Písně: 99, 166, Svítá 228, 379, Svítá 39

Žalm 96, 8-10:

Vzdejte Hospodinu slávu, jež náleží mu, do jeho nádvoří s dary předstupte. Klaňte se Hospodinu v jeho svaté kráse, před ním se rozechvěj, celá zem! Národům řekněte: „Hospodin kraluje!“ Pevně je postaven svět, nic jím neotřese; on bude soudit lidi poctivě!

Kolekta:

Bože, ty sám jsi náš Pán a nikdo jiný. Znáš každého z nás jménem a provázíš nás na všech cestách. Vezmi nás do svých rukou, veď a upevňuj nás ve víře, i v naději, kterou jsi nám daroval skrze tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista, který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a působí na věky věků.

První čtení / Exodus 33, 12-23:

Mojžíš Hospodinu namítl: „Pohleď, říkáš mi: ‚Veď tento lid dál,‘ ale neukázal jsi mi, koho se mnou pošleš. Řekl jsi: ‚Znám tě osobně a našel jsem v tobě zalíbení.‘ 13 Máš-li ve mně zalíbení, dej mi prosím poznat své cesty, abych tě znal a nacházel u tebe milost. Pohleď, vždyť tento národ je tvůj lid!“ 14 Ten odpověděl: „Má přítomnost půjde s tebou a dám ti odpočinout.“ 15 Mojžíš mu řekl: „Nemá-li s námi jít tvá přítomnost, nikam nás odsud nevoď! 16 Jak by se jinak poznalo, že máš ve mně a v mém lidu zalíbení, než když půjdeš s námi? Právě to mě i tvůj lid odliší od každého lidu na povrchu země.“ 17 Hospodin Mojžíšovi odpověděl: „Splním i tuto tvou prosbu, neboť jsem v tobě našel zalíbení a znám tě osobně.“ 18 Mojžíš řekl: „Ukaž mi prosím svou slávu!“ 19 Odpověděl: „Nechám před tebou projít všechnu svou dobrotu a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ 20 Potom dodal: „Nebudeš moci spatřit mou tvář. Žádný člověk mě nemůže spatřit a zůstat naživu.“ 21 Hospodin ještě řekl: „Hle, u mne je místo, kde staneš na skále. 22 Až tudy půjde má sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a přikryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. 23 Až potom dlaň odtáhnu, spatříš má záda; mou tvář však nikdo nespatří.“

Druhé čtení / Matouš 22, 15-22:

Tehdy farizeové odešli a radili se, jak by ho chytili za slovo. 16 Pak za ním poslali své učedníky s herodiány. „Mistře,“ řekli, „víme, že jsi pravdomluvný, pravdivě učíš Boží cestě a na nikoho nedbáš, neboť se neohlížíš na to, kdo je kdo. 17 Proto nám řekni, co si myslíš: Je správné dávat císaři daň, nebo ne?“ 18 Ježíš znal jejich podlost, a tak jim řekl: „Proč mě pokoušíte, pokrytci? 19 Ukažte mi peníz daně.“ Přinesli mu tedy denár. 20 „Čí je ten obraz a nápis?“ zeptal se jich. 21 „Císařův,“ odpověděli. „Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží,“ řekl jim. 22 V úžasu nad tím, co slyšeli, ho nechali být a odešli.

Milí přátelé,

často mě překvapí, jak se čtení podle lekcionáře hodí i k tomu, co aktuálně prožíváme, byť pořadí těch perikop se už po staletí moc neměnilo. Ani dnes tomu není jinak. Trochu nás totiž pobízí i k tomu, abychom jako křesťané uvažovali nad tím, jak balancovat na té ostré hraně poslušnosti státním autoritám a poslušnosti Bohu. Nakonec to, že toto kázání neposloucháte v kostele, ale přichází k vám do vašich domácností v elektronické, či papírové podobě je především důsledkem toho, že vláda opět po letní přestávce omezila setkávání na veřejnosti na tak malý počet, že se nám prakticky ani nevyplatí sejít ve společenství, v kostele i když bychom mnozí chtěli, navzdory tomu, že to může být riskantní.

Jako křesťané máme dvojí občanství, to jedno v nebesích, a to druhé na zemi. Obojí na nás klade jisté nároky, k obojímu se hlásíme a odkazujeme. A tak uvažujeme o své odpovědnosti zde na zemi. Odpovědnosti vůči Bohu a odpovědnosti vůči voleným zástupcům ve vládě, v senátu, na hradě, v Bruselu. A také o jejich zaslíbeních a odpovědnosti vůči nám. V neposlední řadě i o tom, jestli jsou nějaké mantinely jejich moci nad námi a naší poslušnosti vůči jim. Když o tom tak nahlas uvažuji, uvědomuji si, jak jsou tyto vztahy složité a spletité.

Když se vrátíme k prvnímu čtení, vzpomeneme si, jak jsme v něm opakovaně slyšeli. „Znám Tě osobně a našel jsem v Tobě zaslíbení“ Bůh o tom opakovaně ujišťuje Mojžíše, když jej Mojžíš žádá o to, aby jej a vyvolený lid osobně vedl pouští. Toto zaslíbení na sebe může vztáhnout každý, kdo se rozhodne Boha následovat, i každý z nás. Bůh nás zná osobně a našel v nás zalíbení. Na druhou stranu: Můžeme to my říct o Bohu? Kdo z nás zná Boha osobně?

Pietismus kladl a klade veliký důraz na osobní vztah s Bohem. Ale přesto se můžeme ptát, do jaké míry je možné Boha znát. Tím nechci zpochybnit, přátelé víru nikoho z nás, pouze v pokoře uznat to, co se dočteme i v 55. kapitole proroka Izajáše „Jako je vysoko nebe nad zemí, tak jsou mé cesty nad vašimi cestami, tak je mé smýšlení nad vaším smýšlením.“

Tedy jistě je možné mít s Bohem osobní vztah. Ale zcela jistě není možné říct, že známe jeho myšlenky, víme přesně, jaká je kdy jeho vůle. Víra žije z jistoty, že tento vztah platí v opačné podobě, z jistoty, že Bůh nás zná osobně, že v nás našel zalíbení a že Jeho myšlenky, které převyšují ty naše, vedou k naší záchraně, že jeho záměry s námi jsou dobré.

Naopak můžeme říct, že naše politiky neznáme osobně, ale docela dobře víme, jak vypadají, jak zní jejich hlas, který nás tu a tam zvedne ze židle, že jejich myšlenky v zásadě nijak nepřevyšují ty naše, a když tu a tam ano, obvykle se najde někdo, kdo jim přijde na kloub. Jejich záměry s námi se liší stejně, jako se liší jejich tváře a jejich slova. Ale můžeme říct, že i je Bůh zná osobně, protože On zná každého člověka.

Poslední rovinou je vztah našich politiků k nám. Neznají nás osobně, tedy, většinu z nás ne. Naše tváře se na ně nedívají z billboardů, internetových reklam ani z letáčků. Zalíbení nenašli v nás, ale v našich hlasech, těch, které můžeme odevzdat při volbách. A proto nám také dávají mnohá zaslíbení, z nichž většina se nenaplní.

Farizeové a herodiáni přicházejí k Ježíšovi se slovy: „víme, že jsi pravdomluvný, pravdivě učíš Boží cestě a na nikoho nedbáš, neboť se neohlížíš na to, kdo je kdo“ je to lichotka. Lichotka, které jej má rozptýlit, lichotka, která je také trochu zavazující, vzhledem k otázce, kterou se mu chystají položit. Je také dobré říct, předem, že doslovný překlad jejího závěru by zněl: „Nehledíš na tvář člověka“.

Když se jej pak ptají, jestli je správné platit císařovi daň, nebo ne, je to vlastně podpásovka, která jej má zahnat do kouta. V Ježíšových dobách v Jeruzalémě nebylo snadné na tu otázku odpovědět.  Z náboženského hlediska bylo možné vyžadovat si plnou oddanost jedině vůči Hospodinu, Bohu Izraele. Platit daně Římu bylo sporné, a spousta lidí v Ježíšově době to tak také cítila, vždyť každá zaplacená daň udržovala římské okupanty u moci. Otázka tedy vlastně byla provokací v tom smyslu, že měla Ježíše buď postavit do pozice učitele, který rebeluje proti Římu (kdyby odpověděl, že není správné platit daně Římanům), anebo do pozice kolaboranta (kdyby řekl, že daně je správné platit).

Kdyby se farizeům povedlo postavit Ježíše do pozice rebela, mohli by se jej snadno zbavit, Římané proti rebelům bojovali rázně a tvrdě. Kdyby se jim povedlo udělat z něj kolaboranta, mnozí z pravověrných by mu přestali naslouchat, protože očekávali spasitele, který je osvobodí úplně, tedy i od politického útlaku okupantů.

Farizeové v Jeruzalémě to možná ani nevěděli, ale ono to nebylo poprvé, co se Ježíš a Jeho učedníci museli vypořádat s otázkou daní. Když bychom se podívali do 17. kapitoly Matoušova evangelia, našli bychom tam od 24. verše dialog Ježíše a Petra o daních: „Jakmile přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí chrámové daně. „Váš učitel neplatí daně?“ ptali se. 25 „Ale ano,“ odpověděl Petr. Když pak přišel domů, Ježíš ho předešel otázkou: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové daně a poplatky? Od vlastních synů, anebo od cizích?“ 26 „Od cizích,“ odpověděl Petr. „Synové jsou tedy svobodní!“ řekl mu Ježíš. 27 „Ale abychom je neurazili, jdi k jezeru a nahoď udici. V ústech první chycené ryby najdeš peníz. Ten vezmi a dej jim ho za mě i za sebe.“

Krom toho, ukáže se, že Farizeové vycházeli ze zlého předpokladu, když tvrdili, že Ježíš „nehledí na tvář člověka“. Pro jeho odpověď je tvář naopak podstatná. Nechá si přinést minci a ptá se: „Čí je ten obraz a nápis?“ Můžeme si ho představit, jak minci obrací v rukách a ptá se koho je ta tvář a co jsou to za divná písmena, která se čtou z leva doprava, ne zprava do leva, jako ty naše, hebrejské? Odpověď je jasná, je to císařova tvář a jsou to, milý pane, římské nápisy.

A tak je snadná i Ježíšova odpověď stručná. Dejte císařovi, co je císařovo a Bohu, co je Boží. Ale přesto, že je to odpověď stručná, není snadná, ani hloupá. My bychom to dnes neměli snadné, kdybychom měli Ježíšovu odpověď brát doslovně. Na mincích tváře nemáme a tváře na bankovkách nepatří živým. Komu bychom platili? T. G. Masarykovi? Emě Destinové? Františku Palackému? Boženě Němcové? Janu Amosi Komenskému? Karlu IV.?

Nesmíme zapomínat na kontext, ve kterém je Ježíš tázán. Ježíšova odpověď je odpovědí na léčku. A je to odpověď snad ještě více záludná než ta otázka. Má-li císař tu minci podepsanou, no tak mu ji vraťte. Kolaborant si řekne dobře tedy, Ježíš nemá nic proti korektním vztahům s Římem, byť si o nich patrně myslí své. Povstalec mezi řádky může zaslechnout: No tak ten denár s císařovým portrétem hoďte císařovi na hlavu.

Znepokojivá je ovšem i ta druhá část odpovědi. Mince patří císaři, protože je na ni císařův portrét. Ale co patří Bohu?

Tam se, myslím, skrývá i to, co si z ní můžeme vzít my pro sebe. Bohu patří člověk. Člověk je stvořen na obraz boží, člověk nese Boží obraz podobně, jako ta mince nese obraz císařův. Člověku Bůh říká: „Znám Tě osobně, našel jsem v tobě zalíbení.“. My všichni, já i Ty patříme Bohu.

A co dál? Ještě něco patří Bohu? Rostliny, zvířata, celý svět patří Bohu, protože ho stvořil! A je to Bůh, kdo to tak zařídil, že jsou na zemi lidé, kteří mají větší moc a také za ni nesou odpovědnost. Ale i oni patří Bohu a budou se mu jednou odpovídat.

Na začátku farizeové tvrdí, že Ježíš na tvář člověka nehledí. Jenže to je omyl. On na ni hledí. A vidí v ní prostě císaře. Nevidí v ní ani Boha, kterého by bylo potřeba bezmezně poslouchat, ani ďábla, proti kterému by bylo potřeba bezmezně rebelovat. Vidí člověka, který nese odpovědnost před lidmi i před Bohem. To patří všem, kteří berou do svých rukou moc nad jinými lidmi, že Bůh hledí na jejich tvář a nezapomíná, že i oni jsou pouze lidmi. A na to bychom neměli zapomínat ani my.

V kontextu dnešní doby bychom mohli říct, že vláda má odpovědnost i za rozhodnutí, které sama nese nelibě, jako je neseme nelibě i my. Daně nás netrápí, nechápeme je jako symbol útlaku. Ten cítíme spíš kvůli omezením v možnostech setkávání se, nejen v kostele. A přesto by bylo celkem laciným a zbytečným rebelantstvím tato nařízení porušovat, hlavně když je i naší odpovědností chránit ty, které Covid ohrožuje nejvíc.

Stejně ale můžeme dost dobře dávat Bohu, co je Boží i když dáme vládě to, co ji patří, tedy, když dodržíme její nařízení. Protože Bohu můžeme dávat sami sebe, své schopnosti, svůj čas k dispozici i když se dočasně zase nemůžeme sejít ke společné bohoslužbě. O Bohu můžeme svědčit svým bližním i když teď musíme víceméně být doma. A to asi nejlépe tím, že jim prokážeme svůj zájem o ně, svou lásku k nim, svůj zájem o to, aby se situace vrátila čím dříve co nejblíže k „normálu“.

Ježíšova odpověď je provokativní a vlastně celkem otevřená. Nemá tazatele uspokojit. Má je znepokojit. A znepokojit se snad dá nechat i v dobrém smyslu slova. I my se máme nechat znepokojit, abychom nepřestali přemýšlet o tom, jak můžeme Bohu dávat to, co je jeho i v této pro nás nelehké a netypické době? Jak můžeme dnes a v této době sloužit Bohu a bližním? Jak můžeme být jeho obrazem ve světě? Odpovědi se nehledají, ani nemají hledat snadno, začít můžeme tak, že budeme společně s Mojžíšem k Bohu volat: „Máš-li ve mně zalíbení, dej mi prosím poznat své cesty, abych tě znal a nacházel u tebe milost.“

Amen!

Přímluvy

Svatý Bože, tys slíbil, že chceš naslouchat modlitbám svého lidu. S důvěrou v tvou věrnost Tě prosíme:

Pamatuj na svůj putující lid, na Izrael jako lid Staré smlouvy, a na církev, jako lid smlouvy nové, aby tvé děti byly tvým věrohodným obrazem mezi národy.

Dej svou moudrost těm, kdo byli zvoleni v uplynulých volbách a veď je k trpělivosti a odvaze rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi svobodou a bezpečím, mezi láskou k sobě a strachem o druhé.

Potěšuj, prosíme zoufalé, utišuj bolest trpících, dávej světlo těm, kdo bloudí ve tmě, nabízej východisko těm, kteří ztratili naději ať už kvůli nemoci, nebo kvůli existenční tísni způsobené ztrátou zaměstnání, či příjmu. Ty sám buď průvodcem každého, kdo touží spatřit tvou tvář a dosáhnout spasení své duše.

Ochraňuj nás a naše blízké v příštích dnech; dej, aby v tebe nepřestávali doufat a na tebe spoléhat i v pokušeních či překážkách.

Tvůj Syn nám otevřel dveře k životu. Skrze něho tě chválíme a děkujeme ti. S ním a s celou tvou církví se modlíme: Otče náš….

Poslání / 1. Tesalonickým 1, 2-5:

Neustále za vás všechny děkujeme Bohu a vždycky vás zmiňujeme ve svých modlitbách. 3 Vzpomínáme před naším Bohem a Otcem na vaše skutky víry, práci lásky a vytrvalost naděje v našem Pánu Ježíši Kristu. 4 Víme, milovaní bratři, že vás Bůh vyvolil, 5 neboť naše evangelium k vám nepřišlo jen ve slově, ale také v moci, v Duchu svatém a v plné jistotě.

Požehnání:

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

Jakub Pavlús, farář sboru