Vstupní slovo:
To, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám,
je výrok Hospodinův,
jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu:
chci vám dát naději do budoucnosti.
Budete mě volat a chodit ke mně,
modlit se ke mně a já vás vyslyším,
Dám se vám nalézt, a změním váš úděl.
Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství,
uděl nám svou spásu! (Jer 29:11.12.14 + Ž 85)
Kolekta:
Nevýslovně veliký Bože,
od tebe pocházejí naše talenty,
které často tak úzkostlivě skrýváme.
Dej nám poznání,
že získáváme, když se dokážeme rozdávat.
Prosíme tě o to
skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.
Kazatel 11, 1-6: 1 Posílej svůj chléb po vodě – po čase znovu najdeš jej. 2 Rozděl vše na sedm nebo i osm dílů, vždyť nevíš, co zlého může potkat zem. 3 Když se oblaka naplní vodou, průtrž se na zemi vylije. Když spadne strom, zůstane ležet, ať padl k jihu nebo na sever. 4 Kdo čeká vítr, nikdy nezaseje, kdo hledí na mraky, nikdy nesklidí. 5 Tak jako nerozumíš cestě větru anebo zárodku v lůnu těhotné, stejně tak nerozumíš dílu Boha, jenž působí to vše. 6 Rozsívej zrána svoje zrno ani zvečera své ruce neskládej – vždyť nevíš, zda se zdaří to, či ono, či zda je stejně dobré obojí.
Matouš 25, 14-30: „Je to, jako když si člověk při odchodu na cestu svolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek. 15 Jednomu dal pět hřiven,[1] dalšímu dvě a dalšímu jednu, každému podle jeho schopností, a odešel na cestu. 16 Ten, který dostal pět hřiven, ihned šel, nechal je vydělávat a získal jiných pět. 17 Podobně ten, který dostal dvě hřivny, získal jiné dvě. 18 Ten, který dostal jednu, ale šel, zakopal ji v zemi, a tak ukryl peníze svého pána. 19 Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a účtoval s nimi. 20 Když přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl dalších pět hřiven a řekl: ‚Pane, dal jsi mi pět hřiven a podívej, získal jsem pět dalších.‘ 21 Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘ 22 Potom přistoupil ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‚Pane, dal jsi mi dvě hřivny a podívej, získal jsem další dvě.‘ 23 Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘ 24 Potom přistoupil ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, věděl jsem, že jsi přísný člověk, že sklízíš, kde jsi nezasel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. 25 A tak jsem odešel a ukryl tvou hřivnu v zemi, protože jsem se bál. Podívej, zde máš, co ti patří.‘ 26 Jeho pán mu odpověděl: ‚Ty zlý a líný služebníku! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? 27 Měl jsi tedy dát mé peníze směnárníkům a já bych si po návratu vzal, co mi patří, i s úrokem! 28 Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo jich má deset. 29 Každému, kdo má, totiž bude dáno, a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. 30 A toho neužitečného služebníka vyhoďte do té venkovní tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů.“
Mám pár kamarádů, kteří úspěšně investovali na burze a vydělali. Někteří na kryptoměnách, jiní na akcích. Nebo to alespoň o sobě tvrdili. Některým z nich to nevěřím, jiným ano. Nakonec, nemožné to není, akorát je to teda celkem velký risk. Přiznám se, že tento risk jsem nikdy nepodstoupil, a asi ani nepodstoupím. Přesto, že se mi povedlo neplánovaně o sobě vytvořit obraz liberála musím říct, že minimálně pokud jde o finance, jsem poměrně konzervativní.
A pak člověk narazí na takové podobenství jako je to, které jsme slyšeli. A je to tam, úplně se vidím. S trochou štěstí bych možná uspěl o něco málo lépe, než ten třetí služebník – tedy, s trochou štěstí bych ty svěřené peníze uložil alespoň na bankovní účet s nějakým malým, směšným úrokem, jaký dnes banky nabízejí. A nepovažoval bych to za ostudu, ale naopak, za odpovědné nakládání s penězi.
Vždyť ti služebníci dostali odpovědnost za poměrně velké sumy peněz. Můžeme si o nich trochu udělat obraz. Docent Mrázek ve svém komentáři k Matoušovu evangeliu upozorňuje, že i ta jedna hřivna, která působí na první poslech relativně směšně představovala sumu, kterou by běžný dělník vydělal za přibližně šestnáct let. Pět hřiven, ta největší suma tedy představuje mzdu dělníka za přibližně 80 let.
Tak tedy, co byste udělali, kdyby vám z ničeho nic někdo svěřil odpovědnost za takový obnos na dobu neurčitou? Protože popravdě, udělat se s tím dá leccos. Člověk to může prohýřit, prožrat, může to, jak nám to nabízí evangelia také zakopat na bezpečném místě, a třeba k tomu vytvořit pirátskou mapu k pokladu. Může to také dát na účet někam, kde to bude generovat alespoň zisk z úroků, a když získá alespoň pět procent, může pak mít hlavu vzhůru. No a taky to může investovat, snažit se znásobit hodnotu těchto peněz, co je ovšem riskantní, protože mu to také nemusí vyjít a může skončit na nule, nebo hůř. A pán, který jim hřivny svěřil se jedno vrátí. Teď ale odchází a nějaký čas bude někde jinde a neví se ani kde, ani jak dlouho tam bude. To není pro podobenství podstatné, stejně tak není podstatné ani to, co jej vede k odchodu, jestli je to byznys, nebo relax. Podstatné je, že zas přijde a pak si ověří, jak služebníci nakládali s tím, co jim bylo svěřeno.
A tedy, když už známe pozadí příběhu a trochu jsme se prohrabali v jeho detailech přichází to podstatnější. Jak se vlastně tento příběh který kdysi dávno vykládal Ježíš svým učedníkům kdesi v Izraeli týká nás, lidí ve 21 staletí někde zhruba uprostřed Evropy? Posílá nám snad takto na dálku Ježíš vzkaz, abychom začali investovat na burze? No nevím, k tomu asi ani není vhodná doba. Ale i kdyby byla, myslím, ba ne, jsem přesvědčen o tom, že ten smysl je o něco hlubší. A vysvětlení je podle mě dvojí.
Tak tedy poprvé. Každý z nás, já i Ty i všichni kteří žijí na zemi, jsme od Boha něco dostali. Svůj život, ale také různé talenty, schopnosti, obdarování, nějaké předpoklady. Stejně jako v podobenství platí, že někdo dostal více a někdo zase míň. To tak zkrátka je a dělat si s tím těžkou hlavu je zbytečné. Někdo je perfekcionista, někdo má dar empatie, někdo to umí s matematikou a tabulkami, někdo zvládá krizové situace, jiný zas má dar vyučovat, někdo zvládá chaos, jiný zas pořádek, někdo umí řídit a někdo jiný zas umí dokonale zapadnout do kolektivu. Dalo by se dlouho pokračovat. Možná že bychom si mohli zadat takový domácí úkol a popřemýšlet o tom jaké jsou naše hřivny, jaké dary, schopnosti talenty máme od Pána Boha a také o tom, jak můžeme tyto dary rozvíjet a také jak můžeme zvyšovat jejich hodnotu, kam a jak je můžeme investovat, kde můžou být užitečné a vzkvétat k prospěchu toho, který nám je svěřil.
Po druhé – i jako církev, i jako sbor jsme něco dostali svěřeno. Říkáme tomu pracovně už dlouho „tradice“. Myslí se tím nejen různé zvyky, projevy zbožnosti, obřady, způsob jakým jsme jako církev zřízeni a jak můžeme a máme participovat na tom, jak to všechno (ne)funguje. Především se tím myslí i učení církve, konkrétně učení o tom, že Kristus umřel a byl vzkříšen v náš prospěch, že skrze Krista se Bůh smířil s celým lidstvem, že v Kristu Bůh nabízí cestu následování, kterou se utváří Boží království už teď mezi námi. Je to takové naše rodinné stříbro, jak to Martin Gombiřík pojmenoval v jednom ze svých kázání. Tady v Šumperku to navíc není jen to „naše stříbro“ ale také „stříbro“ které nám zůstalo svěřeno po německých luteránech a tím nemyslím pouze liturgické nádobí které nepoužíváme. A o to vše máme pečovat, to vše nám bylo svěřeno a naším úkolem rozhodně není pouze to „střežit jako oko v hlavě“, zakopat to vše na bezpečném místě, schovat v kostele či na faře a ochránit to před jakoukoli degradací, újmou, ke které by ta naše tradice mohla přijít ve styku se světem a pak to jednou Pánovi vrátit přesné tak, jak nám to bylo dáno. Je to sice tak nejkonzervativnější a nejbezpečnější možnost ale, podle podobenství je to v zásadě k ničemu. Našim úkolem je to správně investovat, hledat způsoby, jak tohle všechno nechat růst tak, aby se hodnota tohoto našeho „rodinného stříbra“ nejen neztrácela, ale aby rostla – je to ta těžší cesta, je to ta riskantnější cesta, ale jako jediná má smysl. Vrací nás to trochu i k tomu prvnímu, protože chceme li nechat naši tradici a naše učení růst a oslovovat lidi v okolí, musíme to tak udělat my, kterým to bylo svěřeno a to právě za pomoci všech darů, talentů a schopností, které od Boha máme. Musíme se učit o tom mluvit, mluvit o tom co se nám líbí, nelíbí, co bychom chtěli zachovat a co bychom chtěli jinak a učit se také neustále spolu vycházet i když, jak to někdy v rodinách bývá toto všechno vidíme různě.
1 Tesalonickým 5, 1-11: O časech a dobách vám není potřeba nic psát, bratři. 2 Sami dobře víte, že Pánův den přijde jako zloděj v noci. 3 Až lidé budou říkat: „Mír! Bezpečí!“ náhle je překvapí záhuba, jako když na těhotnou přijdou bolesti, a nebude úniku. 4 Vy, bratři, ale nejste ve tmě, aby vás ten den překvapil jako zloděj. 5 Všichni jste lidé světla, lidé dne. Nepatříme noci ani tmě! 6 Nespěme tedy jako ostatní, ale bděme a buďme střízliví. 7 Spáči spí v noci, v noci se opíjejí opilci. 8 My ale patříme dni! Proto buďme střízliví a oblečme si pancíř víry a lásky a přilbu naděje spasení. 9 Bůh přece pro nás nemá hněv, ale záchranu skrze našeho Pána Ježíše Krista, 10 který za nás zemřel, abychom – ať už bdíme nebo spíme – žili společně s ním. 11 Povzbuzujte se tedy a posilujte se navzájem tak jako dosud.
Přímluvy:
Jako děti přicházejí k otci a matce, tak i my přicházíme k tobě, Bože. Přicházíme s naší radostí a vším, co nás trápí, s mnoha možnostmi a přece stále znovu v koncích, se strachem, ale také s nadějí. Přicházíme za tebou s lidmi, jimž jsme zavázáni, prosíme tě o tvou pomoc a voláme: Pane, smiluj se.
Myslíme na ty mnohé z nás, kteří se cítí sami a opuštěni, jimž chybí člověk, který umí vyslechnout, pochopit a poradit. Nedovol, abychom žili vedle sebe a nedbali o sebe. Pomoz nám, abychom k sobě byli pozorní, citliví a trpěliví. Proto voláme: Pane, smiluj se.
Prosíme tě za lidi, kteří nemají čas ani sami na sebe, kteří se ničí úmornou prací, jsou neklidní a uštvaní. Dej jim příležitost k vydechnutí, k tichu a k rozhovoru. Pomoz jim, aby uviděli, jak na tom jsou. Kvůli nim voláme: Pane, smiluj se.
Prosíme tě za lidi, kteří mají strach, strach z lidí, strach sami ze sebe, strach ze života, strach ze smrti, strach z mnoha dalších věcí (…). Dej, aby v tobě našli svůj mír. Pomoz nám přijmout utrpení, které nás čeká. Proto voláme: Pane, smiluj se.
Prosíme tě také za ty, kdo jsou sebevědomí, odvážní a jistí, za ty, kterým se vše daří, kteří bez námahy dosahují uznání a úspěchů. Chraň je lehkomyslnosti a pýchy. Dej jim potřebný cit pro zranitelnost druhých. Kvůli nim voláme: Pane, smiluj se.
Myslíme na všechny, kdo jsou smutní, protože je potkalo zklamání, protože se jim pokazil vztah, protože selhali, protože se jim zdá, že nemohou nic změnit. Dej jim trpělivost a nedopusť, aby ztratili naději. Otevři jejich srdce pro slova, která je potěší a dodají jim odvahy. Kvůli nim voláme: Pane, smiluj se.
Jakub Pavlús, farář sboru
Zvukový záznam: https://soundcloud.com/user-890503246/bohosluzba-15112020
