Mt 18:21-35: Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu na to odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.“ „S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!‘ Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!‘ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“

Dluhy jsou špatná věc, to se ví. Tlačí nás k zemi jako břímě, které si neseme na zádech. Společnost je dnes nastavená tak, že na dluh žije, alespoň nějakou část života skoro každý, protože bez života na dluh se hold většinou nedá pořídit bydlení. Jistě, dá se žít v podnájmu, ale to se u nás z dlouhodobého hlediska spíš nevyplatí.

Dokud je situace klidná, úroky mírné a dlužník živ a zdráv, je vše v pořádku. V poklidu si splácíme své dluhy. Ale poslední roky vidíme, jak moc nás to dokáže vystresovat, když se svět díky válce a epidemii vychýlí, když stoupne inflace a s ní i základní úroková sazba, když nám nenadále končí fixace splátek a my najednou musíme platit o dost více.

Máme na to? Zvládneme to? A zvládneme to i v kombinaci se zvýšenými cenami energii?

Představme si, že bychom dostali pozvánku do banky a tam by nám najednou oznámili: Hele, účtujeme a přišli jsme na to, že nám musíš zaplatit celý svůj dluh. Máš na to tak týden, jinak ti vezmeme všechno, co máš, a ještě k tomu budeš mít na krku exekutora po zbytek života nejen ty, ale i tvá žena a tvé děti.

Špatná představa, že? Tedy alespoň pro ty z nás, kdo ještě pořád někomu něco dluží.

V podobné situaci se ocitá i člověk v Ježíšově podobenství. Nutno říct že ten dluží na svou dobu neskutečně vysokou částku, ze které by v jeho době běžná rodina mohla žít víc než stotisíc let. A má ji vrátit hned. Samozřejmě, že ty prostředky nemá. A tak brečí, prosí, slibuje, až nakonec věřitele ukecá a ten mu dluh odpustí. Když však má prokázat stejné milosrdenství svým dlužníkům, tak toho není schopen.

Ježíšovo smutné podobenství nás má vést k zamyšlení nad hodnotou odpuštění, kterého se člověku dostává. Jistě, Ježíš v něm mluví o odpuštění finančních dluhů, ovšem používá to podobenství jako obraz odpuštění vin, jako odpověď na otázku svých učedníků o odpuštění. Odpověď na to, jestli je potřeba v odpuštění nastavit nějaké limity.

Ano před týdnem jsme mluvili o napomínání, tento týden zase mluvíme o odpuštění. U Matouše jsou tyto dvě témata hned vedle sebe, protože takhle vedle sebe stojí i v lidském životě.

Odpuštění je ovšem jedna z těch věcí, o kterých se snadno mluví, ale často se už mnohem hůře realizují, to není potřeba nijak zvláště skrývat. Někdy nám to odpuštění jde lépe, někdy nám nejde skoro vůbec.

A přesto se učíme odpouštět si navzájem odmala. Odpustit sami sobě, odpustit svým bližním, odpustit svým dlužníkům a viníkům. Už od školky nás rodiče, učitelé a mnozí další učí tomu, jak se vzájemně smířit.

Příkladů smíření najdeme nakonec celou hromadu i v Bibli. Jeden z těch nejznámějších, tedy příběh o Josefovi a jeho bratřích jsme slyšeli dnes z prvního čtení. Josef je postaven před dilema, jestli odpustit svým prolhaným bratříčkům, kteří jej hodili do studny, díky čemu žil celá leta v Egyptě, daleko od svých blízkých, nějakou dobu dokonce i ve vězení.

Jeho bratříčci už úplně vidí, jak jim oplatí stejnou měnou… Jenomže Jozef jim říká: Nebojte se, což jsem Bůh? Zvláštní věta, která trochu trčí z toho celého textu. Což jsem Bůh? Josef se nechce stát soudcem svých bratrů. Možná, kdyby měl tu šanci před lety, když seděl v egyptském vězení, možná tenkrát by odpověděl jinak.

S odstupem času však vidíme svou minulost, někdy i ty negativní zážitky z jiného úhlu pohledu. Možná máte sami tu zkušenost, že když se díváme na svůj život zpátky, vidíme mnohé těžké události, mnohé zážitky s lidmi úplně jinak. Protože vidíme i to kam vedly, vidíme, jak jsme se i z těch těžkých a bolestných věcí mohli nějak poučit – přesto že bychom je vlastně nechtěli opakovat.

Josef se dívá zpátky na svůj život, přemýšlí nad prosbou svých bratrů o odpuštění a nakonec konstatuje: Milí bratříčci, vy jste to se mnou mysleli špatně, ale Bůh to se mnou myslel dobře. A dokonce nejen se mnou, dnes už vidíme, že tímto podivným způsobem zachoval celý četný lid. Dnes už vidíme, že ty vaše špatné záměry Bůh zpracoval a celkem překroutil na dobré.

Josef dokáže při tom zpětném pohledu získat i jakýsi nadhled. Nevidí jen sebe a svá traumata, ale vidí i dobro které nejen jemu v tom všem Bůh prokázal – lidem a lidské zlovůli navzdory.

Říct, na základě Josefova příběhu, že každé utrpení má taky nějaký smysl a že je nutno utrpení vděčně přijímat, to nelze, to by asi bylo cynické a hloupé. Žijeme ve všelijak pokrouceném světě, kde opravdu některá příkoří smysl sama o sobě nedávají. U Josefa spíš vidíme, že můžeme mít naději, a to takovou, že ani v utrpení nás Bůh neopouští, že i v situacích, kdy zažíváme lidské zlo a lidskou zlovůli je Bůh s námi a neváhá využít žádnou příležitost k tomu, aby tu situaci obrátil alespoň trochu na lepší. Nakonec ale i Josef vidí to dobré až zpětně.

Zvykli jsme si říkat, že chybovat je lidské a odpouštět je Božské. Příběh Josefa, který svým bratrům říká, že jim odpouští právě proto, že není Bohem nám připomíná, že to tvrzení stojí na slabých základech. Že silně pokulhává přinejmenším na jednu nohu.

Přísně bychom mohli konstatovat, že nejen odpouštět, ale i soudit, přinášet světu spravedlnost náleží Bohu a odpouštět lidem. Důležitější ale je, že milosrdenství a odpuštění, to není chráněný Boží produkt, to je něco, v čem se máme inspirovat i my sami.

Ježíš k tomu přikládá nejen to, že odpouštět je i lidské, ale navrch dodává, že bychom pro odpuštění neměli mít limit, protože nám samotným také bylo z Boží strany mnoho odpuštěno, protože nikdo z nás vlastně není tak úplně bez viny…

Nutno k tomu snad dodat, že odpustit ještě neznamená stát se nejlepšími příteli, že odpustit nemusí nutně znamenat nabýt novou důvěru v člověka. Může a nemusí, v některých případech by to nakonec mohlo být příliš krátkozraké. Odpustit se dá rychle, ale přiznejme že získat zas plnou důvěru, to si vyžaduje čas a na rozdíl od odpuštění i oboustrannou snahu. I Josef získává vůči svým bratrům novou důvěru až když dokážou, že se sami výrazně změnili, že své chyby dobře chápou a jsou ochotni je přinejmenším neopakovat.

Tou hlavní myšlenkou zde je podle mě Boží snaha zastavit nekonečný lidský kolotoč zrady a pomsty. Jestli má být někdo na světě tím, kdo řekne, že už lidské pomsty stačilo, tak kdo jiný než křesťané? Až když se tento kolotoč zastaví, až pak je možné dojít ke spravedlivému napravení chyb a dluhů.

Odpuštění jistě je Božské, ale Bůh nás vede k tomu, abychom se v tom nechali inspirovat. Je darem Ducha svatého, jedním z jeho ovocí. Duch Boží nás nevede jen k extatickým projevům, modlitbám v jazycích, ale také k odpuštění dluhů a napravení křivd, k hluboké reflexi sebe sama, svého vztahu k Bohu a k bližním. Ne jednou, ne tři krát, ne sedmkrát, ale když je to potřeba i sedmdesát sedmkrát.

Modlitba:

Pane Bože, nebeský Otče,
tvoje láska je větší než dokážeme pochopit,
a její moc přemáhá moc zla.
Prosíme tě:
Proměň nás a obnov,
abychom se navzájem milovali, jako nás miluješ ty,
navzájem si odpouštěli, jako nám ty odpouštíš,
a aby moc smíření měnila svět.
Skrze Ježíše Krista, našeho Pána.