Čtení: Matouš 6,23-34- Kázání: Žalm 107,1-9
- Díkůvzdání
- Šumperk 29. 9. 2013
Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka, které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře. Bloudili pouští, cestou pustin, město sídla Božího však nenalezli. Žíznili a hladověli, byli v duši skleslí.
A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vytrhl je z tísně: sám je vedl přímou cestou, aby došli k městu jeho sídla. Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná : dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí.
Milí přátelé v Kristu,
Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý. Jsme zváni k chvále. K vděčnosti, k radosti. Tedy ke kladnému pohledu na svůj život. Vděčnost je kladná emoce, kladný postoj. Vděčný člověk dokáže ve svém životě chápat věci ne jako samozřejmost nebo to, nač má právo, ale jako dary. „Děkuji“ – to je odpověď na dar, který přijímám. Tím darem můžeme rozumět: jídlo, dům, práci, v dobrou náladu, své děti, rodiče, svobodu, vzdělání, nadání, upřímné lidi kolem sebe, odvahu, sluníčko a barevné listy… Záleží jedině na každém z nás, jak se na život a svět kolem sebe díváme.
Mám zkušenost, že na lidech, kteří umí být v životě vděční, to je vidět. Ne podle toho, že nahlas říkají před druhými: já jsem vděčný, díky Bohu za to a za to. To jistě taky. Ale vděční lidé jakoby to měli napsané v očích, ve tváři, v držení těla. Sálá z nich nestrojená pohoda, spokojenost. Kolikrát třeba vůbec nemají to, co mám já. Jenom umí za to, co je a co mají, děkovat. Za to, co je a mají, jsou rádi. Tenhle kladný přístup k životu jakoby jimi prostupoval a vyzařoval z nich. Jsou šťastní, je to na nich vidět, i když se zrovna neusmívají. Mně s takovými lidmi je dobře. Dokáží být přáteli, umí naslouchat i pomoct. Zároveň jim není lhostejné, co se děje v naší zemi a ve světě. Nesnesou nespravedlnost, lež, křivárny, ale jde jim o to, aby se společnost řídila kladnými hodnotami. Dokáží bojovat (i dost ostře a nekompromisně), jsou stateční. Vděčnost – kladný postoj k životu – nás dělá šťastnými. Ne množství věcí, úspěchů, zážitků… Ale vděčnost. Ta také formuje, přetváří naši osobnost, dělá z nás dobré, hezké lidi. No, a tím i lepší svět.
Chválu vzdejme Hospodinu. Jsme zváni k vděčnosti. Pojďme chválit Hospodina! – Jde to vždycky takhle na povel? Někomu asi ano. Ale bohužel i v tomhle případě ten povel dotyčnému kouká z očí. Chvála na povel působí nevěrohodně, křečovitě.
Jsou chvíle, kdy nám nejde děkovat. Nejde se kladně přistupovat k životu. Bojíme se o svůj život, z nějakého důvodu jsme se dostali na dno a ne a ne se z toho vyhrabat, jsme svědky naprosto nesmyslného zla a násilí. Jsou chvíle, kdy je spíš důvod k pláči, žalozpěvům, nářku.
A přesto nějak vnitřně cítím, věřím, že i v těchto situacích má vděčnost své místo. Vždycky je důvod děkovat.
Co je tím důvodem našeho děkování? Žalm, který dnes společně čteme, zpívali židé při slavnosti díkůvzdání. A probíhalo to tak, že kněz přednesl větu: „Chválu vzdejte Hospodinu“. A společenství pak odpovídalo: Protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. A pak se pokračovalo v recitování. Smíme být vděční, protože… Hospodin je dobrý a jeho milosrdenství je věčné.
Důvodem našich díků nemusí být vždycky to, co vidíme nebo jak se cítíme. Důvodem našich díků je Boží dobrota a milosrdenství (milé srdce) vůči nám lidem. Bůh je dobrý, má mě rád. Bůh o mě stojí, záleží mu na mém životě. Jak jsme zpívali v jiném žalmu (118): „Chvalme laskavého Pána, den co den srdci nás vine“. Bůh má vůči nám otevřené své srdce. Někdy jedná ve své lásce skrytě, nerozumíme jeho způsobům lásky nebo je nerozpoznáváme, někdy jedná tiše. Ale i navzdory tomu se na jeho lásku smím spolehnout. V naší radosti i bolesti. I v bolesti nás Bůh vine ke svému milému srdci. Dává nám své potěšení, je blízko, tak že trpí s námi, pláče s námi. My ve své bolesti smíme své srdce přivinout k srdci Božímu. Přiblížit se k Bohu. Nechat se jím milovat. V bolesti jeho lásku potřebujeme víc než kdy jindy.
Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. Jeho milosrdenství je věčné. To ráda slyším, že je tu něco, co je věčné. Totiž v mém životě věčné není nic. Mé mládí, zdraví, síly. Věční nejsou mí nejbližší a nejmilejší. Věčné nejsou mé plány, sny, představy o životě. V životě se musíme pořád s něčím, někým loučit, něčeho a někoho se pouštět. Někdy to bývá těžké a třeba i zraňující. Ale jsme ujištěni, že Boží milosrdenství věčné je. Rozprostírá se na jako nějaký obrovský plášť nad našimi životy. – Proto smíme chválit a děkovat.
Autory žalmu byli obyčejní lidé. Do žalmů vepisovali život, jak ho opravdu žili. Asi proto máme žalmy tak rádi, protože jsou o životě a nic ze života nezamlčují. Skrze recitování nebo četbu žalmů při bohoslužbách se člověk mohl rozpomínat na svůj život. Na konkrétní situace, kdy se projevila Boží dobrota a láska. V dnešním žalmu je výčet různých situací, ve kterých se možná najdeme.
Ať chválí Hospodina ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni z rukou protivníka. Kdo jste měl někdy co do činění s nepřítelem, víte, co dokáže. Naprosto nalomí naši identitu, sebere důstojnost. Začneme o sobě pochybovat, vážit si sebe i života, jsme, bezmocní. Ale Hospodin nás z jeho rukou vykupuje. Zaplatí za nás cenu, abychom my svou cenu znovu nabyli, prožili. Chápu to vykoupení tak, že jsme prostě našli sílu bojovat. Přestali jsme se považovat za bezmocné, ale objevili v sobě možnosti, jak se nepříteli postavit. Bůh nám vrátil sebedůvěru, sebevědomí, pocit vlastní hodnoty.
Pak je tu jiná situace: ať chválí Hospodina ti, které shromáždil ze všech zemí, kteří bloudili pouští, cestou pustin. Tomuhle určitě rozumí člověk, který se někdy v životě „ztratil“. Nenacházel své jasné místo na světě. Nevěděl, co s životem. Byl vnitřně prázdný, pustý. Odcizený sobě i druhým lidem. Byl sám. Ale Hospodin jej zase přivedl k sobě sama a k druhým. Bůh vede k setkání, k přátelství, k lásce.
Další: ti, kteří žíznili a hladověli, byli v duši skleslí – hlad a žízeň nemusí být jenom tělesná. Hladoví a žízní taky naše duše. Bible mezi tím moc nerozlišuje. Hospodin sytí a napájí. Dobrými věcmi, které v životě potřebujeme. Sytí svým slovem, nadějí.
Poslední: Ti, kteří seděli v temnotách šeré smrti. To jsou ti, kteří nevěděli, zda mají ještě nějaké dny života před sebou. Anebo věděli, že těch dnů před sebou mají jen několik. Báli se smrti. Nebo prožívali temné chvíle po ztrátě někoho blízkého. I ti jsou zde zváni k děkování. Za to, že v té temnotě nebyli sami, ale Bůh byl skrytě, tiše s nimi.
Chválu vzdejme Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. Je za co děkovat. Žalmisté to věděli. Jejich vděčnost vyrostla z jejich osobní zkušenosti s Pánem Bohem. Když si promítli svůj život, zjišťovali, že je neustále provázela Boží dobrota a milosrdenství. A tak děkují za novou sílu a odvahu v boji, za odpuštění a novou životní šanci. Za nové vztahy a přátelství, za blízkost v nemoci, ve stáří, v umírání – za blízkost, která léčí, zahání strach, prosvětluje temnotu…
A my se dnes k žalmistům můžeme připojit. Děkovat za všechno uplynulé, kde se nám něco povedlo, kde nám bylo hezky, kde jsme nějak povyrostli. Ale my se taky smíme těšit na dny příští. Z vděčnosti roste naděje. A taky chuť do života. Protože, když víme, že s námi byl Pán Bůh doposud, tak bude i ve dnech příštích. I ve dnech posledních. I potom. Jeho milosrdenství je přece věčné. Amen
