to jasné a kašleme na to. Kolikrát to tušíme a nechceme si to přiznat. Ale někdy to ani netušíme. Situace, kdy nám to došlo aspoň zpětně, je zbytečné rozvádět.
Občas si říkám, jak by bylo snadné žít, rozhodovat se, kdyby člověk vždycky věděl, co je správné. Jenže pak se přistihnu při jednání, kdy je to zřejmé – a stejně se zachovám jinak. A jindy jsem přesvědčena, že jsem správnou cestu nalezla, dokonce po ní jdu, a pak se zjistí – ono je to jinak.
Cesta Hospodinova se nám často hledá tak těžko a ještě tíživěji se po ní chodí. Síly nám tak často docházejí a o omezeních, která člověka provází, se dozvídáme téměř denně. Hospodin se svými plány bývá lidské optice nedostupný.
„Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Skeptičtější vyjádření toho, že člověk Bohu nestačí, snad nenajdeme.
Přece však bývá Izajáš, a především jeho druhá část, kterou náš dnešní oddíl uzavírá, přezdíván starozákonní evangelium. Ono totiž to, že Hospodinovy cesty převyšují ty lidské, neznamená jen skepsi. Právě ta by byla celkem logická a znaly a znají ji národy nejrůznějších vyznání. Božstvo převyšuje člověka, za dobré ho občas odmění, za zlé vždycky potrestá.
Celá bible (a dnes čtené oddíly především) přináší zvěst, že Hospodinovy úmysly s člověkem, jeho cesty pro nás nejsou zlé. Ba právě naopak.
Tam kde bychom řekli, tak už dost, tam, kde nevidíme východisko, tam kde nad sebou i nad jinými lámeme hůl, všude tam Hospodin vyhlašuje cestu k smíření. Člověk snad je schopen odpustit, dát druhou šanci. Ale většinou si to ten druhý musí nějak zasloužit, nebo alespoň potřebujeme přesvědčivý výhled, že to nebude zneužito.
Ne tak Hospodin:
7Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho.
Hospodin nabízí svou blízkost i svévolníku, tomu, kdo si z ničeho a z nikoho nic nedělá. Dokonce ničema, i ten nejpodlejší, má u Hospodina šanci opustit své úmysly.
Najednou prorokův apel nezní jen jako pokárání, ale jako šance. Člověče, obrať se, Hospodin tě chce přijmout.
Zní to možná trochu naivně. Ale právě tato možnost obratu i pro ty, kdo svůj život vláčí nejplošší lhostejností, nejmarnější honbou za zážitkem, dokonce nejbezohlednějším násilím – toto přijetí člověka i s nejnevábnějším životopisem a nejnabouranější psychikou – to je jádrem evangelia.
O této Boží cestě za člověkem zaznamenal Izajáš podobenství.
10Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí.
Hlavní roli hraje vláha, která má splnit určitý cíl. Působištěm, nebo ještě spíš příjemcem její mise je země. Ta je sama o sobě dobrým stvořením, ale aby mohla být prostředím pro život, potřebuje pomoc. Tou pomocí je právě déšť, závlaha.
Déšť v pravý čas je od nepaměti symbolem, pro tradiční společnost neodmyslitelným projevem Božího požehnání. Je nezbytným předpokladem života na zemi. Jinak zavládnou neúroda, žízeň, nemoci, hlad. A s tím spojená vyčerpanost a malomyslnost, ztráta budoucnosti.
Tento stav poznáváme i z jiných příčin, než je sucho. Hádky, problémy v práci nebo ve škole, zápas s nemocí, neutěšená finanční situace doma, ve firmě či ve sboru, bezradnost ve vztazích s lidmi i s Pánem Bohem, a leccos dalšího.
Právě do těchto situací vysílá Bůh jako agenta své Slovo. Svůj vzkaz pro člověka: Stojím o tebe a zajímám se o tvůj život.
A ujišťuje nás, že tato mise má smysl. 11 (…) Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“
Třeba ne v čase a způsobem, jak bychom si představovali. Ale Bible, zkušenost křesťanů a možná i nás samých svědčí o tom, že Bůh se k člověku stále obrací a zasahuje do jeho života. A kolikrát víc a líp, než bychom si dovedli představit.
Nelze vypočítat všechny formy a příležitosti, kdy k nám promlouvá Bůh. Používá si k tomu lidí milých i těch, od kterých bychom povzbuzení a pomoc nečekali. Příběhů příjemných na poslech i těch, při kterých zamrazí. Knih a filmů zbožných i oddechového čtení. Rozhovorů při kávě po bohoslužbách i v hospodě. Situací očekávaných i nenadálých.
Otázkou zůstává, jestli si toho všimneme. Ale jsem přesvědčena, že otevřenost dobrému Božímu působení, naděje, je jedním z největších zdrojů sil, co jen na světě jsou.
To je důvodem k veliké radosti. V dnešním proroctví jásá v slavnostním průvodu celý Boží lid i příroda.
12„S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. 13Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.“
Izraelský lid dostal zaslíbení návratu a obnovy společenství s Hospodinem. Věřím, že i my se máme na co a z čeho těšit.
Slyšte tedy prorokův úvodní apel ještě jednou, do třetice: „Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko.“ To přece vedle výzvy k nápravě nese nadějné poselství. Hospodina je možné najít, je možné ho volat, protože je blízko.
Ano, je to vybídka k naší aktivitě. Máme se obrátit k Hospodinu, máme ho prosit, pídit se po jeho vůli, hledat ho. Podobně jako zoufalý syn, o kterém jsme četli dříve, musíme vyjít, opustit to, co je v našich realitách a plánech marné a doufat, že se Otec smiluje. Ale to vše smíme činit s jistotou, že Hospodin nás nezavrhne. Ba právě naopak. Už na nás čeká a vychází nám vstříc.
Hospodinovy plány se – díky Bohu – nekryjí s těmi lidskými. Jsou plné předivné moci. Plné lásky k člověku, lásky větší a aktivnější, než si kdo může zasloužit a vymyslet.
(To je pro nás, pro naše rodiny, přátele, pro církev i pro celý svět veliké povzbuzení. )
Modlitba:
Hospodine, děkujeme ti, že proti všem předpokladům s námi lidmi stále jednáš, stojíš o nás a prokazuješ nám mnoho dobrého. Uč nás to brát vážně i s radostí, tak abychom dovolili předivné moci tvé lásky proměňovat životy naše i těch okolo nás.
Amen.
