Bohoslužby 9. 8. 2020

Mt 14:22-33: Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy.
Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní.
K ránu šel k nim, kráčeje po moři.
Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.
Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“
Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“
A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.
Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“
Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“
Když vstoupil na loď, vítr se utišil.
Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“

Když se zvedá vítr, je to téměř vždycky k vzteku. Pamatuji si, že když jsme loni jeli s novým autem z prodejny, z Olomouce do Šumperka, tak se taky zvedl šílený vítr. Z ničeho nic přišla bouřka s ledovcem, vítr, který lámal staré stromy přímo do cesty. Bál jsem se, ani tak ne o auto, jako o sebe a Aničku, která se mnou v tom autě jela. Bylo to k vzteku. Ale ta radost, když jsme pak byli bezpečně doma.

Ale ono, i když je člověk zrovna doma, a zvedne se vítr, nemusí to být o moc lepší. Vždycky uvažuji, kolik šablon nám zas sfoukne ze střechy, jestli to vydrží ty staré, ne moc zdravé javory, co nám rostou u plotu…

No a to jsem vlastně více méně v bezpečí…

Občas se mi u toho vybaví učedníci na lodi, právě tento příběh, který jsme slyšeli dnes. Ježíš zůstal sám, poslal je na druhý břeh. A v tom se zvedl vítr a ne ledajak, vítr, který vanul proti nim, protivný vítr. Vítr ze kterého jde strach, obzvláště když jste zrovna, tak jako učedníci na lodi, na vodě… A Ježíš ani nespí v podpalubí, je kdoví kde. A je zrovna třetí hodina noční, doba, kdy by učedníci měli spát tím nejhlubším spánkem, užívat si zasloužený odpočinek po nasycení zástupů.

Navíc, my už dnes celkem víme, co se v hlubinách nachází, jak to vypadá v hlubinách velkých jezer a moří. Ale starověký člověk, člověk z dob učedníků, si představoval hluboké vody jako nekonečnou zásobárnu zlých bohů, démonů a různých příšer.

Proč jen je Ježíš v tom nechal, jak je možné, že je vševědoucí syn Boží poslal na vodu, nevěděl snad, že se zvedne takový vítr? Má snad Ježíš už svých učedníků plné zuby?

Není těžké se do této situace učedníků vcítit. Vždyť nakonec, každému se může stát, že necítí Boží blízkost. Je to podivný mix emocí, když si i my sami procházíme různými protivnými situacemi, když se ztrácíme pevnou půdu pod nohama, když ztrácíme své blízké, nebo ztrácíme jistoty, na které jsme spoléhali, když se cítíme, podobně, jako Eliáš vyhořelí v povolání, které jsme od Boha dostali.

A nakonec, celkem jistě můžeme říct, že pokud si starověký člověk představoval hlubiny vod jako místo nebezpečné, plné ledajakých démonů a zlých věcí, my zas často o naší době říkáme, že je poněkud tekutá, že v té dnešní době je všecko jaksi beztvaré, že dnešní doba, doba, kterou žijeme je sama o sobě zásobárnou takovýchto různých démonů a přízraků, které nás děsí, které nám nahánějí strach, protože jsou pro nás neznámé. A leckdy situace ve světě eskaluje rychle, každou chvíli někdy vypukne nový konflikt, každou chvíli je někde nějaký nový útok, každou chvíli se na nás valí vlna strachu a zlých zpráv a my se proti tomu všemu cítíme bezmocní, vydaní napospas. Kde pak v tom všem hledat Boha a Jeho působení?

No, popravdě, z obou čtení slyšíme, že je mnohem blíž než si myslíme. Akorát že se neprojevuje v tom rozbouření samotném, to není Boží hlas, co zvedá velké vlny a láme skály. A přesto, i když nic nehraje v náš prospěch, i když se zdá, že je vše ztraceno, Bůh je nablízku.

Někdy možná, jako učedníci, jsme natolik polekaní, natolik ovládaní strachem, že i Ježíše považujeme za přízrak, i jeho blízkost za nebezpečí. Není se čemu divit, když kráčíme tmou, nepoznáváme své blízké podle siluety, nebo, jen málokdy, většinou až podle hlasu… v krizových situacích je někdy těžké rozeznat blízké od nepřátel.

Stejně, tak je tomu i u Eliáše a učedníků. Až když Bůh promluví, až když Ježíš promluví, tak se začne vracet ztracená důvěra. Ano, i když je někdy těžké rozeznat boží blízkost, Bůh není vzdálený, ani není důvodem toho, že si procházíme různými protivnostmi. Je nám nablízku. Většinou k nám, popravdě, nepřichází tak okázale, jako když kráčí po vlnách k učedníků, často je to ten jemný tichý hlas, jako u Eliáše.

Dost často se podobáme i Petrovi. Leccos z lásky k Pánu Bohu začneme, ale pak se objeví překážky, které jako by byly skutečnější a silnější než naše důvěra v Boha – a začneme v problémech tonout jako Petr a ocitáme se v nebezpečí, že skončíme jako semena z podobenství o rozsévči, která padla do trní. V takových situacích ale mějme jistotu, že i když ztrácíme půdu pod nohama, je tu stále k pomoci natažená ruka, otevřené dveře. Jde jen o to správně tuto pomoc rozeznat, správně identifikovat Boží volání. A k tomu, abychom tento hlas rozeznali, je nejlepší po Ježíšově vzoru s Bohem pravidelně mluvit, najít si čas na rozhovor s ním, i když se vždycky najdou nějaké „důležitější“ záležitosti.

Amen.

Jakub Pavlús, farář sboru