Bohoslužby 4. 10. 2020 – neděle díkčinění

Matouš 20, 1-16: „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel za svítání, aby najal dělníky na svou vinici. 2Domluvil se s dělníky na denáru za den a poslal je na svou vinici. 3Když vyšel ven okolo deváté hodiny, uviděl jiné, jak postávají na návsi a zahálejí, 4a tak jim řekl: ‚Jděte i vy na mou vinici. Dám vám spravedlivou odměnu.‘ 5A tak šli. V poledne a kolem třetí odpoledne vyšel znovu a udělal totéž. 6Když pak vyšel kolem páté odpoledne, našel jiné, jak tam postávají, a tak jim řekl: ‚Proč tu stojíte a celý den zahálíte?‘ 7‚Nikdo nás nenajal,‘ odpověděli mu. Řekl jim tedy: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘
8Večer řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, počínaje od posledních až po první.‘ 9Přišli tedy ti najatí kolem páté odpoledne a dostali každý po jednom denáru. 10Když přišli na řadu ti první, mysleli si, že dostanou víc, ale i oni dostali každý po jednom denáru. 11A když ho dostali, začali reptat na hospodáře: 12‚Tihle poslední pracovali jednu hodinu a tys je postavil naroveň nám, kteří jsme v tom horku dřeli celý den!‘ 13On však jednomu z nich odpověděl: ‚Příteli, já ti nekřivdím. Nedomluvil ses se mnou na denáru? 14Vezmi si, co ti patří, a běž; já ale chci dát tomuto poslednímu stejně jako tobě. 15Nesmím si snad na svém dělat, co chci? Anebo snad kvůli mé štědrosti trpíš závistí?‘
16Takto budou poslední první a první poslední.“

Přátelé,

čím jsem si to jen zasloužil? Často jsem slyšel, jak se lidi sami sebe, nebo svých blízkých ptali tuto otázku. Někdy v dobrém, tedy, když si zasloužili zrovna něco dobrého a někdy, žel, také v tom horším smyslu slova. Tu a tam ji jako lidé adresujeme také Bohu.

Čím jsme si to jen, pane Bože zasloužili, že se mi tak dobře daří, že mi dáváš tolik požehnání a častěji snad, čím jsme si to Pane Bože zasloužili, že máme tak zkorumpované politiky, že prší tak málo, nebo naopak, tak moc, čím jsme si to jen zasloužili, že nás děti zlobí, čím jsme si jen zasloužili.

Jako by si člověk všechno musel zasloužit, ve vztahu k svým blízkým, či ve vztahu k Bohu.

Dnes slavíme díkčinění, za sebe můžu říct, že byť je z hlediska termínu v běžné době, je to jedno z nejpodivnějších díkčinění co jsem kdy zažil. Vždyť uznejte, děkovat Pánu Bohu za jeho péči o nás na prahu už druhého stavu nouze, způsobného zákeřným virem?

Část lidí z těch, kteří do kostela často nechodí by to snad mohla považovat i za provokaci. A přes to dnes chceme, i já chci, především Pánu Bohu děkovat, protože jsem přesvědčen, že i když všechno není ideální, i když všechno kolem není podle mých představ, tak je za co děkovat.

Je totiž potřeba uznat, že to Pán Bůh se světem a s lidmi, kteří ve světě žijí, tedy, ani s námi nemá vůbec lehké. Kdo z nás by, nakonec, chtěl být světovým hospodářem, mít ve světě všechno pod palcem, udržovat svět v chodu?

Možná na první poslech to zní až tak špatně, ale když pak člověk uváží, jak je to někdy těžké být hospodářem třeba jen doma, a to tedy nejenom po stránce ekonomické, ale především když přijde na komunikaci o věcech, na kterých se třeba všichni neshodneme. Jak je to někdy těžké, dívat se na chyby svých blízkých a třeba mlčet, abychom je úplně neztratili, jak je to někdy těžké balancovat mezi spravedlností a milosrdenstvím.

A vůbec, když už jsme u toho, můžeme si možná udělat takovou malou anketu. Co myslíte, bratři a sestry, přátelé, jaké vlastnosti by měl mít dobrý hospodář, jak si takového dobrého hospodáře představujeme? (Přísný? Zásadový? Diplomat? Umi odpustit? Je fér?)

Z dnešních čtení se něco málo dozvídáme o tom, jaká je ta Boží představa o hospodáři, nebo přinejmenším o hospodaření s lidskými zdroji, tedy, vlastně jsem chtěl říct: s námi, lidmi.

To první, základní, co se dozvídáme z podobenství je, že Hospodář vyhledává lidi. Dá si tu námahu, sám jde na tržnici už včasně ráno a pak se ještě během dne několikrát vrací.

Ovšem ne proto, aby lidi hnal do práce, aby je buzeroval a uháněl, stůj co stůj, jen aby budovali prosperitu a mír v Božím království. Ne a ještě jednou ne!

Hospodář, tak jak jej Ježíš představuje v podobenství o Božím království přichází s nabídkou, o které je ochotný jednat, smlouvat, nebo přinejmenším se alespoň na ní domluvit v tom smyslu, že kdo chce, ten na ni může kývnout a kdo ne, tak ten třeba dostane šanci zas ještě později. Třeba i tehdy, kdy už to nedává smysl, o páté odpoledne, chvíli předtím, než už stejné bude konec běžného pracovního času, těsně předním, než bude padla.

To druhé, co se dozvídáme je, že hospodář, ten, kterého představuje Ježíš, dodrží své slovo, dodrží smlouvu, kterou uzavřel se svými dělníky, i tehdy, když přijde na odměňování – ať už se jim to líbí, nebo nelíbí. A má poslední slovo, i když si umím představit, že dělníci ve svém reptání ještě chvíli pokračovali alespoň ve svém nitru.

S tím ale souvisí i něco jiného, to co je snad patrné jak z prvního čtení o izraelitech na poušti, tak také z podobenství o hospodáři. Hospodář reptání těch, se kterými smluvil odměnu slyší, stejně jako i Hospodin uslyší reptání Izraelské pospolitosti na poušti a stejně tak, jako slyší i to naše obyčejné reptání. A prokazuje jim své milosrdenství, nejen tím, že s nimi o tom všem rozmlouvá, ale také tím, že jim dává dostatek a dostatek dává i nám.

O to vlastně v obou příbězích jde. Ten jeden denár podobenství, to byla běžná denní mzda. Ani málo, ani moc. Stejné tak si mohli nasbírat manu i Izraelité. Dost na to, aby přežili, ale ne víc, ale ani ne míň. Tak akorát. Ne jednou, někdy v budoucnu, ale v ten pravý čas.

Myslím, že to je podstatný, často opomíjený rozměr i v podobenství o Božím království. Že Ježíš chce svým učedníkům, kteří se jej ptají, jestli dostanou extra odměnu za to, že se pro nej všeho vzdali říct, že dostanou, tak jako všichni další tak akorát. A chce to říct i nám. Nemyslím si, že primárně tím podobenstvím cílí k odměně někde ve věčnosti. Nakonec, tou odměnou je jeden denar, zhruba částka, kterou člověk potřebuje na den, žádný nezměrný poklad. Myslím si, že od Božího království ve věčnosti lze očekávat víc. A zdaleka bych to podobenství nechápal jen materiálně.

Ježíš v něm zkrátka a dobře připomíná, že Bohu, dobrému Hospodáři záleží na tom, aby mzda byla spravedlivá a aby z ní mohli vyžít i Ti, s kterými se domluvil až na konci dne. Tu odměnu, tu bych viděl i jako dar víry, který chce Pán Bůh dát všem stejně i těm, kteří se na jeho vinici nadřeli ze všech nejmíň.

Zajímavé je, že hospodář sám určí to zvláštní pořadí odměňování, kdy odměňuje nejdříve ty, kteří pracovali nejmíň. Ti, kteří snášeli tu námahu celého dne, ti, kteří přišli jako první, budou odměněni až jako poslední a naopak.

Dostává se tak paradoxně do situace, kdy své jednání musí obhajovat před těmi, kdo pracovali nejvíc, před svými nejvěrnějšími.

Pointou samozřejmě je, že Bůh chce být milosrdný, pointou také ale je, jak to má Bůh těžké, když chce být milosrdný. I v tom, že když se rozhodne být milosrdný k těm, kdo si to nejmíň zasloužili, musí snášet reptání těch, kdo pracovali nejdéle, byť oni také dostávají svou slíbenou odměnu a nejsou o nic ukráceni, pán Bůh není milosrdný na úkor svých věrných. Vždyť to dobré, co svým spravedlivým a věrným dává, to není zaslíbení, že Ti ostatní dopadnou hůř.

Svým způsobem je tak toto podobenství obranou toho, že Pán Bůh může být milosrdný, že je to především Jeho rozhodnutí.

Pro nás, pro Jeho věrné pak platí to důležité povzbuzení, že kvůli tomu nemáme trpět závistí. Boží milosrdenství by spíš mělo být inspirativní i pro naše jednání s lidmi kolem nás, zvláště v době, kdy se vůbec nežije jednoduše, kdy se svět otřásá v základech, kdy je těžké hledat důvody k vděčnosti.

Jakub Pavlús, farář sboru