Mt 5:21-37: Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. Také bylo řečeno: ‚Kdo propustí svou manželku manželku, ať jí dá rozlukový lístek!‘ Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou ženou oženil, cizoloží. Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘ Já však vám praví, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.
Tak ano, nebo ne? Jaký je váš názor, milí bratři a milé sestry?
No ano, názor. Souhlas, či nesouhlas s tím Ježíšovým vyučováním o nařízeních zákona. Opravdu se na ně ptám.
Nakonec poslední dobou nastala jakási exploze názorů. Na politiku, to především, ale také na medicínu, teologii, spiritualitu, tradice, hodnoty.
Ne že by si nikdy předtím lidé nic nemysleli, nad ničím nepřemýšleli. Ale dnes je jaksi snadnější být vidět a být slyšet. Je snadnější najít si své posluchačstvo, či své mluvčí. Nemít názor je divné. Vzniká tak zvláštní fenomén „sociálních bublin“. Rádi se obklopujeme lidmi, se kterými souhlasíme, kteří souhlasí s námi. Kteří vidí svět stejně, kterým se líbí, či nelíbí to samé, co nám. Ve virtuálním prostoru to jde snadno.
Je to nakonec i pochopitelné. Kdo by nechtěl žít ve světě bez zbytečných sporů, dohadování. Chceme žít hezky, chceme harmonické vztahy, chceme se mít rádi, chceme aby nás lidé měli rádi. Je to tak všude. V církvi i mimo ní.
Jenom si nejsem jistý tím, že uzavření do sociální bubliny nám v tom nějak pomůže. Protože, hádejte co!
Ti lidé, co s nimi nesouhlasíme, co s námi nesouhlasí, oni nepřestanou existovat, když je vytěsníme ze svého vnímání reality. Když pak hledáme jenom lidi, co si myslí úplné to samé, co my, tak nám chybí konstruktivní dialog. A ten je náročný. Hodně náročný. Jenomže když se povede, může přinejmenším jednu z jeho stran, nebo v lepším případě obě hodně obohatit.
Erazim Kohák o tom uvažuje v knize „Zelená svatozář“ a říká: „O „souhlas“ či „nesouhlas“ jde opravdu až na posledním místě. Nejprve jde o porozumění, o plné pochopení, o čem to vlastně je. V tom se obecně liší lidé myslící od lidí domýšlivých. Domýšliví lidé reagují na všechno okamžitým „souhlasím!“ nebo „nesouhlasím!“, jako by to nejdůležitější nebyla věc sama, nýbrž oni sami a co oni si o ní myslí – ať už jí rozumějí, nebo ne. Rozumět ostatně sotva kdy budou: bývají příliš zaneprázdněni svým „souhlasem“ či „nesouhlasem“, než aby mluvčího vyslechli. Lidé myslící otázku souhlasu či nesouhlasu odloží stranou a začnou jinými otázkami. „Co to znamená, co tím myslíte?“ „Co vás k tomu vede, na čem to zakládáte?“ a konečně, „Co to znamená, co z toho vyvozujete?“ Teprve, když důkladně porozuměli tomu, co slyšeli a četli, obracejí se sami k sobě a kladou si otázku důvodů k „souhlasu“ či „nesouhlasu.“ O souhlas/nesouhlas jim jde až na třetím místě. Na prvním místě jde o porozumění, na druhém o důvody…“ Erazim Kohák, Zelená svatozář (s. 11)
Tam kde chybí dialog, tam si lidé začnou domýšlet a vymýšlet. A to je cesta do pekel.
Říká to vlastně i Ježíš v tom oddíle z kázání na hoře, který jsme slyšeli od Matouše. Na spoustě příkladů nakonec vysvětluje, na čem doopravdy záleží ve vztazích. Nejen v mezilidských vztazích, ale i ve vztahu mezi Bohem a člověkem. Protože to jsou propojené nádoby. Naše vztahy k lidem mění náš vztah k Bohu a také naopak.
O co v nich tedy jde? Souhlas, či názor? Kdepak, ty to doopravdy nejsou. Jde o něco mnohem důležitějšího a hlubšího.
Začíná to celkem banálně. „Nezabiješ, kdo zabil, bude vydán soudu“. Už to s námi cuká. Už bychom řekli „souhlasím“, nebo možná někdo i „nesouhlasím“. I tehdy si možná řekli: „Ano, co na tom chce rozporovat?“
A Ježíš nechce rozporovat nic, přesto že někdy nazýváme tento oddíl „antitézy“. Jenom říká: No ale když se nad tím pořádně zamyslíte, člověk není jen tělo, zabít lze nejen fyzicky a to spousta lidí neřeší. Zabít lze i ignorancí, ponižováním, tím, že druhým člověkem pohrdáte, že mu odpíráte naději na spásu, na Boží přijetí. Tím jak mu dáváte najevo, že je pro vás méněcenný pro to, kým je, co si myslí, koho miluje, nebo jak a čemu věří.
Dělo se to za Ježíše a děje se to i dnes. Možná jste to sami někdy zažily, mnozí by mohli potvrdit, jak je to těžké, to vědomí, že vás někdo ponižuje, že na vás neprávem hledí povýšeně. Možná, že jsme s u toho někdy sami nachytali, jak na někoho takto vzhlížíme.
Jak tedy posílit naše vztahy-ty mezilidské i ty mezi námi a Bohem? Ježíš navrhuje smíření. A to smíření oboustranné. Smíření založené na vzájemném odpuštění a přijetí. Ježíš to smíření představuje jako nejlepší nástroj pro posílení, ale i pro resuscitaci našich vzájemných vztahů. A obrací se s tím k „obětem“ i k „viníkům“. Říká dobrá, možná spolu nesouhlasíte, v mnohém, možná vidíte spoustu věcí jinak, a neříká: změnte své myšlení, neříká hledejte souhlas. Říká: smiřte se. Klidně spolu nesouhlaste, ale nemluvte o sobě ošklivě, ani pohrdavě, odpusťte si vzájemná provinění.
Dokonce v tom jde tak daleko, že navrhuje, aby člověk byl iniciátorem smíření i tehdy, když vidí, že bratr má něco proti němu, nejen tehdy, když sám má s někým problém. Říká: nenechte jej to vláčet. Buďte ve smíření iniciativní. I když to není snadné, i když to jde často proti srsti, i když bychom se mohli zlobit „právem“. Smiřte se.
Ježíš jde dokonce ještě hlouběji a naráží na osobnější a intimnější témata. Na témata lidské touhy. Ten ekumenický překlad kde člověk nemá hledět „chtivě“ je celkem nepřesný. Kraličtí se trefují lépe, když říkají že člověk nemá hledět na ženu „ku požádání ji“. Často slyšet i v křesťanských kruzích stížnosti na hnutí „me too“, ale Ježíš zde už hodně dávno jde proti tomu, abychom si člověka objektivizovali, udělali pouze objekt svých tužeb. Předně proto, že to přináší mnohá zranění.
Jenomže, kde je ta hranice? Kdybychom se podívali do starého zákona, na takový nejvypuklejší případ toho, když si muž „hleděl“ ženu, na krále Davida a Betšebu tak vidíme, že problém nebyl, když král hleděl z okna své ložnice do koupelny sousedního paláce. Problém nastal, když král hleděl zařídit, aby Betšeba byla přestěhovaná do královské ložnice. Když už krá l hleděl pouze na své zájmy, své touhy a jejich naplnění.
Viděno z druhé strany, když člověk ví a zažívá, že si jej druhý člověk hledí i pro něco jiného, než jen pro naplnění svých vlastních tužeb, zažívá vlastně malý kousek Božího království.
Ježíš přidává dovětek o vyloupnutí oka a useknutí ruky, která by nás sváděla. A řekněme si, držet se toho doslova, to by bylo invalidních důchodců… Ten dovětek u Matouše zazní vlastně dvakrát. Podruhé u svádění „maličkých“ čímž se nemysl pedofilie, ale spíš sektářské svádění těch nejslabších, těch, kdo se sami moc bránit neumí k nějakému bludu, pod záminkou „pravho křesťanství“.
V obou případech je to hyperbola. Ježíš nečeká od těch, kdo svádí druhé jenom pro uspokojení vlastních potřeb, ani od falešných proroků že si budou dloubat oči a sekat ruky. Říká ale: hele, tak když už by ti bylo líto tvé ruky, nebo tvého oka, tak by ti ale mohlo být líto i toho člověka, kterého chceš pouze zneužít.
A tak se dostává k ožehavému tématu své doby. K manželství, respektive k rozvodu. Tenkrát opravdu aktuální. Školy rabínů Hilela a Šamaliela se tenkrát nemohli shodnout, co by už mělo být dostatečným důvodem pro rozvod manželství. Hilel tvrdil, že i špatně uvařený oběd je dostatečným důvodem. Řešili to proto, že Mojžíšův zákon dává možnost rozvést se, ale neřeší moc proč. Řeší jenom majetkové vyrovnání, aby se nestalo, že člověk svou manželku vyhodí na ulici a dál jej už nezajímá. Říká jen, že když už tedy s manželkou nehodláš dál žít, tak to ale legalizuj, řekni to, jak to je a vyrovnej se s ní.
Ježíš k tomu chce říct dvě věci. Obě stejně podstatné. Často máme tendenci jej zde vidět jen jako moralistického Ježíše, přísného odpůrce rozvodů. Ano, Ježíš říká, svým způsobem: Dokonce máte možnost se i nerozvést. Dokonce i když by to společnost očekávala. Tak jako to vlastně očekávala i od Josefa, když Marie otěhotněla a ne zrovna s ním. Ježíšovi jde i o to nabídnout smíření, možnost překonat krizi.
Ježíš ale ani zde nechce být jen moralistický a zákonický. Říká také: máš možnost i rozvést se. Zase trochu nešťastně zde překládáme ten možný důvod, to „porneia“ jako „smilstvo“. Ježíš zde ale chce říct. V případě, že se tvoje manželství zvrhlo, nenávratně. V případě, že už to není manželství. V případě, že když byste toho druhého nenechali jít, nepřipravíte mu, ani sobě Boží království na zemi, ale uděláte mu anebo sobě ze života peklo na zemi. I to se stává. Starý zákon říká: není jedno jak svou manželku propustíte, Ježíš říká: Není jedno, jak zůstanete spolu. I zde jsou důležitými jmenovateli smíření a důvěra.
A nakonec to největší a snad nejintimnější, aby se kruh uzavřel. Sliby a přísahy. Sliby a přísahy, které přestupují naše vztahy na všech úrovních. Nejen ty manželské sliby a přísahy, i ty kamarádské, i ty mezi dětmi a rodiči, i ty na pracovišti, v církvi, i ty mezi bohem a člověkem.
Sliby se mají plnit. Přísah se máte držet. Tak nás to učili od mala. Moc nás toho nedělí od Ježíšova posluchačstva. A dnes ještě občas slyšíme někoho přísahat, dokonce i na zdraví svých dětí.
Jestliže nás od mala učili plnit své sliby a přísahat jen na to, co je pravdivé, tak Ježíš říká: Nepřísahejte, ani když je to pravda.
Starý zákon i nový zákon má nakonec s přísahami i bolestné zkušenosti. Takový Jiftách přísahá Hospodinu, že když mu dopřeje vítězství nad Amónovci, obětuje Hospodinu první, co jej doma potká. A při návratu domů mu vyjde vstříc dcera. Jiftach tedy rituálně zavraždí vlastní jedinou (sic!) dceru, a ještě do toho zatáhne Boha jako ručitele, kvůli kterému to musí udělat (Sd 11, 30-40). No a příběh o Herodovi a Salome, které panovník odpřisáhne že jí dá, co bude chtít nemusím zmiňovat…
Ježíš říká: mluvte radši za sebe. Nezatahujte Boha do věcí, o kterých nevíte jak skončí. Neříkejte. Ať mě nebesa roztrhají, nebo ať mě Bůh roztrhne jako hada, když něco udělám, nebo neudělám. Dostáváte tím všechny do trapné situace. Ani se nezaklínejte svatými, či mrtvými předky, nebo svými dětmi… Cožpak něčím z toho disponujete? Mluvte za sebe.
Opět a znovu se dostáváme k důvěře a smíření. Mluvte tak, abyste byli důvěryhodní, tak abyste zbytečné nezvětšovali třecí plochy mezi sebou navzájem, mluvte tak aby vám lidé mohli důvěřovat i když mluvíte o Bohu, nepoužívejte Boha a nebesa pouze jako zaklínadlo, ještě se to může obrátit proti Bohu i proti vám.
Radši říkejme ano, když souhlasíme, ne když nesouhlasíme. I to je důležité. Ale neponižujme sebe, své bližní, ani Boha. Říkejme ano, říkejme ne, ale nezapomeňme na smíření, soucit a důvěru, na vzájemnou úctu které by měli prostupovat naše vztahy jako základní pojivo.
Kázání z neděle po devítníku (6. v mezidobí) 12.2.2023
Jakub Pavlús
Modlitba:
Bože, Dárce opravdovosti,
svou pomocí provázej naše úsilí o vnitřní obnovu,
aby vše, co konáme,
bylo pravdivým projevem našeho smýšlení.
Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije v našem středu nyní a navěky.
Amen
