Bohoslužby 20. dubna (Boží hod velikonoční)

Host: Joel Ruml

Čtení: J 20,1-16

Text: Ř 6,9-11

Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.

Bratři a sestry, vůči svému sekulárnímu okolí jsme ti slabší, máme silnou potřebu se bránit. Jednou z obran je přesvědčení, že dlouhodobá přítomnost křesťanství světu pomohla k lepšímu. Jakmile se takový hlas objeví, přijde i reakce opačná. V té vévodí ti jednodušší kritici víry v Boha, kteří mají za to, že by se bez jakéhokoliv náboženství žilo lépe. Pro to mají spoustu argumentů. Nás většinou nenapadá v takové teoretické debatě vlastně nic kloudného kromě toho, že kdyby nebylo křesťanství, tak nejsou tak rozvinuté sociální služby a mezilidská solidarita. Ovšem to podstatnější k přínosu křesťanství souvisí právě s dneškem. Se dnem vzkříšení, jak se jeho přínos pro život pokusil vystihnout apoštol Pavel. Apoštolové se snažili sdělovat lidem, co znamená Boží spása. Čtete-li knihu Skutků, na řadě míst naleznete, že sdělili, že v Synu Božím, ukřižovaném a vzkříšeném přišla k člověku spása (tj. pomoc, záchrana, svoboda). Kdo to slyšel a stal se jejím příjemcem, nechal se pokřtít. Stačilo jen stručně sdělit, že v Kristu se nabízí pomoc, a lidé reagovali. Dnes se s takovým výsledkem sotva dá počítat, člověk se stal totiž sám sobě záchranou.

V oddílu z ep. Římanům apoštol sděluje, co to znamená, když ukřižovaný Ježíš byl vzkříšen. Vzkříšení na naší Zemi v prvé řadě znamená, že smrt nepanuje, což má své další důsledky. Tím oznamuje, že velikonoční událost, jak je barvitě popsaná v evangeliu, má dosah nadčasový, náboženský, a právě tím se nejvíce týká člověka, člověka kterékoli doby, věku i postavení.

Vzkříšení a smrt se dnes nejvíce pojednává materialisticky. Tělesná smrt je nevyhnutelná. Jak je tělo hmotné, tak podléhá procesům hmoty a postupně chřadne a vadne. Až jednou není. Ale tělo v díle, které Bůh ukázal na svém Synu, získává jedno – smrt nad ním už nepanuje!Smrt ho neopanovává. To neznamená, že tělo nezemře, ale že smrt není tím, kdo dále určuje jeho myšlení, jednání, hranice, limity. V tom je pak obrovský rozdíl, o čem kdo mluví. Jestli o zákonité cestě hmoty, kde naše tělo není vlastně ničím jiným, jenom nejdůmyslnější hmotnou formou. Anebo, o tom, čím se necháme nebo nenecháme určovat. My nejsme pouze tělo. Do vcelku křehké hmotné schránky nám byl vložen pozoruhodný obsah, city, fantazie, nápaditost, víra, schopnost snít i probudit netušené schopnosti a síly. Víme-li s apoštoly, že Kristus umřel a byl vzkříšen, ukazuje tím na Boží moc, která prolamuje odkázanost na hmotný vývoj. Kristus byl vzkříšen, smrt jej neopanovává. To zřetelně prokázal v bolestném zápase, nejen v pašijním týdnu. Jeho cesta několikrát měla alternativy, ale určoval kroky podle toho, ne co já, ale co ty chceš (Mt 26,39).

Apoštol však vidí další souvislost. V duchu toho, co napsal výrazněji jinde, když napsal, že zbraní smrti je hřích (1K 15,56). Proto se v další větě objevuje důsledek toho prvního, smrt neopanovává a její nástroj a zbraň -hřích- rovněž ne. Těmito dvěma verši poskytuje otevřený pohled na to, jak se díky Boží účasti dále určuje život. Protože to, co nejprve zjevil Bůh na svém Synu, přinášejícím lidem vysvobození a pomoc, to následně dává i Božímu lidu. To vzápětí autor tohoto listu sděluje každému, kdo z tohoto velikonočního Božího působení čerpá sílu a naději pro sebe.

Máme zde co činit se zřetelným apoštolským vyznáním. Apoštolové jsou svědky toho, že Kristus žije Bohu a smrt tak přišla o svůj vliv. V rámci tohoto pohledu, kdy necítíme chladný dech smrti na svých zádech, lze čelit hříchu. Žít jakoby hříchu nebylo a nebýt otroky svých sklonů a závislostí. Nemusí tak srážet a brzdit to, co se na nás neustále lepí (Žd 12,1). Tváří v tvář vzkříšenému Kristu můžeme obstát. Apoštolovi rozumím tak, že zjevení tohoto velikonočního divu na pozemském jevišti, prolamuje neměnné danosti. Dovoluje, aby si člověk připustil, že jeho život může mít jinou podobu, když nežije smrti ani hříchu, ale žije Bohu. Především proto, že už v předstihu vidí přínos takového žití na Kristu Ježíši. To je vzkaz prvních interpretů velikonočního rána. To je vzkaz nám, našim dětem. Všem, kdo chtějí přijít na kloub tomu, jak Ježíš Kristus pomáhá a vysvobozuje. Protože však ani smrt, ani hřích, nevymizí ze světa hmotné tělesnosti, tento druh vysvobození z jejich vlivu bude vždycky – alespoň pro někoho – žádoucí a potřebný.

Debaty, co by bylo, kdyby nebylo křesťanství, mohou být opravdu dlouhé a třeba i emotivní a vzrušující. Argumentů se může nanést tisíce. Nikdy nebude doargumentováno. Nakonec stejně se k ničemu nedojde, křesťanství tady nesmazatelně je a nezmizí. Je tady proto, aby nezmizel náš svět.

My dnes děláme zkušenost se společností, která je poznamenaná dechem smrti a konečnosti. Proto je tak zoufale spoutaná s přítomností, ve které si chce všechno užít a všechno prožít, protože náš současník se budoucí nejistoty bojí a přítomnou zahlceností před nejistotou utíká. Smrt v zádech tlačí člověka k útěku. Člověk žije a tím, že žije, utíká. Život a útěk jsou jedno, říká filosof Max Picard. Člověk utíká před nebezpečím, tak, jako každý normální živočich. Čím se zdá nebezpečí neporazitelnější, tím zběsilejší útek nastává. Smrt v zádech je nevyhnutelná, té se čelit nedá, přijde a vybírá si. Nebrat smrt na vědomí však lze, především odpovědným využitím času. Odpovědná práce s časem je odpovědným vztahem k životu. Takové nakládání s přítomností však přijde tehdy, jako by smrti nebylo. Život je dar a není dán proto, aby jej člověk vyplnil útěkem. Kdo dnes čte všelijaké studie a publikace ví, že spousta knih se věnuje tomu, jak hospodařit s časem. Jak jej lépe využít, jak jej naplnit, jak ho ušetřit. Kolik věcí dnes děláme pohodlněji a rychleji – s velikonočními přáními už neběháme na poštu, ale odklikáme to u počítače během pár minut, a ještě na stovky adres a směrů. To nemluvím o ušetřeném času v souvislosti s velkým prádlem nebo s rychlostí přepravy z jednoho místa na druhé. Jak to, že onen čas se někde neprojevuje? Vše vypadá tak, že honba za časem je také účelem života, když se pak ušetřený čas nahromadí, bývá zmarněn, třeba prázdným klábosením, ubíjením času u televize, počítačů nebo zbytečné práce.

Není to však to jediné, co je. Existuje i jiná podoba využití času. Vychází z přístupu k životu, který je osvobozený od nutnosti vždy jednat pro zásluhy, kariéru, prospěch a zisk. To poznamenává život obrovského počtu lidí a tím to určuje poměry ve světě. Ale to alternativní hospodaření s časem je podobné tomu, co na naší zemi, v minimální zajištěnosti a beze spěchu a shonu, bez diáře a sluchátek na uších, vykonal Syn Boží. Takový život, život osvobozený k dobrovolnictví, k solidaritě, k všímavosti vůči druhým, k práci pro pravdu, naději, spravedlnost; takový život také existuje. Dokonce si myslím, že nemusí být ani předem deklarováno, jak člověk vyznává Krista, vždyť máme kolem sebe mnoho spíše mlčenlivých svědků Páně. To podstatné je, že člověk ví, že pro určité chvíle nejsou dané modely, ale v nich žít Bohu v Kristu, a nikoli sobě a svým odhadům. A to, i kdyby bylo kdovíjak rušno a krušno. Kdo jedná proto, že chce žít Bohu, dělá tak díky osvobození od vlivu smrti a strachu. Takový žije vzkříšením! Z Velikonoční slavnosti přijímá to podstatné a v souladu s Bohem chrání život a rozvíjí jej. Předpoklad pro to je jediný, a tím je být mrtví hříchu a být živi Bohu v Kristu Ježíše!

Vzkříšení Kristovo, to není kdovíjak divoká nebeská fantazie. To je obraz toho, co se děje s lidským životem, když člověk vidí dosah Božího jednání k prosazení jeho vůle. Toto jednání zbavuje smrt panství nad člověkem, osvobozuje od diktátu hříchu a strachu a rozvíjí život Bohu v Ježíši Kristu. Na té cestě jsme dnes společně, vytrvejme na ní ve všední den, stavme se na odpor všemu, co život otravuje a degraduje. Protože dnešní den je jedinečné Boží potvrzení života a jeho ochrana. Tento život nyní společně spravujme a chraňme.

Amen