Lukáš 12, 32-40: Neboj se, malé stádečko. Vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. 33Prodávejte svůj majetek a dávejte chudým. Pořiďte si měšce, které nezpuchřejí, nehynoucí poklad v nebi, kam zloděj nepřijde a kde mol neničí. 34Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ 35„Mějte přepásaná bedra a rozsvícené lampy. 36Buďte jako lidé očekávající, kdy se jejich pán vrátí ze svatby, aby mu otevřeli, hned jak přijde a zatluče. 37Blaze služebníkům, které pán při svém příchodu zastihne bdící. Amen, říkám vám, že se opáše zástěrou, posadí je za stůl, přistoupí a bude jim sloužit. 38Přijde-li uprostřed noci nebo před svítáním a zastihne je připravené, blaze jim.
39Pochopte, že kdyby hospodář věděl, v jakou hodinu má přijít zloděj, nedovolil by mu vloupat se do domu. 40Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, o které netušíte.“

 

Nevím, jakou máte zkušenost s čekáním, očekáváním. Pro mě je čekání vždycky hroznou zkušeností. Snad nikdy se mi čas nevleče tak, jako když na něco, nebo někoho čekám. Nejvíc a nejhůř se to projevuje v čekárně u doktora, nebo na úřadech. Pamatuji si, že když mi jednou na cizinecké policii v Přerově milá paní v kanceláři po dlouhém čekání řekla, že na jeden vytisklý pořadový lístek vybavím pouze jednu z dvou věcí, pro které jsem přišel a kvůli té druhé musím vyjít ven, vytisknout další a znovu čekat, neměl jsem daleko k tomu, abych se zhroutil.

Dnes ale z evangelia hodně čteme o čekání a očekávání. Čteme, že bdělé očekávání je jedním ze základních úkolů nás – křesťanů. Jenom že není čekání jako čekání. Dost záleží i na tom na co, nebo na koho a proč vlastně čekáme. Jestli je to čekání spíš nadějné, nebo beznadějné.

V prvním čtení jsme poslouchali o Abramovi, který již celá leta, vlastně celý svůj život čekal na to, že se jim s manželkou podaří mít dítě, ale nedařilo se. Mnozí z vás si jistě umí představit dilemata, jakými si musel i s manželkou procházet, když jejich očekávání dlouhá leta nebyla naplněna. Pak ale najednou dostává ve vidění zaslíbení, že dostane dědice a to ne jen jednoho. Čteme také, že Abram tomuto zaslíbení uvěřil a bylo mu to počítané za spravedlnost. Víme ale, jak to s jeho vírou dopadlo, že později i v této víře, kterou mu Bůh počítal za spravedlnost prožil krizi kvůli své netrpělivosti.

Když Abramův a Sářin život, ale i životy mnoha jiných biblických postav zpětně hodnotí autor listu Židům v jedenácté kapitole, říká „Tito všichni zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci“.

Zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Celou tuto jedenáctou kapitolu z listu židům mám hrozně rád a často se k ní vracím, když se mi zdá, že Bůh zapomněl, že mlčí příliš dlouho, že to, co jsem bral jako jeho zaslíbení je neustále v nedohlednu. Seznam těch, kteří zemřeli ve víře, aniž by dosáhli zaslíbení bychom jistě mohli rozšířit. Třeba o Jana Husa, který se tolik snažil o „polidštění církve“,o Dietricha Bohnhoffera, který byl popraven pár týdnů před koncem války, o konec které tolik zápasil, Miladu Horákovou, která byla komunisty popravena aniž by tak mohla vidět jejich konec.

Čím to je, že je možné nejenom zemřít, ale také žít ve víře, i když naplnění Božích zaslíbení prožíváme jenom částečně? Jak můžeme žít „jako lidé čekající, kdy se jejich pán vrátí ze svatby, aby mu otevřeli hned, jak přijde a zatluče“? To se snadno řekne, ale jak na to?

Klíčem je to, o čem jsme už vlastně mluvili. Důvěra vůči Bohu, ke kterému můžeme přicházet jako ke svému Otci. Důvěra, že tento Otec svá zaslíbení naplní, že na nikoho z nás nezapomíná.

Tato důvěra má za následek, že můžeme žít v naději, že smíme žít jako Ti, kteřé v životě ještě mají před sebou něco, na co můžou čekat, které v životě čeká něco dobrého, i když bychom podobně jako Abram a mnozí jiný mohli být vůči takovému očekávání racionálně skeptičtí. V této důvéře a naději smí i Ježíš říct „Neboj se, malé stádečko. Vašemu Otci se zalíbilo dát vám království

Nakonec, i když se tato naděje může zdát iracionální a až příliš optimistická, bláznivá, a jistě se taková zdála být i mnohým v okolí Abrama, Mojžíše, Mistra Jana Husa, či Bonhoeffera, můžeme v případě těchto všech říct, že i když oni sami se fyzicky nedožili splnění zaslíbení, které dostali a pro které žili, k jejich naplnění přeci jenom došlo. Jejich naděje nebyla zbytečná, protože přinesla světlo do světa, který upadal do temnoty.

O tomto světle mluví i Ježíš, když povzbuzuje své učedníky, aby měli „bedra přepásaná a lampy rozsvícené“. Jako křesťané totiž nežijeme ve světle této naděje, jenom sami pro sebe, ale také pro svět, který si Bůh zamiloval a rozhodl se jej zachránit z temnoty. Jenom ve světle totiž můžeme zahlédnout vše takové, jaké to je doopravdy.

V tomto světle také vidíme, že na zemi doopravdy žijeme jako cizinci a přistěhovalci, že jsme zde jen na chvíli, že opravdový domov na nás někde jenom čeká. Mohlo by nás to vést k panice, ale v důvěře k Bohu, o kterém Ježíš říká, že se mu zalíbilo „dát nám království“, můžeme i tento fakt vnímat jako povzbuzení.

I když na tomto světě toho můžeme mnoho získat a mnoho toho také ztratit, nemusíme se za tím vším neustále honit, nemusíme se zde na nic vázat, ale smíme žít jako ti, kteří se ke svému domovu neustále blíží. Můžeme žít ve víře, že v tomto domově, který na nás ještě čeká také my prožijeme splnění Božích zaslíbení v Jeho blízkosti.

 

Jakub Pavlús, farář sboru