Mt 11:16-19;25-30
Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy: ‚Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.‘ Přišel Jan, nejedl, nepil – a říkají: ‚Je posedlý.‘ Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkají: ‚Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘ Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky.“ V ten čas řekl Ježíš: „Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“
Jedna z věcí, které děti obvykle dokážou ocenit je to, když si najdou dobré kamarády. A ocení to nakonec i rodiče, nabízí se říct, že v každém věku. Kamarády, se kterými se umí dobře a hezky domluvit, zahrát.
Všichni ale víme, jak děti těžce nesou, když hra nevyjde podle plánu, když má každý o hře úplně jinou představu a není toho, kdo by mohl rozhodnout, jak to teda bude.
Až postupně se učíme jakémusi umění kompromisu, hodnotě mlčení, ale snad někdy i asertivitě, tomu, jak si prosadit „to své“. No, ale řekněme si na rovinu, ani nám dospělým se to vždy nejde úplně podle představ, i my často narážíme na situace, kdy se leccos vymkne spod naší kontroly a jsme z toho všelijak nešťastní. A občas jsme na tom podobně jako ty děti.
Z toho dnešního čtení z Matoušova evangelia slyšíme o dětech dva krát, jednou nám je Ježíš dává jako špatný příklad, později zas jako ten dobrý příklad. Jak to? No úplně normálně, děti v dospělých, klidně i v těch stejných také nacházejí často dobré i špatné příklady.
Začněme s tím horším. Když Ježíš hodnotí generaci lidí, které přišel on, i Jan Křtitel oslovit, každý trochu posvém, nabízí nám takový nehezký obraz. Obraz děcek, které se o něčem furt handrkují a neustále se jim všechno zdá špatně. Chtěli si hrát, každý z nich měl nějakou představu, ale nikdo nepřistoupil na tu „jejich“ hru. A tak na sebe vyčítavě pokřikují.
A Ježíš říká: Jste stejní, jste jako ty děti, které nevědí, co vlastně chtějí.
Bůh poslal Jana Křtitele, ale vám se zdál být moc vážný. Tak jste mu hráli na flétnu, snad jste chtěli, aby to, co říkal, a to co dělal nebylo vždycky tak hrozně vážné, aby už tolik nekritizoval ty vládce a tolik se nepostil. Jan ale netancoval tak, jak jste pískali. A tak se zlobíte, říkáte, že to je fanatik.
Pak přišel Ježíš a u toho vám zas vadí, že chodí na hostiny, netváří se zas tak vážně, nehrozí moc nikomu peklem, nenaříká nad morálkou a kdečemu se zasměje. Chcete, aby truchlil nad úpadkem mravů, ale on moc netruchlí, naříkáte a on nelomí rukama. A tak se zlobíte a říkáte, že je to milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků. No to je teda neštěstí.
Jenom že je to vaše neštěstí. Jste naprosto neoslovitelní. Boží moudrost je ospravedlněna svými skutky a Boží moudrost ví, proč poslala Jana i Ježíše, fanatika i přítele hříšníků, oni jsou odlišní ale v tom, co je podstatné si nakonec porozumí. A vy nejste schopni přijmout ani jednoho z nich.
Trochu si říkám, co by Ježíš řekl dnes. Petice střídají otevřené dopisy, jedni se radují, druzí pláčou, kdekdo se rozčiluje a tvrdí, že se všichni musí hrát jenom podle JEHO pravidel, běduje že vlastně moc nikdo nechce, nadělá se kolem toho spoustu humbuku, ale já osobně jsem přesvědčený, že to podstatné, to na čem bychom se snad shodli se v tom všem humbuku nakonec úplně ztrácí.
Nejenom že jsme pak jako církve Bohem neoslovitelní, vlastně asi ani nikoho neoslovíme, protože jsme i navenek nesrozumitelní a hodně těžko stravitelní. Protože to podstatné se ztrácí.
Co je tedy to podstatné?
No to přeci vědí i ti maličcí! I ty děti to vlastně vědí! A když nevědí, tak jsou alespoň dost tvárné na to, aby se to ještě mohly naučit. Zde Ježíš dává děti jako dobrý příklad. Ano, ony toho hodně ještě nevědí, leckdy se taky zbytečně rozčilují a nedělají spoustu hluku pro nic. Ale dítě, které toho zas tak moc neví může dost dobře mít výhodu oproti moudrým starcům a stařenkám: může být tvárné a učenlivé. Dokáže přijmout, že věci jsou třeba jinak, než si myslelo. Nezapomíná se ptát to pověstné „proč“ a taky zažívá spoustu „aha“ momentů kdy do sebe věci skvěle zapadnou… Zatím co moudrý muž, či moudrá žena, církev s dlouhou tradicí a spoustou moudrých knížek o moudrých knížkách už přece moc dobře ví, jak věci jsou a nějak neumí strávit, anebo si ani snad všimnout, že by věci mohly být jinak, už se moc neptá proč, jenom všem vysvětluje jak to je a pak zí možnost toho svatého Božího „aha!“. Někde jsem jednou četl ironickou poznámku, že kolem moudrého zbožného dospělého i Pán Bůh sám musí našlapovat po špičkách, aby jej snad příliš nepohoršil.
Kéž bychom to uměli, zůstat trochu víc těmi tvárnými dětmi, těmi maličkými co chodí po světě s otevřenýma zvědavýma očima a třeba si všimnout to Boží zjevení, všimnout si, že Pán Bůh něco dělá, třeba že to dělá nějak jinak a přijmout to, že takové Boží na první pohled „divné“ jednání může být a pravděpodobně je moudřejší a lepší než to, které bychom mu rádi nadiktovali.
Ježíš to říká jako ten, který zná otce, zvěstuje jeho vůli autenticky a navíc k tomu říká, že i Otec zná jeho a zná se k němu i v situaci, kdy si zbožní při pohledu na Ježíš ťukají na čelo, anebo se nad ním pohoršují.
Podstatná je totiž Boží nabídka světu. Ježíš nám všem zjevuje vůli svého otce a jeho nabídku pro lidi. Království, do kterého Ježíš zve není o výkonech, ani o cnostech a zbožnosti, jak si to věřící často v historii mysleli a myslí. Podle Ježíšovy výpovědi je království Boží mnohem spíše útočištěm pro znavené, kteří už právě na žádné výkony moc nemají síly a třeba už ani nevědí kde je sever a kam se dál vydat.
Ježíš nám to připomíná poněkud paradoxně tak, že nám nabízí své jho, možnost učit se od toho, o kterém mnozí možná tvrdí, že je pijan, milovník hostin, přítel celníků a hříšníků, ale ve skutečnosti je to Boží posel, dost skromný na to, aby se nepovyšoval ani nad ty celníky, hříšníky, znavené a dezorientované.
Nabízí jho, pod kterým nalezneme odpočinutí. To je teda solidní paradox. Hospodářské zvíře, když mu nasadíte jho, nalezne leccos, ale odpočinutí asi těžko.
(Možno vložit krátkou ukázkou – církev používala po staletí jako symbol tohoto jha právě štolu, která se v našich končinách vytratila. Ale trochu nabubřele to pak mohlo vypadat, že takové jho nesou jenom ti, kdo mají kněžské svěcení. My máme tabulky a říkáme, že symbolizují dvě desky zákona… tak nevím, jestli bych radši nenosil to Ježíšovo jho…)
Ježíš to musel dobře vědět a musel také vědět, jak je to paradoxní nabídka pro unavené a dezorientované, nebo třeba i pro ty zbožné, kteří by si snad mohli taky říct: Hele, ale my už máme naloženo celkem dost, a dalo nám práci, si tolik cností, dobrých skutků nasbírat…
Jaký je v tom teda odpočinek? V tom, že když na sebe bereme Kristovo jho, tak zároveň on bere na sebe to naše, že to tak nějak táhneme spolu. A možná i v tom širším smyslu, že ty naše těžkosti táhneme s Kristem, ale také spolu navzájem jako bratři a sestry ve víře, když o nich mluvíme, když je Bohu společně předkládáme v modlitbách. To je mnohem lepší, než pokřikovat na sebe jako ty děti na tržišti a handrkovat se o tom, že zas něco ti druzí nedělají a nežijí podle našich představ.
Ježíšovou alternativou není bezstarostný život, ale útočiště. Ježíšovo jho se nese snadněji, protože má smysl, třeba i v tom, že jej člověk nenese sám. A alespoň v náznaku tam zaznívá ještě jedna věc: Ježíš říká, že Jeho jho „netlačí“, je jemné, řecky: Chrestos. Jenomže ono se to „e“ už tenkrát často i hovorově vyslovovalo jako „i“ a teda psané chrestos se často vyslovovalo: „Christos“. Ježíšovo břemeno je tedy být „christos“ být pomazaný Bohem. Přísně vzato to tam není a Ježíš to samozřejmě říkal v originále Aramejsky. Ale čtenář Matoušova evangelia znalý řečtiny to tam mohl zaslechnout. A snad si to můžeme jako něco podstatné, něco překvapivě se zjevující vzít i my: že to jho, o kterém Kristus říká, že ho máme vzít na sebe je vlastně on sám: Kristus. Jak to výstižně ve svém komentáři konstatuje i doc. Mrázek: Křesťan nese Krista, nese jeho jho; to je náklad, který dává smysl.
I my ho máme nést. Sobě, svým bližním i světu. Pod takovým jhem se neztrácí nic, co je podstatné.
Modlitba:
Bože, ty jsi stvořil nebe i zemi.
Chválíme tě a děkujeme ti,
že jsi se k nám přiblížil v Ježíši, svém Synu.
Osvoboď nás od všeho, co nás tísní,
daruj nám odvahu vidět věci a události tvýma očima
a poznávat tvé milosrdenství a dobrotu.
Prosíme tě o to skrze našeho Pána, Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým žije a působí na věky věků.
