Lukáš 12, 49-56: Přišel jsem na zem založit oheň a jak toužím, aby už hořel! 50Mám ale podstoupit křest a jak je mi úzko, dokud se nevykoná! 51Myslíte si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj? Říkám vám, ne pokoj, ale rozdělení! 52Od nynějška jich bude pět rozděleno v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. 53Otec bude proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“

54Potom se obrátil k zástupům: „Když vidíte od západu přicházet oblak, hned říkáte: ‚Blíží se liják,‘ a je to tak. 55Když fouká jižní vítr, říkáte: ‚Bude horko,‘ a bývá. 56Pokrytci! Umíte rozeznat úkazy na zemi i na nebi; jak to, že nerozeznáte, jaký je teď čas?

 

Tak co, jak to venku vypadá? Neblíží se něco od západu, nebo od jihu? Nečeká nás liják, nebo tropy? Nemáte někdo v mobilu appku, která ukazuje aktuální situaci na meteorologických radarech? Já mám, ale na kazatelně se to snad nehodí…

Takové diskuze o počasí bývají celkem běžné. Obvykle je vedeme, když už nevíme jak jinak začít rozhovor, nebo v něm pokračovat. Tyto témata považujeme za dostatečně bezkonfliktní a navíc, týkají se nás všech, takže se o nich dá mluvit s kýmkoliv.

Někdy je dobré držet se takových neutrálních témat, viďte. I když, ono klima a počasí, to už pomalu ale jistě přestává být bezkonflitkním tématem.

Nakonec, rozdělování a nepokoj – to nám, lidem celkem jde. Vlastně nevím, jestli lidstvu šlo někdy něco líp, než rozdělování se. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Vždycky, když se zapomenu a otevřu si na internetu nějakou diskuzi, což obvykle (pro své vlastní dobro) radši nedělám, nestačím se divit, kvůli čemu všemu jsme schopni se rozdělit a stejně tak ani tomu, na jak absurdní skupiny se někdy dělíme.

Kdysi jsem měl nutkání tak nějak po křesťansky všechny usmiřovat, hasit každý konflikt, každé rozdělení. Jsem někde hluboko v sobě naladěn na rovnostářství a konflikty ve své podstatě nemám rád.

Jenomže, a to nakonec, myslím, znáte i ze své zkušenosti, člověk nikdy nemůže vyhovět všem. Někdy se člověk, když nechce ztratit vlastní tvář, když se řídí vlastním svědomím a přesvědčením, zkrátka a dobře do konfliktu dostane, aniž by to bylo jeho cílem.

Možná si řeknete, že hlas svědomí je taková docela relativní věc, že se na něj nelze vždycky spoléhat a považovat jej za hlas Boží. Jistě, je to pravda. Z mého pohledu to ale krásně vystihl autor Poeticko-kritického katechismu, když napsal, že hlas svědomí je hlasem Božím vždy, když se zastává ponižovaných a slabých.

Všem konfliktům se předejít nedá a prožít si nepokoj, projít si rozdělením může být někdy, alespoň pro jednu ze zúčastněných stran vlastně uzdravující a dobré. Třeba když je někdo v manželství fyzicky, či psychicky týrán, je lepší, když z takového vztahu odejde. Když je moc dusno, zkrátka a dobře musí přijít bouřka, aby se vzduch pročistil…

Možná proto dnes od Ježíše slyšíme o ohni, který přišel uvrhnout na zemi. To zní na první poslech děsivě. Ve starém zákoně je ale oheň někdy také symbolem Boží přítomnosti (Mojžíšovi se Bůh zjevil v hořícím keři, Izraelský lid vedl pouští a v noci šel před nimi jako ohňový sloup. Oheň nemusí vždycky jenom ničit, někdy může také pročišťovat, spalovat staré, aby se uvolnilo místo pro nový život, může být nositelem důležitých změn.

Ví to také Ježíš. Snad proto dnes z evangelia slyšíme od něj řeč, která nám zní tak tvrdě: „Myslíte si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj? Říkám vám, ne pokoj, ale rozdělení“.  Jeho slova nechápu jako výzvu k boji, výzvu k tomu, aby se jeho následovníci snažili o nepokoj a rozdělení. Chápu je mnohem spíš jako slova proroka, Božího syna, který zkrátka a dobře ví, že jeho poslání na zemi se nebude všem líbit. Že poslání těch, kteří se jej rozhodnou následovat se nebude všem líbit.

Nedělá si totiž nijaké iluze o světě, který má zachránit. Ví, že zde zvláště platí to, co jsme četli už v prvním čtení u Izajáše. „Očekával právo, a hle – bezpráví, spravedlnost, a hle – úpění!“ Že ve světě je spousta toho starého, špatného a zkaženého, co brání změně k lepšímu.

Ví také, že mluvit o naději světu, který je ovládán hlavně strachem, to je jedna z nejpřímějších cest k nepokoji. A nejen, když o naději mluvíme světu, vždyť kolikrát i my v církvi se hádáme jenom proto, že se neumíme shodnout na tom, kdo všechno by se měl bát Boha a jak moc.

Snad proto Ježíš mluví tak otevřeně. Ví, že není možné chodit po světě, mluvit o spravedlnosti, o tom, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni, snažit se toto učení také aplikovat, zastávat se slabých a ponižovaných a nevyvolat tím konflikt. Že není možné připomínat těm, kdo mají moc, že ji nemají proto, aby prosazovali své zájmy, připomínat jak velká odpovědnost za svěřené se spojuje s mocí a nedostat se přitom s nikým do konfliktu. Stejně tak Ježíš ví, že není možné připomínat těm, kdo staví na své vlastní zbožnosti, že víra není důvodem k povyšování se nad zbytek světa a nedostat se s nikým do konfliktu. Zároveň ale ví, že jako spasitel, jako ten, kdo má zachránit svět a přinášet do světa Boží království nemůže mluvit a dělat nic jiného.

Důležité při tom všem je nezapomínat, že nepokoj, rozdělení, konflikt – nic z toho není pro Ježíše cílem. Není to ideál, ke kterému směřuje, nebo ke kterému bychom měli směřovat my sami. Pouze připravuje své učedníky, tedy také nás na to, že se s nepokojem a rozdělením také budeme setkávat, protože zpráva, se kterou nás posílá do světa, je sice pro mnohé dobrá, ale pro mnohé stejně nepřijatelná, protože ohrožuje jejich zájmy, nebo uráží jejich pýchu.

Ovšem můžeme se právem ptát: Je to opravdu potřebné? Nešlo by se tomu nějak vyhnout? Nenašla by se přeci jenom forma křesťanství, nějaká ta radostná zvěst, která by nikoho nerozzlobila, která by s sebou nenesla riziko nepřijetí a konfliktu?

Odpověď je v zásadě snadná. Abychom ji našli, musíme se podívat ven, za zdi našeho kostela. Jaký je teď čas. Co vidíte, když se podíváte ven, na svět, do kterého nás Bůh posílá s evangeliem?

Netrpí tam někdo pronásledování, diskriminaci, hlad, chudobu, nespravedlivé exekuce? Zmizeli už všechny předsudky? Nenašli bychom týrané ženy, muže, děti? Není nikdo, kdo by potřeboval vysvobodit ze závislosti? Nikdo pyšný, kdo by potřeboval připomenout, že je také jenom člověkem, jako všichni ostatní? Nebo, chcete-li to víc po křesťansky – zmizel už snad všechen hřích? 

A jak je to v naší církvi, nebo v našem sboru? Nenašlo by se také u nás něco, co by potřebovalo změnu, nad čím bychom se, když si vezmeme evangelium k srdci, mohli také zamyslet a změnit to? A v našich rodinách?

Tak tedy, jaký je teď čas? Je čas na zvěst, která by nenesla riziko nepřijetí a konfliktu? Nebo je čas na změnu? Ježíš dnes v evangeliu říká, že je čas na změnu. Pro člověka vždycky byl a vždycky bude. Není těžké to vidět, jenom musíme mít otevřené oči a vnímat své okolí. Podobně jako když sledujeme změny počasí a klimatu.

Věřím ale, že Bůh nám skrze Ježíše může a chce dát nejen schopnost vidět, že spousta věcí není v pořádku, ale také odvahu a moudrost k tomu, abychom je pod Jeho vedením měnili. Abychom pod Jeho vedením také my přinášeli Boží Království do světa už teď. Není to snadné. Ale věřím, že nás v tom nenechává samotné, že nám je nablízku a bude nám nablízku, když potřebnými změnami budeme procházet, ať už to budou změny v rodinách, v sborech, církvi, nebo společnosti.

 

Jakub Pavlús, farář sboru