Jan 6, 41-51: Židé proti němu reptali, že řekl: ‚Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.‘ 42A říkali: „Což tohle není Ježíš, syn Josefův? Vždyť známe jeho otce i matku! Jak tedy může říkat: ‚Sestoupil jsem z nebe‘!“ 43Ježíš jim odpověděl: „Nereptejte mezi sebou! 44Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. 45Je psáno v prorocích: ‚Všichni budou vyučeni od Boha.‘ Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. 46Ne že by někdo Otce viděl; jen ten, kdo je od Boha, viděl Otce. 47Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. 48Já jsem chléb života. 49Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. 50Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. 51Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“

 

Milí přátelé,

Včera jsem kázal na festivalu v Račím údolí. Jeho téma je blízké snad každému z nás. Mana – chléb z nebe, zvláštní dar nasycení. Kdo z nás netouží po tom, žít v dostatku? Navíc, když se dá služba spojit s výletem do račího údolí.

Trochu jsem se alespoň mohl vcítit do kůže izraelitů.  I když, opravdu jenom malinko. I oni sami byli na cestě, dlouhé cestě z Egypta do zaslíbené země. Na cestě z otroctví a nesvobody ke svobodě. Jenomže, utekli hodně rychle, neměli moc čas na přípravu na takovou cestu. Nevím, jestli se vám někdy stalo, že jste vyrazili na cestu, ale nevzali si sebou dostatek potravy. Já jsem jednou vyrazil na turistiku se svou tehdy ještě snoubenkou a svými rodiči. Taťka se v mapě díval na časové údaje, ubezpečil nás, že za tři hoďky jsme zpátky, tak jsme si sebou vzali jenom malou petku s vodou a nějakou menší čokoládu. Jenomže on se taťka spletl, neuvědomil si, že se dívá na časový údaj pro cyklisty, ne pro pěší…

Asi si dovedete představit, že když jsme to zjistili, bylo už trochu pozdě. A dovedete si asi také představit, jak moc jsme začali reptat, stěžovat si…

Když teď čtu o Izraelcích, jak vyčítají těm, kdo je vedli, že by snad bylo rozumnější zemřít v egyptě pod rukou těch, kdo je drželi v otroctví, protože tam alespoň měli co jíst, tak je lidsky naprosto chápu. Nemít co sníst je špatné. A v poušti, kde ani nic nenajdete? To je katastrofa…

Jenomže tak to bývá, že cesta ke svobodě vede takovou pouští, je nesnadná, člověk na ní strácí – alespoň dočasně komfort a jistoty. Ale ten, kdo kráčí ke svobodě to nedělá proto, že by snad měl masochistickou radost z utrpění. Stejně tak ani ten, kdo lid ke svobodě vede, jej nevede pouští proto, že by se snad sadisticky radoval z nesnází lidu. Skrývá se za tím zcela jiná motivace – naděje, že jednou dosáhnou vytoužené svobody a dostatku, který načas ztratili.

My dnes ve značné části Evropy žijeme ve svobodné společnosti. Máme být za co vděční. Přesto si však někteří z nás mohou vzpomínat na časy nesvobody a útlaku.  Nakonec, nedávno jsme si připoměli 50 let od vpádu sovětských vojsk. To není tak dávno. Připoměli jsme si také 100 let od vzniku československé republiky. I moderní dějiny dokazují, jak se společnost vždy znovu musela a musí o svobodu snažit, že svoboda není samozřejmá.

A ve svých vlastních životech? Kolik toho je, co nás táhne do otroctví a bere nám sílu jít dál. Kolikrát se stáváme otroky hněvu, neodpuštění, nelásky. Sami víte nejlíp, jak složitá je cesta z těchto otroctví, které si na sebe nejednou přichystáme sami.

Ježíš nám ale v dnešním evangeliu připomíná, že podobně jako izraelité na cestě z Egypta, ani my nejsme na této cestě – kdykoli se na ní ocitneme – sami. A nejenom to. Izraelité dostali jakýsi zvláštní chléb, který zasytil jejich žaludky. Když jej ráno spatřili na zemi, chodili a říkali – Man hú? – Co to je? Odtud ten název, mana. Vaši otcové ji jedli na poušti a zemřeli – říká Ježíš těm, kdo proti němu reptali.

Ježíš ale není jenom skeptik. Říká také „Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky.“

Je-li tedy pravdou to, o čem jsme mluvili na začátku, že člověk, dokonce i společenství lidí se prostě v určité etapě svého života může snadno ocitnout, třeba i nečekaně, na nesnadné cestě ke svobodě a na této cestě také mnohé ztratit – dočasně, nebo i úplně, pak je toto Ježíšovo ujištění nesmírně cenné.

Ježíš se rozdává mezi lidi, jako chléb života. Je jedno, z jakých si poměrů, čeho jsi dosáhl, jak moc jsi toho prožil. Ježíš se mezi nás rozdává jako chléb života. Zve nás k tomu, abychom ho ve víře následovali, ve víře, která dává životu smysl, která nám dává odvahu žít.

Jsi-li na této cestě, pak pamatuj, že chléb života, který přijímáš, který Ti Bůh dává, není jenom tvůj. Je určen celému světu. Nikomu nesmí být lhostejné, když vidí jiné lidi trpět nesvobodu. Domácí násilí, bossing na pracovišti, vojny a hladomory – v dnešním světě je těžké tvrdit, že jsme o ničem nevěděli. Máš-li chléb života, poděl se o něj se všemi, kteří strádají.

Chybí Ti chléb života? Ježíš nikoho neodmítá, i ty jsi zván na cestu s ním.

Amen.

 

Jakub Pavlús, farář sboru