Žalm 24, 259, 267 (1—3), 272 (1-5), 261 (1-4 a 10)
Žalm 80, 8: Bože zástupů, navrať nás, rozjasni nad námi svoji tvář, buď naše záchrana!
Izajáš 40, 1-11: Potěšujte, potěšujte lid můj, praví váš Bůh. 2 Mluvte láskyplně k Jeruzalému a ohlašujte mu, že už skončila jeho poroba, že jeho vina je splacena, že ho svou rukou ztrestal Hospodin dvojnásob za všechen jeho hřích. 3 Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinovu, vyrovnejte v pustině stezku Bohu našemu! 4 Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a výšina ať poklesnou; co je hrbolaté, ať je vyrovnáno, pahorkatina ať je planinou. 5 Neboť se zjeví sláva Hospodinova a všichni lidé naráz uvidí, že ústa Hospodinova mluvila.“ 6 Hlas říká: „Volej!“ A já se ptám: „Co volat mám?“ Každý člověk je jako tráva, všechen jeho půvab jako polní květ. 7 Usychá tráva, kvítí uvadá, jak na něj zavane Hospodinův dech. Lidé jsou zajisté ta tráva. 8 Usychá tráva, kvítí uvadá, slovo našeho Boha však věky přetrvá. 9 Na vysokou horu vystup si, kdo neseš dobré zprávy Sionu; hlasitě volej ze všech sil, kdo neseš dobré zprávy Jeruzalému! Hlasitě volej, nic se nestrachuj, řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ 10 Hle, Panovník Hospodin v moci přichází a jeho paže bude vládnout s ním. Hle, jeho odplata jde s ním, jeho odměna ho předchází. 11 Jako pastýř bude své stádo pást, shromáždí do náručí beránky, bude je nosit na rukách, zvolna povede březí ovečky.
Vyznání vin:
F: Kristův křest Duchem a ohněm zastínil křest Janův, ale Janova výzva k obrácení zůstává provždy platná. Jako ti, kdo stále znovu selhávají, prosme o Boží odpuštění.
S: Pane, jsme tak netrpěliví lidé! Všechno chceme hned, rádi bychom přeskočili advent, protože dobře nerozumíme síle a důležitosti čekání na tvůj velký dar. Jsme příliš dychtiví po svátečních oslavách, a tak snadno přehlédneme úkoly, ke kterým nás voláš – starost o potřebné, naslouchání ztrápeným, laskavost a soucit se zraněnými. Odpusť nám náš zaslepený spěch v adventní době. Zklidni nás a dej nám porozumění pro skutečný advent svého Syna. V jeho jménu se k tobě modlíme:
Milující Bože, děkujeme ti, že nám dáváš v Kristu svůj mír.
Pomoz nám připravit naše srdce, abychom jej přijali.
Požehnej naší bohoslužbě a veď nás ve všem, co říkáme a konáme.
Prosíme o to ve jménu Krista, který se narodil v Betlémě.
Amen
Slovo milosti:
Všemohoucí Bůh, který odpouští všem kajícím hříšníkům, vás obdaruj svou milostí, odpusť vám všechny vaše hříchy a zbav je moci nad vámi. Upevni, utvrď a posilni vás ve všem dobrém a zachovej vás k věčnému životu. Amen.
Kolekta:
Rozněť naše srdce, Pane Bože,
abys připravil cestu svému jedinému Synovi.
Jeho příchodem nás posilni,
abychom ti sloužili čistým životem,
skrze něho, našeho Spasitele a Pána,
kterého s tebou a Duchem svatým uctíváme a chválíme
jako jediného Boha nyní i navěky.
Marek 1, 1-8: Počátek evangelia o Ježíši Kristu,[1] Božím Synu.[2] 2 Jak je psáno u proroka Izaiáše: „Hle, posílám před tebou svého posla, aby připravil tvou cestu.“[3] 3 „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu pro Pána! Vyrovnejte jeho stezky!“[4] 4 Tak přišel Jan, křtil na poušti a kázal křest pokání na odpuštění hříchů. 5 Vycházela k němu celá judská země i všichni Jeruzalémští, vyznávali své hříchy a on je křtil v řece Jordán. 6 Jan byl oblečen velbloudí srstí a koženým pásem kolem boků, jedl kobylky a lesní med. 7 Kázal: „Po mně přichází někdo silnější než já! Nejsem hoden ani sehnout se a rozvázat mu řemínek sandálu. 8 Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“
Slyšeli jste někdy o muži jménem Jozef Menčík, který až do roku 1945 žil v tvrzi Dobrš? Tuto tvrz sám zrekonstruoval a udržoval. Miloval středověk a podle toho se oblékal i žil. Odmítal elektickou energii a všechny (v jeho době) moderní věci. Po vsi se nejradši procházel v rytířském brnění, které si nechal načerno přivézt z Francie.
Na svou dobu byl exotem, který přirozeně přitahoval pozornost. Živý don Quijote. Na Jeho tvrz vodili děti na školní výlety, návštěvníkům nadšeně představoval nejlepší kousky historických artefaktů, učil je rytířským cnostem. Ke svému okolí se choval mile a velkoryse i se vstřícnou pohostinností, nikdy neodmítl návštěvníka ve svém panství. Vždy prohlašoval, že skutečný rytíř musí být hlavně statečný, čestný a s velkým duchem.
V roce 1938 německá armáda obsadila Sudety a rytíř Menčík nemohl zradit svou vlast. Nasoukal se do brnění, do ruky vzal halapartnu, nasedl na koně a zaútočil na německá obrněná vozidla. Němci jej ale ušetřili, možná pro jeho odvahu, a možná proto, že jej měli za blázna.
Proč vám říkám tento příběh? Protože je snad tou nejlepší ilustrací toho, jak ve své době mohla působit jedna z důležitých postav dnešního textu. Jan křtitel, který se někdy kolem roku 30 našeho letopočtu zdržoval v poušti, oblékal si velbloudí srst a kožený pás kolem boků, pojídal kobylky a lesní med byl neméně podivným zjevem ve své době.
Podobně, jako pan Menčík ale ani Jan křtitel netrpěl psychickou poruchou. A podobně jako on, i Jan křtitel budil velký zájem svého okolí. A to nejen pro svůj zjev ale také proto, jak se k lidem choval a jaké hodnoty vyznával, k čemu se vlastně hlásil.
Ovšem Jan Křtitel totiž nejen vypadal jako podivín, on měl od Boha i podivný úkol – být hlasem volajícím na poušti. Být naplněním Izajášova proroctví, které jsme slyšeli v prvním čtení. Má být tím, kdo připraví cestu pro příchod Mesijáše, zachránce světa – Ježíše Krista.
Vyprávěním o tomto podivuhodném chlápkovi, který kdesi v poušti naplňuje Izajášovo proroctví začíná Markovo evangelium jiný důležitý příběh. Příběh o tom, jak Bůh poslal na svět zachránce – Ježíše Krista. U Marka to nezačíná v jeslích v Betlémě, nedozvídáme se nic o mladičké Marii, kterou navštíví anděl. Začínáme kdesi na pokraji civilizace, na místech, která nejsou vůbec k žití, v pustatině, kterou proniká Boží hlas ústy podivného Jana křtitele, který jako by přišel ze starověku.
Ježíš se objeví na scéně nečekaně, jako dospělý muž, jako jeden z mnoha, spoustu let nepovšimnut. Ani Jan Křtitel jej nepoznává hned. Autor evangelia zkrátka ví, jak udržet napětí u čitatele. A také ví, že nestačí jenom napsat: Hele, jednou žil Ježíš, Boží syn, my jsme jej ukřižovali ale Bůh jej vzkřísil a přiznal se tak k Jeho životu na zemi.
Je potřeba říct jaký že to byl život, jaký je ten Ježíšův příběh, k čemu že se to Bůh vlastně přiznává.
Mám za to, že je to dobrá inspirace, dobrá připomínka i pro nás, křesťany dnes. Často mluvíme o Ježíšově smrti a Jeho vzkříšení, o Vánocích také často o jeho narození. Dejme si za cíl, že svým blízkým, lidem v našem okolí představíme Ježíšův příběh trochu víc, trochu detailněji, trochu víc lidsky a překvapivě, nebo, snad je lepší říct – trochu víc komplexně.
Nakonec, každý z nás má zřejmě jinou oblíbenou část z Jeho příběhu, něco, co nás inspiruje a posouvá dál. A snad máme i vlastní zážitky s Ním, vlastní příběhy o tom, jak kráčel po našem Boku a my jsme jej nepoznali, jak utišil bouře v našich životech, jak nás podržel nad vodou, když jsme přecenili své schopnosti, jak nám klade na srdce potřebné, jak nás učí dívat se na sebe i svět z jiného úhlu pohledu. Naučme se mluvit i o těchto příbězích, které k Ježíšovi patří stejně dobře, jako jeho narození, smrt a vzkříšení. Buďme i my hlasem volajícím v poušti.
Předtím, než začneme vyprávět tento příběh, nebo tyto příběhy našim blízkým, jsme ale Bohem zváni ústy podivného Jana Křtitele k tomu, abychom se ponořili do vod pokání, tedy abychom hluboce a opravdově zvážili své dobré i zlé stránky, to, co se nám v životě daří i to, co se nedaří, v čem selháváme. A také k tomu, abychom se ze všech sil snažili obrátit k dobrému, protože to k pokání také patří. Jsme ovšem zváni i k tomu, abychom v tomto pokání hledali sílu ke změně pramenící z Božího odpuštění a Jeho milosrdenství, v Jeho slovu, ale také u Jeho stolu jako společenství těch, kteří se s ním vydali na cestu následování.
Vyznejme společně víru:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,
i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.
Liturgie k VP:
Pozvedněme svá srdce k Pánu a vzdejme mu společně chválu:
Vpravdě je důstojné a spravedlivé,
dobré a spasitelné,
vždycky a všude vzdávat ti díky,
Pane, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože,
skrze našeho Pána Ježíše Krista.
Neboť on přišel a stal se jedním z nás,
splnil sliby dané praotcům
a otevřel nám cestu k věčné spáse.
A my v modlitbách a bdění čekáme,
že také na nás splní své sliby,
až přijde, aby zjevil svou slávu.
On usedl po tvé pravici a všechno je mu podrobeno.
A večer před svým utrpením vzal chléb,
vzdal ti díky, lámal jej,
dával svým učedníkům a řekl:
vezměte a jezte z toho všichni:
toto je moje tělo, které se za vás vydává.
stejně tak vzal po jídle kalich,
znovu ti vzdal díky,
podal jej svým učedníkům a řekl:
vezměte a pijte z něho všichni.
toto je kalich mé krve,
která se prolévá za vás a za všechny
na odpuštění hříchů.
toto je smlouva nová a věčná.
to konejte na mou památku.
tak slavíme památku tvého syna:
zvěstujeme jeho smrt a vzkříšení,
jeho vyvýšení k tvé pravici
a vyhlížíme den, kdy znovu přijde a všechno obnoví.
Přijmi dary, které jsme připravili pro tuto hostinu. A vyslechni nás, když společně k Tobě voláme:
Otče Náš…
Otče, přinášíme ti chléb a víno
jako znamení oběti tvého syna a prosíme tě:
posvěť tyto dary svým Duchem, který dává život.
Dej, ať jsme sjednoceni s tvým synem
a mezi sebou navzájem,
když jíme tento chléb a pijeme z tohoto kalicha,
a tak zvěstujeme jeho smrt, dokud nepřijde.
Přimluvná modlitba:
Pán připravuje cestu pro jeho radostnou zvěst. Přispějme k tomu svou modlitbou a s důvěrou se k němu obraťme:
Prosíme Tě Pane, abys vstoupil jako skutečný zachránce do naší země, do naší církve a do našich životů.
Prosíme o nalezení správných cest k zamezení dopadů pandemie coronaviru.
Prosíme za všechny, kteří usilují o zachování bezpečnosti naší země, abys jim dával moudrost a prosíme také za ty, kdo ji naopak ohrožují, abys změnil jejich smýšlení.
Prosíme o lepší inkluzi lidí se zdravotním postižením a prosme o odvahu zapojit tyto lidi do našich společenství.
Modlíme se za nemocné a osamělé, aby mohli prožívat Tvou blízkost.
Dobrý Otče, děkujeme ti, že nám nabízíš cestu spásy, na kterou poukázal Jan Křtitel. Doveď nás až do jejího cíle. A vyslechni nás když k Tobě společně voláme
2 Petrův 3, 8-15: Jednu věc si uvědomte, milovaní: u Pána je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.[1] 9 Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání. 10 Pánův den ovšem přijde jako zloděj.[2] Toho dne se nebesa s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem a země se všemi svými skutky bude odhalena.[3] 11 Má-li být všechno takto zničeno, jak svatě a zbožně tedy musíte žít vy, 12 kteří dychtivě vyhlížíte příchod Božího dne! Nebesa se tehdy rozplynou ohněm a živly se roztaví žárem, 13 my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti. 14 Nuže, milovaní, vyhlížejte to všechno a snažte se, aby vás Pán zastihl v pokoji, neposkvrněné a bezúhonné. 15 Trpělivost našeho Pána chápejte jako příležitost ke spáse. (Tak vám to také s moudrostí, kterou dostal, píše náš milovaný bratr Pavel)
Jakub Pavlús, farář sboru
