Co si myslíte?

První čtení / Ezechiel 18:1-4;25-32

Kázání / Mt 21:23-32

Když Ježíš přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tu moc dal?“ Ježíš jim odpověděl: „Já vám také položím otázku; jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím. Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?“ Oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li, ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ Řekneme-li však ‚z lidí‘, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka.“ Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ Tu jim řekl i on: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“ „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.

„Co si myslíte?“ otázka, která zazněla v prvním i druhém čtení. Bůh se ji ptá Izraelců, Ježíš se ji ptá velekněžích a starších lidu. Ostatně je to otázka, která i v současnosti zaznívá poměrně často. Co si myslíš o …? Třeba o environmentální krizi, o elektromobilech, o využití chytré elektroniky ve školství, o umělé inteligenci, o manželství pro všechny… Co si myslíš o Bohu, co si myslíš o víře, co si myslíš o církvi a věřících?

Je to zřejmě celkem přirozené. Bůh nás stvořil jako myslící bytosti, a tak chodíme po světě a přemýšlíme. Descartes v myšlení dokonce spatřoval tu základní esenci bytí, říkal „Myslím, tedy jsem“.

Ovšem u každé otázky je důležité nejen její znění, ale i to kdo se ji ptá a za jakým účelem to vlastně dělá. Stává se, že občas někdo přijde a pokládá otázky jenom proto, aby provokoval, aby vyvolal konflikt a pak třeba doufá, že z toho konfliktu něco vytěží. Třeba jenom to, že odvede pozornost někam jinam. Třeba když je Ježíš pokoušen na poušti, tak ďábel každé pokušení začíná tou krátkou formulkou: „Jsi-li syn Boží…“ On sice dobře ví, že Ježíš jim je, ale přesto se tváří, jako by potřeboval důkaz. Na mnoha místech v evangeliích pak čteme, že lidé se Ježíše ptali otázky jen proto, aby jej nějak nachytali. A samozřejmě za ním přicházeli i s otázkami, na které reálně chtěli znát odpověď, to se také stávalo a stává.

Když se ale ptá Bůh je to celé jinak. Bůh se ptá, aby dotazované, třeba i nás přivedl k zastavení a zamyšlení. Někdy jsou ty Jeho otázky složité, jindy ne. Tak jako tak ale Bůh obvykle míří přímo k jádru věci.

Jinak tomu není ani v těch dvou textech, které jsme slyšeli. Izraelci měli přísloví o otcích a synech, o tom, jak se důsledky chybných rozhodnutí jedné generace někdy projeví až v té následující. Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby. Abychom jej lépe pochopili, uvědomme si kontext – Bůh mluví skrze proroka Ezechiela k lidu, který je v Babylónském zajetí. K synům, kterým trnou zuby a kteří mají nutkavý pocit, že je to jenom, jedině a pouze vinou jejich otců, kteří bláhově jedli nezralé hrozny. Jinými slovy tedy. Naši otcové to zprasili a nás teď (taky) Pán Bůh trestá.

A tak Bůh přichází s otázkou: Jak to vlastně myslíte? Ne, že by snad chtěl rozporovat fakt, že to větší část předchozí generace fakt domrvila, to ne. Ale zas na druhou stranu: Když teda vám trnou zuby, nebude to náhodou tak, že z těch nezralých hroznů taky něco jíte? Jestliže prožíváte trest, nebude to náhodou tak že to taky mrvíte?

Utápět se v minulosti a valit vinu na jiné je poněkud nekonstruktivní. Můžeme naříkat nad environmentální krizí, nad rozkladem demokracie, ukazovat prstem na předchozí generace, protože se přeci měli vypořádat lépe s komunisty, nebo mohli rychleji přijít na to, že když spotřebují víc, než kolik je planeta schopna vyprodukovat, tak to asi smrdí průserem. Můžeme, ale nikam to vlastně nevede.

Bůh chce poukázat především na to, že z toho existuje cesta ven. A ta cesta ven spočívá právě v tom, že každý, komu trnou zuby, každý, kdo cítí, že něco není v pořádku začne hezky sám od sebe. „Obraťte se a budete žít.“ To obraťte se je výzva k aktivitě, změňte svoje návyky, přestaňte dělat to o čem víte, že je to špatně, to co nese zlé ovoce pro vás, nebo i pro ty další generace. Přestaňte s tím a budete žít.

Ježíš, se nepřekvapivě také obrací na velekněží a starší lidu s hádankou o otci a dvou synech. Ten otec nesbírá nezralé hrozny. Má jiný problém, potřeboval by, aby jeho synové šli pracovat na vinici, a tak za nimi postupně jde a posílá je pracovat na vinici. Jeden řekne, že půjde, ale nakonec se mu nechce. Druhý řekne, že nepůjde, ale nakonec to své rozhodnutí olituje a přeci jenom jde pracovat. No a Ježíšova hádanka končí otázkou: Který z nich splnil vůli svého otce? Není těžké uhodnout, že je to ten, který sice, řekl, že nepůjde, ale nakonec šel. Protože skutky mluví samy za sebe, jsou jaksi průkaznější.

Co myslíte, jak to mluví k nám? Dnes jsme v kostele kromě jiného i proto, že chceme společně Bohu poděkovat za úrody. Za úrody na polích, loukách i v sadech a lesech, ale také snad za vše dobré, co se urodilo v našich domovech, rodinách, za to co se povedlo v práci, ve volném čase, za všechno to dobré čím žijeme. Je toho hodně, nebo spíš poskromnu? Každý z nás to bude mít asi nějak jinak. Ale myslím, že každý z nás má alespoň trochu za co děkovat. To je nesamozřejmé a krásné.

Zároveň ale vidíme i ve svém okolí že svět je jaksi vychýlený, že přibývá ničivých přírodních katastrof, že je ve světě ještě pořád dost lidí, kteří hrozí zbraněmi, že ještě stále lidé žijí na hranici chudoby, že mnohé stále trápí samota, že je kromě těch dobrých úrod i spousta toho, co musí být napraveno. Každý z nás má příležitost začít sám od sebe a napravit, na co stačí.

Nikdo není bez šance. Ježíš říká velekněžím a starším, vlastně těm nejváženějším členům společnosti, že i celníci a prostitutky je předcházejí do Božího království. Proč? Ne pro svou pověst, ale proto, že byli ochotni identifikovat své chyby a změnit se, uposlechnout výzvu, se kterou opakovaně přicházeli proroci (ať už Ezechiel, nebo Jan Křtitel): Obraťte se a budete žít. Byli schopni toho, čeho byl schopen i ten druhý syn v podobenství, který sice otce postlal zprvu ta tam, ale nakonec si vstoupil do svědomí a pracoval nejen na vinici, ale i sám na sobě.

Je to těžká práce, vstoupit si do svědomí, uznat své chyby, možná i ztratit na svém komfortu… Ale změny k lepšímu, ke kterým nás zve, Bůh nenechá bez povšimnutí. Dokonce i ty nepatrné. Ježíš dokonce připomíná, že už jen samotná víra v tu zvěst, se kterou proroci přicházejí může být transformativní, že už samotná víra nás může měnit. 

Je jedno, jak moc se nám zdá, že jsme na dně. Neexistuje dno, ze kterého by nás Bůh nevytáhl – jako jednotlivce, jako sbor, jako společnost. Začít ale musíme sami u sebe, tím, že se začneme postupně obracet od zlého k dobrému, od prostého konzumu k udržitelnosti, od nespravedlivosti ke spravedlnosti, od strachu k víře.

Modlitba

Bože lásky a dárce života,
ty znáš naše křehkosti a selhání.
Dej nám milost je překonat,
vzdaluj od nás to, co nám ubližuje
a veď nás po cestě své spásy
skrze tvého Syna, Ježíše Krista,
našeho Pána.
Amen.