Ž 62, 10-13: Jen pouhé nic jsou přece smrtelníci, lidští tvorové jsou jako přeludy: Budou-li spolu na váhu položeni, lehčí se ukážou než pouhé nic!

Nespoléhejte na bezpráví, nedoufejte marně v krádeže, a kdyby vzrůstalo vaše jmění, v srdci mu místo nedejte! Jednou

Bůh mluvil, dvakrát jsem to slyšel, že Bohu síla náleží. Tobě náleží také láska, Pane, ty přece každému jeho skutky odplatíš!

Kolekta:

Pane Ježíši, tys své učedníky hledal mezi prostými rybáři. Dej, abychom se také my po jejich příkladu uměli vzdávat pozemského bohatství ve prospěch nebeského. Vždyť ty, v jednotě s Otcem a Duchem svatým žiješ a kraluješ na věky věků.

Jonáš 3, 1-5, 10:

A Jonáš podruhé dostal slovo od Hospodina: „Vstaň a jdi do Ninive, toho velikého města, a kaž mu, co ti sám řeknu.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin řekl. Ninive bylo nesmírně veliké město; projít jej trvalo tři dny. Jonáš vešel do města a už prvního dne, kdy jím začal procházet a volat: „Ninive bude za čtyřicet dnů zničeno,“ obyvatelé Ninive uvěřili Bohu. Vyhlásili půst a všichni od nejmenších až po největší oblékli pytlovinu. A když Bůh uviděl, jak se zachovali a jak se odvrátili od svých zlých cest, slitoval se a přestože řekl, že s nimi naloží zle, upustil od toho a neprovedl to.

Marek 1, 14-20:

Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“   Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři.  Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“  Ihned opustili sítě a šli za ním.  O něco dále uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana; ti byli na lodi a spravovali sítě. Hned je povolal. A zanechali na lodi svého otce Zebedea s pomocníky a šli za ním.

 

Během toho loňského roku mi v relativně krátkém období umřely tři zuby. Já vím, není se čím chválit. Mnozí z vás sami dobře víte, kolik je s tím „radosti“ když se něco takového stane. Když už to bylo potřetí, co jsem takto přišel ke své skvělé paní zubařce, přísně se na mě podívala a kladla mi na srdce péči o chrup. Přikyvoval jsem. A pak mi s úsměvem pod respirátorem řekla: „No ale nebojte, dám vám anestezi a hned se vám uleví.“. Odpověděl jsem ji tehdy celkem profesionálně, citací z toho dnešního evangelia: „Já vím, paní doktorko: „Čiňte pokání a věřte evangeliu““.

Tehdy na dlouhé vysvětlování, co je pokání a co je evangelium nebyl čas. Dneska je. Ale nejsem si vlastně jist, jak moc to je nevyhnutné vysvětlovat zde, v kostele. Ale říká se, že opakování je matka moudrosti, takže snad alespoň ve zkratce, protože je to hodně křesťanský slovník. Když Ježíš volá k pokání, nevolá k neproduktivní (sebe)lítosti, ale ke změně myšlení, ke změně svého postoje. A když říká: „věřte evangeliu“ nemyslí tím, že máme věřit v doslovnou inspiraci těch napsaných, ale spíš, že máme věřit v boží dobrou zprávu, v to, že Bůh je s námi, ne proti nám.

Když tyto dvě věci Ježíš hlásá poblíž Galilejského moře (jak místní nadneseně pojmenovali sladkovodní jezero asi tři krát větší než vodní nádrž Lipno), říká, že se už „naplnil čas“ a že se „přiblížilo Boží království“. Cosi jako to pamětníkům známé „už je to tady“ z náměstí. Tedy, v dobrém smyslu slova, Ježíš upozorňuje, že se přiblížil dějinný zlom.

A jak to vlastně vypadá, v reálu? Kde se ten dějinný zlom začíná? Ježíš chodí po Galileji, což je vlastně ve své době celkem zapadákov, kolem jezera, které místní lidé označují mořem, tu a tam se s místními dá do řeči a říká: Už je to tady. Čas nazrál. Doba je těhotná očekáváním.

V prvním čtení takto chodil Jonáš po Ninive a hlásal, že toto město bude zničeno za pouhých čtyřicet dnů.

No a aby to nebylo jen tak, Ježíš zakládá nové hnutí. Nejen, že s lidmi mluví, některé z nich povolává k tomu, aby se k němu připojili. Zde čteme o čtyřech. Docent Mrázek z ETFky k tomu trefně říká, že to je skoro jako když don Quijote vezme na své výjezdy Sancho Panzu.

Abychom si rozuměli, nechci tento děj nijak zlehčovat, jenom je dobré porozumět tomu kontextu, ve kterém se to všechno odehrává. Je dobré pochopit, že to Ježíš neměl zas tak snadné, dokonce ani na začátku.

Evangelista Marek to vlastně říká hned. On už vlastně v Judsku někdo takový byl, kdo to říkal, že věci se dávají do pohybu. On ten někdo, tedy, Jan Křtitel, za kterým chodili zástupy, ale někam zmizel, téměř jako v románu ´1984 od Orwella, anebo, pokud by vám to bylo bližší, tak jako v díle od Kafky. Prostě zmizel, Marek nám neřekne, kdo jej uvěznil, prostě se to stalo, Jan byl uvězněn. A těsné poté Ježíš zakládá sv nové hnutí se stejnou myšlenkou, kterou posouvá dál.

Tu myšlenku bychom mohli přetlumočit takto: „Změňte svůj postoj k životu, je na to nejvyšší čas, nic už nebude jako předtím, protože Bůh bere všechno do svých rukou, ale věřte tomu, že je to dobrá zpráva!“  

Oproti tomu Jonášovu: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno“ přichází Ježíš s vlastně skvělou zprávou. A přesto zde nevidíme nadšenou reakci celého okolí. Snad je to tím, že Jonášův příběh je spíš teoretické prozaické dílo a Markovo evangelium je zpráva o tom, jak to bylo s Ježíšem z Nazareta, jeho učením a jeho učedníky. V tom případě je fér přiznat, že na začátku se Ježíš nedočkal nadšeného přijetí své zvěsti, Marek opravdu nemůže napsat, že muži galilejští uvěřili Bohu,tak jak se to píše v Jonášovi o mužích z Ninive.

A jak je to s námi? Věříme na možnost změny? Nebo spíš doufáme, že věci zůstanou věčně „po starém“. Ve čtvrtek jsem se třeba na angličtině bavil se svou lektorkou Jeniffer o tom, jestli ještě věříme na to, že po covidu se svět zas vrátí „do normálu“. A upřímně, asi tomu věřím čím dál míň. Stejně jako čím dál míň věřím na nějakou dobu „po“ covidu.

V co ale věřím je to, že je dobré být otevřený změnám svého postoje, nezapomínat v dobrých, ani v těch zlých časech na to, že žádná doba netrvá věčně a že Bůh je s námi, ne proti nám, že Bůh nás může provést i touto dobou a přivést nás k dobrým změnám. Věřím, že ta Ježíšova výzva, která zněla kdysi Galilejským zapadákovem zní i pro nás, že i my jsme zváni ke změně k lepšímu a že s Boží pomocí tuto změnu můžeme dosáhnout.

A říkám si, když vidím ten „skromný“ Ježíšův začátek, že to zřejmě nebude náhoda. Kdyby Ježíš chtěl, mohl by mít davy následovníků. Jenomže, zřejmě nechtěl. Od rozvášněných davů Ježíš utíkal, evangelisté to píšou opakovaně. A není divu. Rozvášněný dav často vezme revoluci po svém, a jméno Boží k tomu pouze zneužije. Viděli jsme to ostatně i nedávno v Capitol Hill, když se revolucionář s přezdívkou „Šaman“ oděný v kožešině s Vikingskými rohy postavil k řečnickému pultu a modlil se ve jménu Ježíše. Mám za to, že o takovou změnu, o takovou pseudorevoluci Ježíš nestojí, nebo k ní přinejmenším nepovolává.

Povolává k mnohem náročnější revoluci, k vnitřní revoluci, ke změně sebe sama, změně, ve které mě nepodpoří davová psychóza, změně, která je trvalým a dlouhodobým procesem, na začátku kterého se navíc, často jako Šimon, Ondřej, Filip a Jan musíme vzdát svých jistot a vykročit do neznáma.

Na této cestě ale nejsme sami, je na ní s námi Bůh, který je milostivý a plný slitování, jak o něm svědčí Jonáš naštvaný na kopci nad Ninive. Bůh, kterému náleží síla, jak jsme to slyšeli i ze žalmu.
Amen.

 

Přímluvy:

Modleme se k Bohu, který pečuje o všechno, a v upřímné pokoře říkejme: Slyš nás, Hospodine.

Buď stráží své církve. Pomáhej jejím služebníkům.
    Slyš nás, Hospodine
Veď ty, kdo stojí v čele států. Zachovej národům mír. Prosazuj spravedlnost.
    Slyš nás, Hospodine
Uhas nepřátelství. Sklíčené potěšuj. Strádajícím pomoz.
    Slyš nás, Hospodine
Zastaň se pronásledovaných. Vyhnancům vrať vlast. Zajatce vysvoboď.
    Slyš nás, Hospodine
Pocestné provázej. Pokoušené posiluj. Ochraňuj slabé.
    Slyš nás, Hospodine
Uzdrav nemocné. Stůj při umírajících. Chraň nás před nenadálou smrtí.
    Slyš nás, Hospodine
Našim přátelům a blízkým žehnej. Zemřelým dej život věčný.
    Slyš nás, Hospodine

1 Kor 7, 29-31: Říkám vám, bratři, už nezbývá moc času. Ať tedy i ženatí jsou jako neženatí, ti, kdo oplakávají, jako by neoplakávali, ti, kdo oslavují, jako by neoslavovali, ti, kdo kupují, jako by nevlastnili a ti, kdo se zabývají věcmi tohoto světa, ať to nepřehánějí. Svět, jak ho známe, totiž končí.

 

Jakub Pavlús, farář sboru