Lukáš 11, 1-13: Jednou se na jednom místě modlil, a když přestal, jeden z jeho učedníků mu řekl: „Pane, nauč nás modlit se, jako to Jan učil své učedníky.“ 2Pověděl jim: „Když se modlíte, říkejte:
Otče, ať se posvětí tvé jméno!
Ať přijde tvé království!
3Dávej nám denně náš denní chléb
4a odpusť nám naše hříchy –
vždyť i my odpouštíme každému,
kdo se proviňuje proti nám.
A neuveď nás do pokušení.“Potom jim řekl: „Někdo z vás třeba půjde o půlnoci za svým přítelem a požádá ho: ‚Příteli, půjč mi tři chleby. 6Navštívil mě přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu nabídl.‘ 7A on ti zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mě. Dveře už jsou zamčené a děti jsou se mnou v posteli; nemohu vstát a něco ti dávat!‘ 8Říkám vám: I kdyby nevstal a nedal ti to kvůli vašemu přátelství, zvedne se a dá ti, co potřebuješ, kvůli tvé neodbytnosti.
9A tak vám říkám: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. 10Každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.
11Který z vás otců podá svému synu hada, když tě poprosí o rybu? 12A když poprosí o vejce, podáš mu snad štíra? 13Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?“

 

Milí přátelé,

Celý týden nám po faře a farní zahradě běhalo asi třidset táborníků a s nimi i několik vedoucích a jejich malých pomocníků. Ovšem, ne jen tak bezcílně, měli jsme společně jako téma „hrdinové“. Společně jsme četli a mluvili o hrdinech, jako byl Noe, David, Mojžíš, Ježíš či Pavel. Trochu jsme je porovnávali se superhrdiny z více, či méně současné literatury a kinematografie, jakými jsou Superman, Wonderwoman či Batman.

Na těch moderních se mi, ještě když jsem byl dítě, líbilo, že byli vždycky po ruce. Takový superman zaslechl díky svým superschopnostem volání o pomoc na velikou vzdálenost a s pomocí nikdy neotálel, třeba, že nezachraňoval přítele.

Naproti tomu slyšíme v Ježíšově podobenství také o člověku, který svému příteli nevyhoví hned, ale nechá se dlouho a opakovaně prosit. Říká se „v nouzi poznáš přítele“, ale ono to může být i naopak. A není přítel jako přítel. Ježíš není žádný snílek. Nemá iluze o lidských vztazích ani o přátelství. Dobře ví, že nemluví k žádným superhrdinům. Vede i nás k zamyšlení, jak je to ve skutečnosti s našimi vztahy. Ukazuje nám ale také to, že je tu vždy ještě někdo, na koho se můžeme obrátit.

V tom podobenství je totiž jedno důležítější téma – naše modlitby. Celé Písmo, praotcové, žalmisté, proroci i apoštolové a mezi nimi všemi především Ježíš nás povzbuzuje, že Hospodin nás slyší, že vyslýchá vytrvalé prosby svých věrných. Pán Ježíš ovšem jde dál, když říká, že Bůh slyší a vyslyší naše prosby ne z povinnosti, ale jako přítel a Otec.

Důvod, proč to dělá, je prostý. Učedníci jej oslovili s naléhavou prosbou: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan“, možná čekali, že je Ježíš naučí nějaké speciální modlitbě. Anebo že jim dá své zvláštní know how – jak na to. Ale on je učí pokorné a skromné modlitbě, která se obrací k Bohu jako k Otci, s hlubokou pokorou a důvěrou. Učí je modlitbu, která nemá na prvním místě prosby za naše věci, nýbrž za to, aby Boží věci měli mezi námi svou váhu a svůj prostor. A pak vypráví podobenství: o příteli a pak o otci, kteří vyslyší….

Říká tím vlastné svým učedníkům prostou a dobrou zprávu: Pochopte, ke komu se vlastně modlíte. To je důležité. Nejde v první řadě o způsob, jak se modlit. Neexistuje ověřená metoda, ani zaklínadlo, které by zaručovalo vyslyšení proseb. Někdy mohou být naše modlitby skoro až nemístně naléhavé, jako kdyby jste v noci tahali svého přítele z postele, protože k vám přišla návštěva a vy už je nemáte čím pohostit. Jindy, i když nenaléháme, dostáváme co je pro nás dobré, stejně, jako to často známe i ze svých domovů.

Důležité je vědět a chápat, komu naše prosby adresujeme. Bohu, který je vyslýchá nejen z formální zavázanosti vůči lidstvu, které stvořil, ale proto, že je našim dobrým přítelem a Otcem. Proto je možné být ve svých prosbách naléhavý, nehledat správný čas, nebo je také možné být velice osobní, prosit za věci, které bysme před lidmi ani nahlas nevyslovili.

Má to vlastně prostý důvod. Už jsme o něm trochu mluvili. Nejsme dokonalí superhrdinové s neomezenými možnostmi. Mnohem spíš jsme lidé v nouzi. Ti, za kterými přišel známý v nouzi, ale nemají ho s čím pohostit, nemají mu jak ze svých sil pomoc, a tak běží za svým dobrým přítelem, dobrým otcem a tahají ho v noci zoufale z postele. Přiznejme si, že jsme v situaci, kdy jsme odkázaní na pomoc přítele, dobrého otce. Bůh nepotřebuje, ani nechce abychom se před ním hráli na hrdiny, kteří všechno vědí, všude byli a více-méně si se vším poradí sami.

Ovšem, Ježíš nás nevolá k rezignaci. Neříká to s dovětkem: „Tak teď, když o sobě víte pravdu, se už radši na všechno můžete vykašlat, protože kdo nic nedělá, ten nic neskazí“ . Právě naopak. Říká: „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.“

Je to pozvání k životu. Ano, nejsme dokonalí. V tomto životě ani úplně nebudeme. A přesto má smysl žít, má smysl důvěřovat, má smysl hledat, má smysl tlouct vždycky znovu na dveře. Protože přes všechny naše nedokonalosti je tu vždycky dobrý Otec, dobrý přítel, který je nablízku, aby otevíral dveře, aby nám pomohl nalézat to, co hledáme, který dává nejen to co prosíme, ale často také mnohem lepší dary.

Proto tedy také my žijme jako ti, kdo mají odvahu překonat sami sebe, prosit, tlouct na dveře a také hledat.

 

Jakub Pavlús, farář sboru