Matouš 10, 24-39: Žák není nad učitele ani sluha nad svého pána. Stačí, aby žák byl jako jeho učitel a sluha jako jeho pán. Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď! Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte ze střech. A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců. Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodinaa.Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

Sestry a bratři,

minulý týden Jaroslav Pechar mluvil o čtyřech pilířích církve. Jedním z nich bylo i martrýria, svědectví, dnes, nebo spíš v dějinách církve často spojené s utrpením. Křesťané mají vydávat svědectví o milujícím a spravedlivém Bohu, někdy i tváří v tvář tyranům, kteří jim chtějí zavřít ústa. I kdybychom se podívali na moderní dějiny, najdeme příklady věřících, kteří dali i to nejcennější – svůj život. Třeba Josef Toufar, katolický farář z Číhoště, umučený STBáky pro takzvaný Číhošťský zázrak,  Bohuslav Burian, vězněn a mučen nejdříve nacisty a pak komunisty kvůli tomu, že za hranice republiky převedl několik rodin. V sobotu bude 70té výročí justiční vraždy Milady Horákové. I v současnosti bychom jistě našli příklady martýrů v různých částích světa, v Číně, kde je často stále zavírají a zabíjejí komunisté, ale i v latinské Americe, kde křesťany, kteří nechtějí spolupracovat vraždí drogové kartely.

Když tak přemýšlím o tom, co asi tak prožívali a prožívají tito lidé, kterým pro jejich víru a přesvědčení hrozí ztráta života, přichází mi na mysl celá škála nejrůznějších emocí. Myslím ale, že vcítit se do situace těchto lidí je těžké, téměř až nemožné. To, co pozoruji u většiny z nás – lidí, když se začne mluvit o martýrech je ale strach.

Strach zažíváme asi všichni. Je to silná emoce naší primární signální soustavy. Jsou různé formy strachu, taky mám strach, a uvědomuju si, že vlastně denně je tu něco, kdy si uvědomím svůj strach. A to ani nemám a nesleduju televizi, natož horrorové filmy.

Jeremiáš v textu prvního čtení mluví přímo o děsu, který je všude kolem. Slyší pomluvy, stěžuje si na to, co se mu děje, má strach. Lidé ho pomlouvají, chtějí ho udat. Uvědomuje si ale i něco jiné – “Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr.” Někde v tom Jeremiášově strachu se objevuje i záblesk naděje, poznání, že Hospodin je s ním, takže to s ním nemusí dopadnout tak špatně, jak se domnívá.

Vždyť v životě nemáme jenom strach. Máme i jiné emoce. I u Jeremiáše, v textu plném deprese a stížností, zní také naděje. Volá Boha na pomoc. Pravda je, že ve Starém zákoně často čteme o Bohu, který je Bohem pomsty, má pomstít ty, kterým se děla křivda, kteří měli strach. I Jeremiáš mluví o tom, že by si přál spatřit pomstu nad těmi, kteří mu působili příkoří. Je to lidské, chtít potrestat ty, kteří nám způsobili strach, kvůli kterým jsme trpěli. Když my, tak ať oni taky.

Tohle Nový zákon, díky Ježíši Kristu, už nezná, mění se to, u Ježíše plně, u dalších lidí aspoň na teoretické rovině vědění, jak by to mělo být, jak to taky jde, mizí touha po pomstě. Jak píše apoštol Pavel, smrti bude odebrán její bodec, smrt už nebude pomstou. Inu, je to mnohdy, jak říkám a jak ostatně sami vidíme, spíš teorie, stačí se rozhlédnout kolem, ale příklad jsme dostali a je to i o nás, jak s ním nakládáme.

I evangelium je dneska o strachu. Slyšíme nebojte se lidí, nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, nebojte se, protože Bůh vás zná natolik, že jsou spočítány všechny vlasy na vaší hlavě. Pravda, na to “nebojte se” vzápětí slyšíme i “bojte se” – toho, který může zahubit duši i tělo. V podstatě tady tedy slyšíme i výhružky – bojte se, tedy se nám tady nakládá ještě další strach, namísto toho, abychom se strachu zbavili.

Každé velké povzbuzení z těch tří je tu doplněno podotknutím “no, trochu se přece jen bojte, ona ostražitost je na místě”. Ale je to spíš, jak to vnímám, ono ponouknutí k bdělosti než ke strachu, bojte se tak, že budete ve střehu, budete připraveni, ale nebojte se strachem, který by vám měl svázat ruce. Evangelista totiž počítá s tím, že je naprosto lidské mít strach, je skutečně asi velmi málo lidí, kteří strach absolutně nepociťují, a to už je spíš diagnóza, než normální stav.

Co ale tedy s tím strachem? I ti martýři, které často oslavujeme a obdivujeme jej přeci museli mít, ale museli ho nějak i zpracovat, nějak se mu postavit, když se postavili svým tyranům, místo toho, aby se skrývali.

Bratři a sestry, každý člověk může, či snad dokonce měl by, mít uvnitř sebe místo, kam strach nevstupuje. Máte ho, uvědomujete si ho, takové místo? Existuje totiž prostor v našem nitru, kam se strach nedostane. To místo uvnitř nás samých je taková duchovní, spirituální pozorovatelna, odkud je strach vidět, kam ale nemá přístup. Tohle místo, byť sebemenší v našem nitru, je pevné, nechvěje se. Je Boží, posvátné, je pramenem nás samých, pokladem, o který pečujeme, když jsme si jej vědomi. A kéž bychom byli!

K utvoření toho místa – a to je v našich rukou – je potřeba duchovní život, duchovní ukotvení, nakonec je jedno, pod jakou “vlajkou”, jen to musí být opravdové, pramenit z vědomí blízkosti skutečně, věčného a nepodmíněno. Spiritualita, zbožnost, to je i ochota dívat se za běžné materiální a hmatatelné každodenní dění. Touha a chuť žít vedle uspokojování svých materiálních požadavků a potřeb i něčím jemnějším, nebát se ticha, meditace, modlitby, rozjímání, tázání a sebereflexe. Spiritualita, víra má mnoho podob. Umět prožít a zažívat na denní (i noční) bázi to, že “Bůh je s námi a my jsme jedno s Bohem”, ať už Boha vnímáme a nazýváme jakkoli.

Jiná cesta, jak případně ten strach, nebo i touhu po pomstě, odplatě druhým, překonat, není. Kdo se bojí a bát se chce, tak sebelepší slova, sebevíc vysvětlování, nic z toho nepomůže, pokud nezměníme něco v sobě. My se ale ve víře bát nemusíme, vždyť i ve čtvrté kapitole Janovy epištoly čteme o tom, že dokonalá láska vyhání strach. Přeji nám tedy, bratři a sestry, abychom s vírou mohli i my v sobě najít to místo, kam strach nemá přístup, místo ve svém nitru, kam můžeme strachu vždycky utéct a srovnat si myšlenky, abychom pak ve světě mohli vydávat svědectví o Bohu, který je všem lidem nablízku.

Amen

Jakub Pavlús, farář sboru