Matouš 17, 1-9:  Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ale Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“

 

Milí přátelé,

Stejně jako dvě poslední neděle, se i dnes vydáváme s Ježíšem a evangelistou Matoušem na horu. Dnes ale na jinou, ne na horu, na které má odznít kázání, ale na horu, kde se má stát něco neobvyklého. Navíc, jak jsem řekl v úvodu bohoslužby, nějaká ta hora se dnes vyskytuje v každém z biblických čtení.

Nebráním se tomu, vy víte, že na hory já chodím opravdu rád, když mi na to zůstane čas. Mám z hor spoustu skvělých zážitků, dokonce i těch duchovních, jakýchsi prozření, které se mi vryli hluboko do paměti, no a také pár mých oblíbených fotografií.

Když člověk vyjde na hory a má tu dnes ne úplně běžnou možnost, být tam sám, nebo jen v s několika málo blízkými, alespoň na pár hodin, pak pochopí, že na horách leccos vypadá jinak, že na horách se leccos promění.

Ježíšovi učedníci, ne všichni, ale jenom Petr, Jakub a Jan (i když vlastně nevíme proč jenom oni), byli svědky proměny, kterou zřejmě později nedokázali opsat jinak, než tak, že Ježíšova tvář se rozzářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. Trochu jsem si na to vzpomněl před týdnem v Sobotínské diakonii. Hned na uvítací nástěnce byl plakátek s fotografiemi „proměny“ dvou klientek, které dostali od „Ježíškových vnoučat“ jako dárek návštěvu kosmetického salonu. Subjektivně bych řekl, že po proměně jejich tváře zářili jako sluníčko.

Tím nechci nijak snižovat jedinečnost proměny, svědky které se tito učedníci stali. Ježíšův vzhled po proměně ale asi není tím nejzajímavějším. Zajímavá je ta až nápadná podoba událostí z evangelia a prvního čtení z knihy Exodus. Nejen, že učedníci spatří Ježíše, jak mluví s Eliášem a Mojžíšem, krátce na to je zahalí oblak, podobně, jako oblak zahalil i horu Sínaj, když na ní Mojžíš rozmlouval s Hospodinem.

Už jste byli na hoře v oblaku? Já pár krát ano, ale nikdy z něj nezazněl Boží hlas, to se zřejmě nepovede každému. Když už ale v Bibli Hospodin promluví k člověku, a nemusí to nevyhnutně být na hoře, je to vážná věc. Mojžíš na Sínaji dostává desky zákona to ne jenom sám pro sebe, dostává je proto, aby vyučoval celý lid. A co Ježíš? Schází z hory s novým zákonem na deskách?

Kdepak. Nevíme sice o čem rozmlouval s Eliášem a Mojžíšem, ale učedníci zaslechli Boží hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“

Nejsou to nové kamenné desky zákona, co se dostává učedníkům a Ježíšovi. To, co se na hoře děje je důležité i z hlediska soudobé víry Izraele a z hlediska apokalyptických očekávání, očekávání konce věků. Nemalá část Izraele očekávala podle zaslíbení proroka Malachiáše Eliášův příchod. Mojžíš a Eliáš měli být jakési vlaštovky ohlašující příchod Boží revoluce.

Hlas, který z oblaku zazní ale upozorňuje učedníky na to, co se děje v jejich přítomnosti. Není potřeba ohlížet se do minulosti, očekávat návrat dávných proroků. „Toto je můj vyvolený syn, toho poslouchejte.“

A jak je to s námi? Očekáváme návrat dávných proroků s jejich dávnými proroctvími, aby nám přinesli změny? Přáli bychom si návrat Komenského, či mistra Jana z Husince? Nebo ještě trochu provokativněji, nevnímáme občas Ježíše taky jenom jako jakéhosi proroka dávnověku?

Bůh je nám v Ježíšovi nablízku také dnes, Ježíš nikdy nepřestal být jeho vyvoleným synem, přes kterého Bůh uplatňuje na Zemi svou vůli. V druhém listě Petra čteme: „A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře. Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.“

Když se ale vrátíme do evangelia, čteme také, že učedníci se velmi báli, když zaslechli Boží hlas z oblaku. Nedivím se, taky bych se asi lekl. Pokud ale slyšení Božího hlasu může vést ke strachu z posvátného, Ježíšova blízkost nám pomáhá tento strach překonat. Je to přeci Ježíš, kdo se dotýká svých učedníků a říká: Vstaňte a nebojte se.

Po svém návratu z hory bezprostředně nemají o této události mluvit, nevracejí se ale stejní. Jak by mohli, když pobyli v přítomnosti proroků a slyšeli Boží hlas?

Jak jsem už řekl, také jsem pár krát vyšel na horu a vstoupil do oblaku. Fyzicky jsem Boží hlas ale nezaslechl – a to není stížnost. Jenom uvažuji, je-li možné slyšet Boží hlas i dnes, v dnešním světě, v našich běžných životech. Jsem přesvědčen, že to možné je, byť zřejmě úplně jinak, než jej zaslechli učedníci. Bůh k nám ale promlouvá, přes naše bližní, přes naše svědomí a někdy snad také způsoby, které nedokážeme dost dobře popsat, nechejme se jeho slovy proměňovat i my.

Amen.

 

Jakub Pavlús, farář sboru