Římanům 8, 14-17:

Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. 15  Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! 16  Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. 17  A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.

Co si budeme nalhávat, pro mnoho křesťanů zůstává Duch svatý záhadou. Je těžké vysvětlit jeho roli a působení, když se nás na něj někdo zeptá. Ostatní členové Trojice, Otec a Syn, jsou lépe definovatelní. V otázce Ducha svatého však mezi křesťany panuje mnoho neshod. Co Duch svatý dělá? Jak poznám, že se Duch svatý podílí na mém životě? Jsme pak jako lidé v Bábelu, o kterých jsme četli v prvním čtení, mluvíme o stejné věci, ale nerozumíme si, jsme zmateni a nenacházíme žádnou rozumnou dohodu.

Snad je to trochu i tím, že když lidé mluví o Duchu svatém, tak so ho často spojují s mimořádnou, velkolepou událostí. Máme sklon nechat slavné velké příběhy jako třeba ten o ohnivých jazycích, které se objevily na hlavách apoštolů (Sk 2,3), nebo dramatické obrácení svatého Pavla na cestě do Damašku, aby určovali, jak chápeme působení svatého Ducha ve světě. Jenomže, to jsou spíš výjimky. Práce Ducha svatého mezi námi je často drobná, mravenčí vytrvalá, někdo by mohl skoro říct všední…

Jenomže, i ta co považujeme za všední je nesmírně důležité. Ta mravenčí práce svatého Ducha nás totiž trvale proměňuje.

Jak? Třeba tak, že přestáváme být ovládáni strachem. To je první věc, kterou apoštol Pavel připomíná v tom krátkém úseku z listu Římanům, ze kterého jsme četli. „Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu“.

Mnozí by chtěli, abychom se báli, protože člověka, který se bojí, toho je snadné ovládat. Ale takto s námi Bůh nejedná. Nedává nám Ducha otroctví, neovládá nás strachem, nedává nám Ducha svatého, aby nám připomínal, co všechno by nám Pán Bůh mohl udělat, kdyby se nerozhodl nás sám před sebou zachránit.

Jakého ducha nám tedy dává? Dává nám Ducha synovství. Ducha, který nám dosvědčuje, že jsme Boží děti. Jako osvobozeným, těm, kterým bylo odpuštěno nám Boží Duch připomíná, kdo jsme. Když máme strach, když trpíme, když si myslíme, že „nejsme dost dobří“, tehdy nám Boží Duch nám připomíná, že nás Bůh stvořil ke svému obrazu, že jsme milovaní jako Boží děti a nikdo to nemůže změnit. Připomíná nám, že toto je identita každého člověka, jsme Boží děti.

Ponecháni sami sobě bloudíme daleko od zdroje světla a pravdy. Duch má však jiné plány. Boží Duch se k nám neustále natahuje, aby nás objal a povzbudil, aby nám  připomněl, že Bůh nás přijal za své.

Jeho působení v nás nemáme, ani nemůžeme mít pod kontrolou.

Působení Ducha svatého spočívá v tom, že nás neustále přitahuje ke Kristu, a to navzdory naší touze žít na vlastní pěst. Sem se dobře hodí komentář Martina Luthera ke třetímu článku Apoštolského vyznání víry: „Věřím, že vlastním rozumem ani vlastními silami nemohu uvěřit v Ježíše Krista, svého Pána, ani k němu dospět, nýbrž že mě Duch svatý povolal skrze evangelium, osvítil mě svými dary, posvětil mě a udržuje mě v pravé víře… „

V listu Římanům se to děje i prostřednictvím něčeho, čemu Pavel říká „umírání „tělu““. My křesťané jsme to často v dějinách interpretovali tak, že tělo samo o sobě je něco zlé. Jenomže, to je omyl. Boží syn sám se stal člověkem, chodil v lidském těle. Bůh nepohrdá svým stvořením, ani tělem. Ani my sami bychom neměli. U Pavla toto umírání tělu, nebo snad spíš tělesnosti znamená právě umírání duchu otroctví. Znamená to zemřít strachu a silám, které nad námi mají moc. Být Božím dítětem znamená být dědicem, nebýt otrokem, ale členem Boží domácnosti, osvobozeným od strachu a od moci smrti..

Znamená to vlastně to, co Sváťa Karásek tak krásně vyjádril v „Džongili mara“, písni, kterou napsal po smrti Karla Kryla:

„Tak tady s klukama, tak tady pějem’
a my se tý smrti tak trochu smějem’
že na nás zejtra či pozejtří čeká
to je její věc, to nás neleká“

Pavel to nepíše jenom jako teoretik. Sám musel strachu z lidí a ze smrti nadobro umřít, aby mohl žít jako Boží dědic. Kdekdo mu hrozil, několikrát byl trestán pro svou víru a kdyby tomuto strachu neumřel, mohl by své apoštolské povolání nadobro zabalit.

Teda vlastně… nemohl. Protože být Božím dědicem, mít ducha synovství, a to je důležité, to taky znamená převzít odpovědnost. Od dospělých synů se v Pavlových časech očekávalo, že převezmou odpovědnost za rodinné dědictí, za dobré jméno svého domu, za práci svého otce. Tato odpovědnost leží i na nás, protože i nám Boží duch dosvědčuje, že jsme se byli Bohem adoptovaní.

Nechejme se tedy proměňovat Svatým Duchem, který dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti, nechme se vést Svatým Duchem, který nás vede ke svobodě, který nás osvobodzuje od strachu z lidí, ze smrti i z trestu a žijme jako svobodní dědicové Boží. Ono to možná některé z těch, kdo by lidi chtěli ovládat strachem bude rozčilovat, někteří budou svobodu Božích dětí označovat za hrozbu pro svět, či církev, ale nenechejme se jimi zmást! Bůh chce, abychom žili ve svobodě a s odpovědností jeho dědiců.
Amen!

Modlitba:

Bože a Otče našeho Pána Ježíše Krista,
ty povoláváš svůj lid ze všech národů
a sjednocuješ ho v Duchu svatém.
Dej, ať tvá církev zůstane věrná tvému poslání,
aby byla kvasem lidstva,
které chceš v Kristu obnovit
a přetvořit v jednu rodinu.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,
který v jednotě s Duchem svatým
s tebou žije a působí na věky.