První čtení / Jon 3:10-4:11

Kázání / Mt 20:1-16

„Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘ Odpověděli mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘ On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.“

 

Když na smrt uražený prorok Jonáš sedí nad městem Ninive a rozčiluje se, že kvůli Božímu milosrdenství všem lidem na smích, tak ani nevíme, jestli se mu smát, nebo ho litovat. Plane hněvem až k smrti. Bylo by mu údajně lépe, kdyby umřel. Proč se jen musel trmácet k Ninive, proč ho tam Pán Bůh za každou cenu chtěl dostat?

Když stojí dělníci v Ježíšově podobenství na konci dne řadu, aby je vyplatili, zjišťují – jedni ke své velké radosti, jiní zas naopak ke svému velkému zklamání, že hospodář se s každým jedním z nich domluvil na stejné mzdě, a je při tom jedno, jestli pracují od rána, nebo přišli na vinici až ke konci dne.

Je to fér a není to fér.

Je to fér, protože se tak domluvili, každý jeden z nich. Není to fér, protože přeci jen, jedni pracovali mnohem více, už od rána, některé hospodář našel postávat na tržnici ještě i ke konci dne. Kdyby alespoň hospodář začal s vyplácením od těch, kteří pracovali už od rána, mohl jim snad ušetřit trochu vzteku.

Jenomže v obou těch poučných příbězích je to tak, že ve výsledku rozhoduje jenom jeden. Konkrétně ten, komu patří vinice; ten, kdo stvořil svět, i to velké Ninive a jeho hříšné obyvatele, i ten malý skočec, dokonce i toho k smrti rozčíleného proroka. Na světě je to tak. Že někdo musí mít poslední slovo a pak si za něj také musí nést odpovědnost.

V příběhu proroka Jonáše mám někdy pocit, jako by se Pán Bůh ještě sám trochu hledal, jakoby hledal svůj vztah ke světu a k lidem. V jednu chvíli chce Ninive zničit, pak se ale nechá pohnout lítostí.

Taky je to ale tak, že se v tom příběhu hledáme i my, lidé. Příběh Jonáše nám ukazuje kromě jiného i to, jak komplikovaně hledáme cestu k odpuštění, i k tomu Božímu milosrdenství.

Pán Bůh Jonáše posílá se špatnou zprávou, ale Jonáš už vidí, jak se Pán Bůh nad Ninive slituje. Potud je to všechno dobré. Zlé je, že právě toto milosrdenství Jonáše znechucuje. On zas Pán Bůh bude hrozit prstem, ale nakonec se nechá pohnout lítostí. To je tak průhledné. To ani nestojí za to někam chodit.

Nestává se nám to také? Občas vidím, jak se někteří křesťané až rozplývají nad obrazy pekla a trpících hříšníků. Dokonce i lidé, kteří moc do kostela nechodí tu a tam podotknou, že ty Boží mlýny sice melou pomalu, ale jistě.

Jenomže co když stojíme jak prorok nad Ninive a zjišťujeme, že ty Boží mlýny se dají pohnout i lítostí. Jak k tomu přijdeme, že se Pán Bůh nakonec dá pohnout lítostí, když ti hříšníci začnou nad svými životy bědovat? A třeba až ke konci života. To už je ale miláčci pozdě! Jak k tomu přijdeme, že pán Bůh nakonec vyplatí všem stejně? Těm které pálilo slunce do hlavy, udržovali církev živou během pronásledování a třeba i těm, kdo v církvi fungovali bez jakýchkoliv těžkostí?

V obou těch příbězích si Pán Bůh nakonec dá práci s tím, aby to svým uraženým dělníkům, svému uraženému prorokovi vysvětlil. A to vysvětlení je nakonec docela jednoduché: Tady je to moje, tady rozhoduji já.

Copak nemám právo si se svým majetkem udělat co chci?“ případně: „Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?

Svět je Boží. Církev je Boží. A my také. Každý jeden z nás. A tak bychom se tak ke světu, k církvi i k sobě měli chovat. Někdy je to těžké, mnohdy nám Boží způsoby a jeho milosrdenství moc nejdou do hlavy. Ještě se máme mnoho co učit, ještě stále máme o Bohu nejen mluvit, máme ho i hledat, naslouchat jeho hlasu, učit se jeho způsobům.

Pán Bůh si i nás hledí stejně, jako si hleděl proroka Jonáše a dělníků na vinici. Pán Bůh si i našeho města a našeho sboru hledí stejně, jako si hleděl Ninive a jeho obyvatel. Nenechá nic, dokonce ani svůj vlastní hněv, natož ještě lidský, aby jej zničil.

Ve světě je spousta lidí, kteří se snaží udělat sobě, i druhým ze života peklo. Někteří o sobě mluví tak, jako by jim ten úkol svěřil sám Bůh.

Dnes hned dvakrát čteme, že Boží plán se světem je jiný.

Se světem je to tak, že Boží království právě do tohoto něj prorůstá. Bůh si povolal a povolává věřící na svou „vinici“ aby sobě i druhým dělali ze života nebe na zemi, aby přinášeli a sesbírali dobré sladké hrozny Božího milosrdenství, a třeba je i nechali zkvasit a pak s vínem hojili rány světa, či přinášeli tak potřebný nadhled, aby svět přiměli k změně nikoliv kvůli trestu, ale právě kvůli Božímu milosrdenství. Někteří u toho musejí snášet příkoří, tíhu dne i to největší horko, jiní ne. To, co nás spojuje je právě Boží povolání, na které nemá nikdo z nás zapomínat.

Modlitba /

Všemohoucí věčný Bože,
ukazuješ trvalou laskavost
k nám, svým služebníkům.
Protože nemůžeme spoléhat
na své vlastní schopnosti,
buď k nám milosrdný ve svém soudu
a uč nás ztělesňovat šlechetnost
tvého Syna Ježíše Krista,
našeho Spasitele a Pána.
Amen.