Čtení: Mich 5,1-4

Kázání: Mt 1,18-25

Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.

Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.

Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“

To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.

Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš.

 

Milí přátelé v Kristu,

Při Vánoční slavnosti hrála mládež scénku o bláznovi, který hledal Boha. Chodil přes den po městě s baterkou a svítil na věci, na lidi, na různá zákoutí a hledal, kde by Boha našel. Nenašel ho. Zjistil, že svět je bez Boha… Jenže: nehledal Boha na špatných místech? Nepřehlédl Boha tam, kde ho nalézt mohl?

My taky hledáme Boha. Ne s baterkou jako ten blázen. Hledáme Boha. Někdo by třeba řekl: smysl života, lásku, dobro, pravdu, zázemí. A to jsme našli v Bohu, o kterém svědčí Bible.

 

Našli jsme odpověď na své hledání. Tím však to hledání neskončilo. Stále hledáme. Boha. Lásku, dobro, pravdu, smysl života. A je to tak dobře. Jsme živí a stále v pohybu, proto se nám v každé situaci dává Bůh poznat různě. Potkáváme jej na místech a v situacích, kde bychom to nečekali. Boha nelze jednou najít a konečně ho mít. Nemůžeme vlastnit Boha, nemůžeme vlastnit ani dobro, lásku, smysl života. Nemáme nad tím moc. Naopak z Boží moci žijeme. Čerpáme naději a sílu do života, necháme se jím proměňovat. Bůh není náš. Ale přichází k nám.

Matouš vypráví příběh o narození Ježíše Krista. V něm se nám dává poznat Bůh. V dítěti a v celém Ježíšově příběhu nám Bůh říká: to jsem já. Jestli hledáte Boha – lásku, pravdu, zázemí, smysl života… tak se zaměřte na Ježíše Krista.

Možná nás v Matoušově vánočním vyprávění zarazí, že zde v souvislosti s narozeným dítětem zaznívají dvě jména: Immanuel a Ježíš. Obě jména k tomu dítěti patří. Obě vyjadřují jeho podstatu a vlastnosti. A obě taky říkají něco o nás. Jak se k nám má Bůh.

Podle starozákonního Izaiášova proroctví se má dítě jmenovat Immanuel – to je Bůh s námi. Současně anděl přikazuje Josefovi, aby dítěti dali jméno Ježíš. A takové dostal. To bylo běžné chlapecké jméno. V překladu znamená: Bůh zachraňuje. Anděl k tomu dodává: zachraňuje lidi z hříchů.

Bůh je s námi. Bůh nás zachraňuje. To je vánoční poselství.

Co to pro nás znamená? Pokusím se vám nabídnout několik podnětů k zamyšlení.

1 Immanuel – Bůh je s námi. Bůh není nad námi. Už vůbec není proti nám. Bůh je a chce být s námi v našem životě. A proto on, nekonečný Bůh, přichází do konečného světa. Sám se stává smrtelným, zranitelným. Abychom my ve své konečnosti a zranitelnosti nebyli sami. Abychom nenesli tíhu života sami. Bůh je na naší straně. A nejen tehdy, když si to zasloužíme, když je všechno dobré. On je s námi ve všem, co prožíváme. Je i v našich bolestech, pádech. Nepohrdá našimi obyčejnými životy, naší lidskostí, křehkostí, nedokonalostí. Je s námi stále ve vztahu. Z lásky se nám vydává, nic si nenechává pro sebe.

Bůh je s námi. Je blízko. Nebo poblíž.

2 Někdy jsme ale přece sami. Ale i tehdy si nemusíme připadat osamocení – opuštění. Samota a osamocenost jsou dvě rozdílné věci. Samota bývá krásná, člověk si ji může vyloženě vychutnat a být v ní šťastný. V samotě člověk nabírá nové síly. To asi znáte.

Můj nevěřící kamarád říká: Boha nevidím, takže když jsem sám, jsem prostě sám. – Samozřejmě. Já však věřím, že i když jsem sama, stále je se mnou Bůh. Já mu jsem blízko a mohu se mu zvláštním způsobem otevřít. Udělat si na něj čas, mohu prožít něco z jeho lásky. Boží blízkost smím zakoušet v modlitbě. V rozhovoru. Ale také v mlčení před Bohem, v naslouchání.

Jindy zase naopak, a to asi také znáte, prožiji osamocenost, přestože jsem s lidmi. To je bolestivé. V osamocenosti je pocit prázdnoty, jakési nechtěnosti, neporozumění, nepřijetí, nemilovanosti. Takové pocity mohou člověka nepříjemně zasáhnout a sžírat. Bývá velmi těžké tento stav překonat a nalézt vnitřní pokoj. Ale ani v této osamocenosti nejsme vydáni napospas úplné prázdnotě. Smíme ji odevzdat Bohu. Nechat ho k sobě přijít. Nechat ho být blízko, nechat se jím milovat, přijmout, obejmout. Bůh překonává naši osamocenost.

3 Immanuel – Bůh je s námi. Nejsme na nic sami. Smíme důvěřovat Bohu. Jestliže on – Stvořitel nebe i země – je stále nablízku, není důvod žít ve strachu a úzkosti. On k nám přišel. Ke každému a každé z nás. A věděl, do čeho jde. Nezalekl se toho. Protože on nás přijal, smíme také my přijímat sami sebe. Důvěřovat v jeho plány, které s námi zamýšlí.

K tomu patří i patřičná sebe-důvěra a sebe-láska. Tato slova jsou často na křesťanské půdě považována za slova „hanlivá“ až „rouhačská“. Ale právě Boží láska a jeho přijetí volají po takové odezvě od nás. Jsme Bohem milovaní, on nás přijímá, chce nás tu mít – z toho má pramenit i naše sebedůvěra a sebeláska.

Máme se mít rádi a věřit tomu, že jsme schopni dobrého, že jsme jeho nástroji. Nemáme sebou pohrdat a umenšovat se. Smíme věřit tomu, že jsou skrze nás možné velké věci. Můžeme najít své místo na světě, v životě.

Bůh lidem svěřuje s důvěrou své plány a dává úkoly, abychom se na jeho plánech podíleli. Tenkrát si vybral obyčejné snoubence – Josefa a Marii. Mariiným úkolem bylo nést v těle dítě počaté z Ducha svatého. Josefovým zase přijmout těhotnou Marii za manželku a ujmout se dítěte, které nebylo jeho. Oba důvěřovali Bohu. Oba mohli úkol odmítnout. Ale přijali jej. A protože to byl úkol od Boha, směli důvěřovat i sobě sama. Že to nějak – s pomocí Boží – zvládnou.

4 Z důvěry Bohu a zdravé sebedůvěry pak mohou růst i dobré vztahy s druhými lidmi. Smíme důvěřovat i lidem. Protože Bůh je blízko i jim. Nemusíme se před sebou navzájem bát, nemusíme spolu soupeřit. Nemusíme se skovávat za různé masky a role. Smíme spolu otevřeně mluvit a otevřeně si naslouchat.

5 Bůh je s námi. Není nám cizí. V Ježíši se nám ukazuje jako jeden z nás. Tak nám nabízí, abychom se přiblížili my jemu. Hlavní problém mezi člověkem a Bohem, se nazývá hřích. Tím se nemyslí jen naše konkrétní chyby a nedokonalost. Hřích to je odcizení se Bohu. Vzdalování se od Boha. Bytí bez Boha. Přesvědčení, že všechno zvládneme sami. Odcizení se Bohu – to je naše největší nouze. A z něj pak děláme ty konkrétní chyby: válčíme, podvádíme, manipulujeme, okrádáme, ničíme stvoření…

Ale Bůh nás v naší odcizenosti Jemu, v našem hříchu, nenechává, abychom se z toho nějak dostali sami. To ani nedokážeme. Bůh sám přichází s pomocí. V Ježíši jde přímo k nám, abychom neměli potřebu a důvod se znovu odcizit. Právě svou blízkostí naši odcizenost prolamuje. Bůh je s námi a tím nás zachraňuje. Naše spása je v tom, že my budeme s Bohem. S Ježíšem Kristem. Třeba nedokonale, třeba jenom někdy. Třeba méně než jiní lidé. Ale každý sebemenší okamžik vzájemné blízkosti s Kristem nás zachraňuje před úplným odcizením se – Bohu, sobě, druhým. Tam, kde jsme blízko Kristu, tam jsme blízko své záchraně.

Hledáme Boha. Proto jsme dnes přišli do kostela. Toužíme po jeho blízkosti. Moc bych nám přála, abychom jej nalézali. V Betlémském dítěti i v našem každodenním životě. A aby nás jeho blízkost posilovala. Zbavila strachu. Změnila k lepšímu.

Pane, díky, že jsi s námi. Prosíme, ať umíme být i my s tebou. Prosíme, ať umíme být i s druhými lidmi. Amen