Ž 100
Hlahol Hospodinu, celá země! Radostně služ Hospodinu! Vstupte před jeho tvář s plesem! Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe. Jsme jeho lid, ovce, které pase. Vstupte do jeho bran s díků-vzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení.
Milé sestry, milí bratři,
Už malé děti se učí, že je slušné poděkovat, když něco dostanou. Slovo „děkuji“ je takovým „kouzelným slůvkem“, spolu se slovem „prosím“ – aspoň tak mi to rodiče říkali. Myslím však, že u děkování jde o víc, že to není jen jeden ze základních projevů slušného vychování. Poděkováním dáváme druhému najevo, že si vážíme toho, co pro nás udělal, a že jsme za to rádi. Takovým poděkováním je i žalm, který jsme před chvílí slyšeli. Podívejme se na něj blíže. Je nadepsán „k díkůvzdání“, tedy k vyjádření vděčnosti. Vděčnost je velmi důležitým životním postojem. Vyplývá z toho, že si uvědomujeme, co dobrého máme, a že to není samozřejmé. Doufám, že každý z nás má mnoho, zač může být vděčný. Myslím, že stojí za to se někdy zamyslet nad tím, co prožíváme. A pozorně si všimnout toho dobrého, darů velkých i malých, které dostáváme. Vezmeme-li to poctivě, pak záhy zjistíme, že je všechny ani nedokážeme vyjmenovat a spočítat. Je ovšem třeba vidět i to, že je někdy jako dary nevnímáme. Bereme je jako něco samozřejmého, na co máme automaticky nárok. Autor žalmu naproti tomu vyznává: Bůh nás učinil, a ne my sami sebe. Tedy – život nám dal Bůh, nedali jsme si jej sami. Už sám náš život je Božím darem. A pokud se na to dobré ve svém životě díváme z tohoto pohledu, uvědomujeme si, že to není samozřejmé. Zvláště důležité se mi jeví pochopit, jak nesamozřejmá je přítomnost lidí, které máme rádi a kterých si vážíme. A nesamozřejmé je tedy i to, co pro nás dělají. Chtěl bych vyzvat, abychom svým blízkým často dávali najevo, že jsme za ně vděční. Nezapomínejme na to, na vhodná slova nebo činy. Je to potřeba zvláště v rodině, ve vztazích s těmi nejbližšími, s nimiž se vídáme každý den, a tedy máme tendenci jejich přítomnost a jejich dobré jednání spíše brát jako samozřejmé. Je smutné, když si vzácnost druhého člověka uvědomíme teprve ve chvíli, kdy jej ztratíme. Naši blízcí a nejbližší jsou velikým Božím darem pro nás. Díky Bohu za ně.
Do vděčnosti za dar života můžeme zahrnout všechno to, co Martin Luther v Menším katechismu rozumí pod pojmem „chléb náš vezdejší“. Podle něj sem patří jídlo a pití, oblečení a boty, bydlení, zaměstnání, peníze a majetek, laskavý manžel či manželka, zdárné děti, dobrá vláda a funkční zákony, příznivé počasí, mír, zdraví, pořádek, úcta druhých, dobří přátelé, spolehliví sousedé a podobně. Osobně bych doplnil ještě kulturu, veřejnou dopravu, vzdělání a zdravotní péči. Někoho z vás by třeba také něco dalšího napadlo. Je to prostě všechno, co každý člověk potřebuje k důstojnému životu tady na zemi.
Očima víry se ovšem na vděčnost za dar života můžeme podívat ještě z jiného pohledu. Žalmista nám k tomu ukazuje svým vyznáním. Nevěnuje mnoho pozornosti tomu, za co děkuje. My jsme si s odkazem na Martina Luthera uvedli konkrétní příklady, ale žalmista to ponechává stranou. Soustředí se na to, že svou vděčnost vyjadřuje Bohu. Hlavním důvodem jeho vděčnosti není ten či onen dar, to či ono dobro. Hlavním důvodem jeho vděčnosti je to, že Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení. Žalm je vyznáním člověka, jenž poznává dobrého Boha, který jej má rád a je stále s ním. Je to tedy vyjádření vděčnosti za dar života, který žijeme ve vztahu k Bohu. Jako křesťané si uvědomujeme, že právě to je jedinečnou, nejvzácnější hodnotou našeho života. To, že to je život vztažený k Bohu, tedy život ve víře. Život ve vědomí toho, že nás Pán Bůh má rád. V prvním čtení jsme slyšeli slova Pána Ježíše Krista o dobrém pastýři. Pán Ježíš říká: Já jsem přišel, aby ovce měly život a měly ho v hojnosti. Ovce – to jsme pochopitelně my lidé. A myslím, milí bratři, milé sestry, že zde Pán Ježíš má na mysli právě tento život, život ve víře. A je to on, Syn Boží, kdo nám jej přináší. To je tedy také dar, něco nesamozřejmého, co dostáváme, nedáváme si to sami. Z tohoto daru smíme žít každý den a stále dál smíme poznávat Boží dobrotu a lásku. K tomu nám pak zase zpětně pomáhají i všechny ty dary, které jsme po vzoru Martina Luthera shrnuli pod pojem „chléb náš vezdejší“. Víru přece neprožíváme abstraktně, jaksi odtrženě od jiných záležitostí života. Víra nám ovšem umožňuje vidět všechno dobré jako Boží dary, jako projevy Boží lásky k nám.
To tedy máme každý den zač děkovat! Už jsem zdůraznil děkování lidem kolem nás, zvláště našim blízkým a nejbližším. Nyní bych chtěl zdůraznit děkování Pánu Bohu. Když si uvědomujeme svou vděčnost, nezapomínejme v modlitbách na slova díků. Mohou to být modlitby vyřčené i nevyřčené, jen myšlené – Pán Bůh přece ví o každé z nich. A nemusíme nutně každý večer vypočítávat všechno dobré, co nám ten den bylo dáno. Připomeňme si znovu, co nám ukazuje žalmistovo svědectví. Nevypočítává, za co všechno děkuje. Hlavní je, že se v děkování, chvále a vděčnosti soustředí na Boha. Nevadí, že se nám třeba při modlitbě těžko nacházejí slova. Nevadí, že se nám nezdají tak krásná a vzletná jako žalmy nebo modlitby v modlitebních knihách. Milé sestry, milí bratři, jsem přesvědčen, že když Bohu děkujeme s upřímnou vděčností v srdci, že někdy stačí říct jen: Pane Bože, děkuji Ti.
Na závěr mi dovolte jednu krátkou vzpomínku. Letos jsem o Velikonoční neděli byl na bohoslužbě v jednom sboru, kde se konal křest. Nově pokřtěný dostal od jedné rodiny ze sboru přání, do kterého jsem se taky podepsal. V tom přání bylo vedle jiného napsáno: přeji ti mnoho radosti z křesťanské víry. Ta věta mě zaujala a utkvěla mi v paměti. Radost z křesťanské víry – to úzce souvisí s tím vším, co jsme si až doposud řekli. Je to radost z poznávání toho, že Bůh je dobrý, že nás má rád a že je stále s námi. Tímto poznáváním mohou být naplněny všechny naše dny. To je určitě něco, co přejeme každému nově pokřtěnému, každému, kdo nově uvěřil, každému konfirmandovi. Ale nejen jim, přejeme to každému druhému člověku a přejeme to i sami sobě. Prosme tedy Pána o takovou radost – aby život každého z nás jí byl prostoupen a prozářen. A také, aby naše společenství, náš sbor, naše církev byly místem, kde je tato radost přítomná. Amen.
Pane náš, děkujeme Ti za to, že smíme poznávat Tvou dobrotu a lásku. Chceme si to stále s vděčností uvědomovat a radovat se z toho. Prosíme, aby náš život byl touto radostí prozářen a abychom ji sdíleli v církvi i mimo církev. Prosíme, aby naše vděčnost a radost sloužily ke Tvé slávě. Amen
