Matouš 22, 1-14: Ježíš pak pokračoval dalším podobenstvím. Řekl jim: 2 „Nebeské království se podobá králi, který svému synu vystrojil svatbu. 3 Poslal své služebníky, aby svolali pozvané hosty na svatbu, ale oni nechtěli přijít. 4 Poslal tedy ještě jiné služebníky a řekl jim: ‚Povězte pozvaným: Hle, připravil jsem pro vás hostinu. Dal jsem porazit býčky i vykrmená telata, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!‘ 5 Ale oni na to nedbali a odešli jeden na svůj statek a jiný za svým obchodem. 6 Ostatní se pak chopili jeho služebníků, ztýrali je a zabili. 7 Král se rozhněval. Poslal svá vojska a ty vrahy zahubil a jejich město spálil. 8 Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatba je sice připravena, ale ti, kdo byli pozváni, nebyli hodni. 9 Proto jděte na nároží a zvěte na svatbu, kohokoli najdete.‘ 10 Služebníci tedy vyšli do ulic a shromáždili všechny, které našli – zlé i dobré, a tak se svatební místnost naplnila hosty. 11 Když pak vešel král, aby se podíval na hosty, uviděl tam člověka, který nebyl oblečen do svatebního roucha. 12 Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem mohl vejít bez svatebního roucha?‘ On ale mlčel. 13 Král pak řekl služebníkům: ‚Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte do té venkovní tmy! Tam bude pláč a skřípění zubů.‘ 14 Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených.“

Být vyvolený. Snad někde tam bych viděl společné téma prvního a druhého čtení. To téma vyvolenosti se jimi přímo i nepřímo táhne. Izraelský lid je vyvolený k tomu, aby obýval zaslíbenou zemi, nejdřív ale musí projít pouští. Mojžíš je vyvolen k tomu, aby Izraelský národ vyvedl z Egypta. Áron je vyvolený k tomu, aby lidu vládl během doby, kdy je Mojžíš na hoře a dostává od Hospodina desky zákona. Hosté z podobenství jsou vyvolení k tomu, aby se účastnili svatby královského syna, musí ale počkat, až pan král všechno nachystá. A nakonec Ježíš sám konstatuje, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.

Jak to už bývá, nic není tak jednoduché, jak by se to na první pohled zdálo. V obou těch příbězích se hned v začátku něco zkomplikuje. To něco bychom mohli označit jako lidský faktor.

V poušti dochází u vyvoleného národa ke krizi důvěry. Když má Mojžíš se svým návratem zpoždění, přicházejí lidé za Áronem a říkají mu: „Honem, udělej nám boha, který by nás vedl!“ (…) „Kdo ví, co je s tím Mojžíšem, který nás vyvedl z Egypta.“

Dnes se nám to může zdát směšné. Uplácat si kdesi v poušti boha, jenom proto, že ten, který nás vedl z Egypta, sytil nás manou a provedl rudým mořem se zdá být nějakou dobu zrovna nedostupný. Ale na druhou stranu, když se tak dívám kolem sebe vidím kolem sebe také spoustu lidí, kteří si s blížící se krizí snaží uplácat své Bohy, na které by se mohli spolehnout.

Vždyť jak jinak definovat Boha, než tak, že řekneme, že Bohem člověka jej ten / to, na co se svým srdcem zcela spoléhá. Jak snadno bychom mohli hledat analogie i v politice. Honem, uplácejme si Boha, který by nás provedl touto pouští, protože se zdá, že ten, který sliboval, že bude líp, zjevně lhal a Ti, kteří nás z podobných šlamastik zachránili v minulosti, jsou už dnes mrtví.

V podobenství Ti, kteří dostanou pozvánku na svatbu královského syna nakonec usoudí, že mají na práci důležitější věci. Byli pozvaní, ale „nechtějí přijít“, odcházejí za svým obchodem, na své hospodářství. Promiň, králi, teď není čas na hostiny, musíme myslet na své zabezpečení, jinak bude zle. Najdou se i takoví, kteří královi služebníky ztýrají a zabijí. Nakonec doba je zlá a pokud si to král neuvědomuje, pak nutno dodat, že každá revoluce žádá své oběti.

Mezi biblisty panuje velká polemika o to, zda král z podobenství může představovat Boha. Mnozí říkají, že v žádném případě, už jen pro krutou odpověď na násilí, kterého se někteří dopustili na Jeho služebnících: „Král se rozhněval. Poslal svá vojska a ty vrahy zahubil a jejich město spálil.“ Nutno říct, že v časech anglické kolonizace Indie mnozí teologové omlouvali násilí, kterého se dopouštěli kolonizátoři na Indech i tímto podobenstvím. Když domácí podobenství nemá zájem o pozvání ke křesťanské víře, no tak s ním zkrátka a dobře zatočíme.

Násilí, kterého se křesťané různě dopouštěli v dějinách na nevěřících je samozřejmě špatnost a nelze jej omlouvat biblickými verši vytrženými z kontextu. A to přesto, že Bůh se nejen umí rozhněvat, ale zjevné se tak často i děje.

Nakonec, v obou příbězích dnes je přítomný hněv. Hněv krále a ano, v starozákonném textu také Boží hněv. „Pozoruji tento lid – ó, jak je tvrdošíjný! Nech mě, ať je zachvátí plamen mého hněvu; vyhladím je, ale z tebe učiním veliký národ!“ říká Bůh Mojžíšovi při pohledu na to, jak se Ti, které vyvedl z Egypta nadšeně klanějí zlatému teleti.

V obou příbězích ale nad Božím hněvem nakonec vítězí jeho milosrdenství, ze kterého mají užitek hlavně Ti, kteří se o něj nijak nepřičinili.

Mojžíš by mohl považovat Boží nabídku, že z něj Bůh udělá veliký národ za poměrně lákavou. Pak by se vzpomínalo hlavně na něj a ne na Abraháma, jako na praotce národa. Místo toho se, paradoxně, rozhodne Boha „ukecat“ na to, aby nad Izraelci ještě nelámal hůl.

Jeho postoj je inspirativní i dnes. Myslím, že je to také našim úkolem, úkolem těch, kdo Boha znají a následují, abychom se před Ním přimlouvali za svět, za lidi ve světě, kteří na něj zapomněli. Není to, vůbec jednoduchý úkol. Člověk při tom musí částečně, nebo i úplně zapomenout sám na sebe a na své zájmy. Myslím, že můžeme říct, že Mojžíš měl Izraelce opravdu rád, přes všechny jejich omyly a chyby, jejich nevíru a nedůvěru. A jak je to s námi? Máme rádi lidi ve světě? Jak koho, viďte. Je to někdy těžké, mít rád lidi, kteří třeba nemají zas tolik dobrých vlastností. Někdy je těžké mít rád lidi ve vlastní církvi, vlastním sboru, natož ještě mimo něj. A přesto si myslím, že neseme i toto Mojžíšovské břímě, mít rád lidi a přimlouvat se za ně před Bohem.

Také si myslím, že pokud bychom se měli někde jako věřící hledat v podobenství o hostině, tak snad nejlépe mezi služebníky, kteří se mají rozběhnout po krajině a přivést na hostinu, kterou král chystá všechny – dobré i zlé, aby se svatební místnost naplnila hosty.

Následující neděle, kdy se zřejmě nebudeme moct sejít k bohoslužbě to asi bude o něco náročnější. Dnes ale máme i jiné možnosti než jen osobní pozvání do kostela. Třeba u východu z kostela budou takové malé čtverečky s informacemi o celocírkevní internetové stránce, na které je spousta zamyšlení, audioknih a písní k poslechu, můžeme si třeba dát závazek, že o tom řekneme alespoň jednomu ze svých blízkých.

My totiž nejsme Ti, kdo rozhodují o tom, kdo je vyvolený a kdo ne. Jsme ale Ti, kdo mají úkol povolávat mnohé.

V tom všem nám Bůh zůstává nablízku, jako ten, u kterého nad hněvem vždy vítězí milosrdenství.

Jakub Pavlús, farář sboru