Nové webové stránky

Spouštíme nové webové stránky. Najdete na nich hlavní informace o životě našeho sboru, nedělní kázání a jiné texty k zamyšlení a fotografie z různých akcí. Průběžně zde budete nacházet také pozvánky na akce, které pořádáme a na kterých Vás rádi uvidíme. Snad budete s našimi stránkami spokojeni.

Chválu vzdejme Hospodinu

  • dikuvzdaniČtení: Matouš 6,23-34
  • Kázání: Žalm 107,1-9
  • Díkůvzdání
  • Šumperk 29. 9. 2013

Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka, které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře. Bloudili pouští, cestou pustin, město sídla Božího však nenalezli. Žíznili a hladověli, byli v duši skleslí.

A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vytrhl je z tísně:  sám je vedl přímou cestou, aby došli k městu jeho sídla. Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná : dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí.

 

Milí přátelé v Kristu,

Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý. Jsme zváni k chvále. K vděčnosti, k radosti. Tedy ke kladnému pohledu na svůj život. Vděčnost je kladná emoce, kladný postoj. Vděčný člověk dokáže ve svém životě chápat věci ne jako samozřejmost nebo to, nač má právo, ale jako dary. „Děkuji“ – to je odpověď na dar, který přijímám. Tím darem můžeme rozumět: jídlo, dům, práci, v dobrou náladu, své děti, rodiče, svobodu, vzdělání, nadání, upřímné lidi kolem sebe, odvahu, sluníčko a barevné listy… Záleží jedině na každém z nás, jak se na život a svět kolem sebe díváme.

Mám zkušenost, že na lidech, kteří umí být v životě vděční, to je vidět. Ne podle toho, že nahlas říkají před druhými: já jsem vděčný, díky Bohu za to a za to. To jistě taky. Ale vděční lidé jakoby to měli napsané v očích, ve tváři, v držení těla. Sálá z nich nestrojená pohoda, spokojenost. Kolikrát třeba vůbec nemají to, co mám já. Jenom umí za to, co je a co mají, děkovat. Za to, co je a mají, jsou rádi. Tenhle kladný přístup k životu jakoby jimi prostupoval a vyzařoval z nich. Jsou šťastní, je to na nich vidět, i když se zrovna neusmívají. Mně s takovými lidmi je dobře. Dokáží být přáteli, umí naslouchat i pomoct. Zároveň jim není lhostejné, co se děje v naší zemi a ve světě. Nesnesou nespravedlnost, lež, křivárny, ale jde jim o to, aby se společnost řídila kladnými hodnotami. Dokáží bojovat (i dost ostře a nekompromisně), jsou stateční. Vděčnost – kladný postoj k životu – nás dělá šťastnými. Ne množství věcí, úspěchů, zážitků… Ale vděčnost. Ta také formuje, přetváří naši osobnost, dělá z nás dobré, hezké lidi. No, a tím i lepší svět.

Chválu vzdejme Hospodinu. Jsme zváni k vděčnosti. Pojďme chválit Hospodina! – Jde to vždycky takhle na povel? Někomu asi ano. Ale bohužel i v tomhle případě ten povel dotyčnému kouká z očí. Chvála na povel působí nevěrohodně, křečovitě.

Jsou chvíle, kdy nám nejde děkovat. Nejde se kladně přistupovat k životu. Bojíme se o svůj život, z nějakého důvodu jsme se dostali na dno a ne a ne se z toho vyhrabat, jsme svědky naprosto nesmyslného zla a násilí. Jsou chvíle, kdy je spíš důvod k pláči, žalozpěvům, nářku.

A přesto nějak vnitřně cítím, věřím, že i v těchto situacích má vděčnost své místo. Vždycky je důvod děkovat.

Co je tím důvodem našeho děkování? Žalm, který dnes společně čteme, zpívali židé při slavnosti díkůvzdání. A probíhalo to tak, že kněz přednesl větu: „Chválu vzdejte Hospodinu“. A společenství pak odpovídalo: Protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. A pak se pokračovalo v recitování. Smíme být vděční, protože… Hospodin je dobrý a jeho milosrdenství je věčné.

Důvodem našich díků nemusí být vždycky to, co vidíme nebo jak se cítíme. Důvodem našich díků je Boží dobrota a milosrdenství (milé srdce) vůči nám lidem. Bůh je dobrý, má mě rád. Bůh o mě stojí, záleží mu na mém životě. Jak jsme zpívali v jiném žalmu (118): „Chvalme laskavého Pána, den co den srdci nás vine“. Bůh má vůči nám otevřené své srdce. Někdy jedná ve své lásce skrytě, nerozumíme jeho způsobům lásky nebo je nerozpoznáváme, někdy jedná tiše. Ale i navzdory tomu se na jeho lásku smím spolehnout. V naší radosti i bolesti. I v bolesti nás Bůh vine ke svému milému srdci. Dává nám své potěšení, je blízko, tak že trpí s námi, pláče s námi. My ve své bolesti smíme své srdce přivinout k srdci Božímu. Přiblížit se k Bohu. Nechat se jím milovat. V bolesti jeho lásku potřebujeme víc než kdy jindy.

Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. Jeho milosrdenství je věčné. To ráda slyším, že je tu něco, co je věčné. Totiž v mém životě věčné není nic. Mé mládí, zdraví, síly. Věční nejsou mí nejbližší a nejmilejší. Věčné nejsou mé plány, sny, představy o životě. V životě se musíme pořád s něčím, někým loučit, něčeho a někoho se pouštět. Někdy to bývá těžké a třeba i zraňující. Ale jsme ujištěni, že Boží milosrdenství věčné je. Rozprostírá se na jako nějaký obrovský plášť nad našimi životy. – Proto smíme chválit a děkovat.

Autory žalmu byli obyčejní lidé. Do žalmů vepisovali život, jak ho opravdu žili. Asi proto máme žalmy tak rádi, protože jsou o životě a nic ze života nezamlčují. Skrze recitování nebo četbu žalmů při bohoslužbách se člověk mohl rozpomínat na svůj život. Na konkrétní situace, kdy se projevila Boží dobrota a láska. V dnešním žalmu je výčet různých situací, ve kterých se možná najdeme.

Ať chválí Hospodina ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni z rukou protivníka. Kdo jste měl někdy co do činění s nepřítelem, víte, co dokáže. Naprosto nalomí naši identitu, sebere důstojnost. Začneme o sobě pochybovat, vážit si sebe i života, jsme, bezmocní. Ale Hospodin nás z jeho rukou vykupuje. Zaplatí za nás cenu, abychom my svou cenu znovu nabyli, prožili. Chápu to vykoupení tak, že jsme prostě našli sílu bojovat. Přestali jsme se považovat za bezmocné, ale objevili v sobě možnosti, jak se nepříteli postavit. Bůh nám vrátil sebedůvěru, sebevědomí, pocit vlastní hodnoty.

Pak je tu jiná situace: ať chválí Hospodina ti, které shromáždil ze všech zemí, kteří bloudili pouští, cestou pustin. Tomuhle určitě rozumí člověk, který se někdy v životě „ztratil“. Nenacházel své jasné místo na světě. Nevěděl, co s životem. Byl vnitřně prázdný, pustý. Odcizený sobě i druhým lidem. Byl sám. Ale Hospodin jej zase přivedl k sobě sama a k druhým. Bůh vede k setkání, k přátelství, k lásce.

Další: ti, kteří žíznili a hladověli, byli v duši skleslí – hlad a žízeň nemusí být jenom tělesná. Hladoví a žízní taky naše duše. Bible mezi tím moc nerozlišuje. Hospodin sytí a napájí. Dobrými věcmi, které v životě potřebujeme. Sytí svým slovem, nadějí.

Poslední: Ti, kteří seděli v temnotách šeré smrti. To jsou ti, kteří nevěděli, zda mají ještě nějaké dny života před sebou. Anebo věděli, že těch dnů před sebou mají jen několik. Báli se smrti. Nebo prožívali temné chvíle po ztrátě někoho blízkého. I ti jsou zde zváni k děkování. Za to, že v té temnotě nebyli sami, ale Bůh byl skrytě, tiše s nimi.

Chválu vzdejme Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. Je za co děkovat. Žalmisté to věděli. Jejich vděčnost vyrostla z jejich osobní zkušenosti s Pánem Bohem. Když si promítli svůj život, zjišťovali, že je neustále provázela Boží dobrota a milosrdenství. A tak děkují za novou sílu a odvahu v boji, za odpuštění a novou životní šanci. Za nové vztahy a přátelství, za blízkost v nemoci, ve stáří, v umírání – za blízkost, která léčí, zahání strach, prosvětluje temnotu…

A my se dnes k žalmistům můžeme připojit. Děkovat za všechno uplynulé, kde se nám něco povedlo, kde nám bylo hezky, kde jsme nějak povyrostli. Ale my se taky smíme těšit na dny příští. Z vděčnosti roste naděje. A taky chuť do života. Protože, když víme, že s námi byl Pán Bůh doposud, tak bude i ve dnech příštích. I ve dnech posledních. I potom. Jeho milosrdenství je přece věčné. Amen

BIBLE KRALICKÁ

Promluva při příležitosti 400 výročí BKR

12. 9. 2013 Kino Oko Šumperk

 Milí přátelé,

v těchto slavíme 400 výročí od posledního vydání BKR.

Co je BKR? Jak a proč vznikla. 

Je to bible – nejčtenější kniha na světě. Byla napsána v původních jazycích: hebrejsky a řecky. Pak se přeložila do latiny a v Evropě šířila pouze v latině. Existovaly sice nějaké překlady do češtiny, ale ty nebyly opatřeny z původních jazyků, ale z latiny. Šlo o překlad překladu. Takže význam vět, slov, poselství byl mnohdy nepřesný, různě upravovaný, někdy i takový, aby pasoval tehdejší církvi.

V 16. století vrcholí období Renesance. To znamená rozmach vzdělanosti, humanismu, estetiky, krásy těla, duše, ducha. Pro renesanční vzdělance bylo důležité heslo: ad fontes – k pramenům.

Šestnácté století je také dobou Reformace. Hnutí, které se snažilo nově formovat tehdejší církev.

V tomto dobovém klimatu vznikla i touha vydat nejčtenější knihu česky. Tak, aby její znění bylo co nejvěrnější originálu. Bylo tedy potřeba jít k pramenům. K hebrejštině, řečtině. Prozkoumávat starý svět, ve kterém byla bible sepsána (společnost, kulturu, náboženství). Pochopit tehdejší svět, kontext.

Dále bylo potřeba číst dosavadní překlady bible kriticky. – To se do té doby s biblí nedělalo. Bible byla často pojímána posvátně až magicky. Badatelský – kritický přístup nebyl obvyklý.

Badatelské překladatelské práce se ujala skupina teologů pod vedením Jana Blahoslava, vzdělaného intelektuála a kněze Jednoty bratrské. Začali bádat a překládat bibli do češtiny. Některá místa opatřili také komentáři, výkladem biblického textu, a poznámkami.

Nebylo to úplně jednoduché. Jednota bratrská byla netolerovanou církví, měla spoustu nepřátel. Takže celá práce se děla v ilegalitě, v utajení. S maximální opatrností.

Záštitu nad celým počinem poskytl Jan Starší ze Žerotína, který koupil velkou tvrz v Kralicích nad Oslavou. Tam byla tajně převezena tiskárna z Ivančic. Tam se také tiskly první výtisky BKR. Odtud se pak tajně v sudech převáželi do bratrských sborů věřícím křesťanům. Z těchto důvodů na žádném výtisku nebylo uvedeno jméno překladatele ani vydavatele.

Poprvé vydali kraličtí bible v letech 1579-1594 v 6 svazcích, dílech (Sěstidílka). Podruhé byl vydán jeden svazek – v roce 1596. V roce 1613 byla BKR vydána naposledy. Krátce na to začala Třicetiletá válka, byla nastolena rekatolizace, potlačení reformačního hnutí. Po bitvě na Bílé hoře (1620) museli protestanti odejít v Česka do exilu. Většina z nich si s sebou na cestu brala právě BKR.

 

Jaké mělo vydání BKR význam pro tehdejší církev, český národ a společnost?

Jedná o unikátní badatelské dílo. Kraličtí dbali nejen na přesnost překladu, ale také srozumitelnost biblické řeči. A v neposlední řadě jim šlo o estetiku, krásu řeči. Z literárního hlediska patří ke skvostům české literatury 16. století.

Proč to všechno?

Kraličtí byli teologové, věřící lidé. Uznávali nad sebou jedinou autoritu. Ne církev, ale Boha, o kterém se člověk dozvídá právě z Bible. A toužili po tom, aby bible byla knihou pro lidi. Knihou, která promlouvá, oslovuje, je stále živá a aktuální. Ve které člověk může najít posilu a naději do života. Byli to vědci a vzdělanci ve službách Bohu a pro lidi.

 

Co znamená bible kralická dnes? Připomínáme si 400 let od jejího posledního vydání.

Sama ji nečtu, spíš ji používám studijně. Její jazyk je sice krásný, ale pro nás zastaralý, nesrozumitelný. Vznikají stále nové překlady do češtiny.

Přesto nás BKR může inspirovat. Zmíním 4 věci.

 

1 Renesanční ad fontes, k pramenům. Je potřeba pořád se vracet k pramenům. Ke kořenům. ne samoúčelně, ale proto, abychom lépe pochopili současnost. Svůj život, sebe sama. Je potřeba kriticky nahlížet to, co se děje ve společnosti, v životě, ve světě. Nespokojit se s tím, jak se nám věci servírují. Tím hrozí, že otupíme a stane se z nás ochočené stádo. Prostě zkusme se snažit: nezůstávat na povrchu, ale jít do hloubky věcí. Tím obohatíme život svůj i druhých lidí.

 

2 S tím souvisí další věc: důraz na vzdělanost. Vzdělání se pojímá konzumně, cílem člověka je především hmotné zajištění a dobrý plat. To není špatně. Ale vzdělání má člověka vést k jeho celkové ušlechtilosti, kultivovanosti, oduševnělosti. Vzdělaný člověk usiluje o společenské hodnoty. Bez nich se společnost rozloží. Mnohdy čekáme, že nám tady někdo shora změní celkovou atmosféru v zemi. Můžeme začít každý sám u sebe.

 

3 Impulsem může být touha krásné české řeči. Ta trpí neskutečným úpadkem. Mluvíme nespisovně. Poklesle, zkratkovitě, hrubě.  Znovu by mohla ožít péče o hezkou českou mluvu.

 

4 Když psal Jan Amos Komenský z Holandska svůj Kšaft (Záveť), připomenul českému národu 6 hodnot, kterými je nutno se řídit. Jednou z těch hodnot je i Bible. Jinými slovy: pokud má společnost fungovat, měla by číst Bibli. Bible je knihou víry. Je ale taky studnicí moudrosti, lásky k pravdě. Bible vede člověka k láskyplnému životu k Bohu, ale taky k sobě sama, k druhým lidem, ke stvoření. – Je dobré číst bibli (v moderní řeči), protože nás bible proměňuje k dobrému, k dobrým věcem. K lásce. Té není nikdy dost.

 

Přála bych nám všem, aby dnešní výročí nebylo jen suchou oslavou čehosi z minulosti. Ale aby nás toto výročí BKR inspirovalo k samým dobrým věcem.

Návrat ztraceného syna

  • marnotratny-syn Lukáš 15,11-32
  • Šumperk 1. 9. 2013

Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.  A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘

I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.

Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“

 

 

Milí přátelé v Kristu,

Kdo je Bůh? Jaký je Bůh? – Ptají se nás někdy lidi. Ptáme se my sami. Ježíš na tuhle otázku odpovídal podobenstvím. Příběhem. Příběhy nám mnohdy řeknou víc než poučky nebo teologické definice. Vždyť i my sami teprve na svém vlastním životním příběhu, až máme něco odžito, poznáváme, jaký je Bůh. Jací jsme my. Jak se to má mezi námi a Bohem.

Mladší syn si sbalí věci a díl peněz, který mu patří a odejde z domu. To není to zlé, čeho se dopustil. Odchod z domu ještě není začátek jeho životní havárie. Však i otec ho z domu pouští. Syn potřebuje poznat život, najít sám sebe. Někde se usadit, založit rodinu, vlastní existenci. Na jeho odchodu není nic špatného. Správný rodič pouští své děti z domu. Dává jim svobodu, nepoutá si je k sobě. A taky jim důvěřuje.

Problém mladšího syna začíná tehdy, kdy vede rozmařilý způsob života a utratí všechen majetek. Rozmařilost je, když člověk dělá pouze to, na co má chuť, co jemu dělá dobře. Nebere na nikoho a na nic ohled. Necítí vůči nikomu a ničemu zodpovědnost. Nemyslí na budoucnost, nemá žádný cíl. Nežije s druhými a pro druhé. Všechno svou energii soustřeďuje jen na svůj prožitek a požitek. – Tohle mladšího syna uvrhlo do naprosté nouze a samoty. Nakonec musel pást vepře u nějakého pohana a navíc jíst s vepři z jednoho koryta. To byla pro žida obrovská potupa.

Mladší syn životně ztroskotal. Svým rozmařilým způsobem se dostal úplně na dno…

Ale! Sám se z toho dna dokázal odrazit!

Tu šel do sebe a řekl si…. Šel sám do sebe, mluvil sám k sobě. Se svou duší, se svým nitrem. Zamyslel se nad sebou. – V tomhle začíná obrat k lepšímu. Došlo mu, že zklamal otcovu důvěru. Promarnil kus svého života. Chce se vrátit ke svému otci, poprosit jej o odpuštění. Dál se ale netroufá nazývat jeho synem.

Každá životní změna (obrat) k lepšímu je vnitřní proces. Všechno podstatné v našem životě začíná uvnitř v duši. Odtud se pak dají další věci do pohybu.

Člověka na dně nemůže z toho dna vytáhnout nikdo jiný. Musí sám. Někdy se díváme na druhé, jak nám před očima troskotají, upadají. Zpustnou, ztratí veškerou důstojnost. My jim chceme za každou cenu nějak pomoci, protože je máme rádi. Chceme je vytáhnout, myslíme si, že na to máme sílu, moudrost, odbornost. Ale pak zjišťujeme, že naše záchranné pokusy bývají marné. Krátkodobé, neúčinné. Prosíme Boha, aby ho vytáhl – jakoby šly naše modlitby naprázdno. Pokud nechce sám, nic nezmůžeme. Často nezbývá než druhého nechat a doufat, že on sám půjde do sebe. Že zjistí, že tahle se nedá žít a že je třeba vrátit se ke zdroji, k prameni. Začít znovu.  Jinak. Odraz ze dna může (musí) udělat každý sám za sebe.

Jako lidé máme vlastně velikou sílu: jít sami do sebe. Mluvit se svým nitrem, bilancovat, měnit se, směrovat se k novému cíli, k životu. Naše duše je nesmírně silná. Věřím, že tuhle sílu (schopnost) do nás vložil Pán Bůh. A sice, když vdechl člověku svého Ducha. Aby oživil prach ze země. Aby oživil to, co bylo neživé, mrtvé.

Člověku tak má pořád možnost a šanci oživovat to, co v životě nějak potlačil, opustil, „pohřbil“, „zabil“, „umrtvil“. Dokud jsme tady, dokud žijeme, dokud je náš čas na zemi, můžeme žít plným a důstojným životem. Nikdy není pozdě na to jít sám do sebe.

Když se syn vrací, otec ho už zdálky vidí. Pohnut lítostí mu běží naproti. Obejme ho a políbí. Žádné výčitky, žádný dotčený uražený pohled, žádné: „no tys dopad“ Otec dá synovi nové šaty, prsten na ruku. Uspořádá hostinu a raduje se: Tento můj syn byl mrtev a zase žije. Otec svým gestem synovi říká: ty jsi pořád můj syn a zůstaneš jím. Tvoje selhání nemá na mou lásku k tobě vliv. Mám tě rád, i když jsi „šlápl úplně vedle“.

Na tomhle místě se možná zarazíme. Asi bychom jednali jinak. Nebo si přáli, aby otec jednal jinak: nedělal to synovi tak jednoduché; mohl být přísnější; měl na to plné právo; měl ho nechat pár týdnů nádeničit, aby syn prokázal, zda svou lítost myslí vážně.

Takhle podobně uvažoval i starší syn. Bratr. Zlobí se, že se otec raduje z návratu mladšího syna. Nechce jít ani dovnitř na hostinu. Vyčítá otci, že zatímco on celý čas u otce poctivě pracuje a nikdy se ani nemohl poveselit s přáteli, jeho bratr s děvkami prohýřil celý majetek. Přijde mu nespravedlivé a nepochopitelné, že se pro marnotratníka vystrojila hostina a pro něj se nevystrojilo nikdy nic, i když dělá první poslední. Jakoby otec odměňoval marnotratnost a nikoli píli a poslušnost. Taky by mě to rozčílilo a zmátlo. Rozumím staršímu bratrovi, že se zlobí…

Otec však jde i jemu vstříc. Domlouvá mu, aby se zúčastnil hostiny a veselil se. Je k němu docela přísný. Proč? Snad proto, že starší syn bral v domě otce všechno za samozřejmé, automatické. Byl ve všem poslušný. Ale na druhou stranu možná už neviděl otcovu dobrotu, lásku a milosrdenství. Spíš si myslím, že chápal vztah s otcem, lásku, tak trochu obchodnicky: „když budu spořádaný a pilný, budu odměněn. Zasloužím si lásku, jen když budu takový a takový. A když jsem takový, jsem lepší než můj marnotratný bratr.“ – A to je ten problém.

Otec mu teď ukazuje, že láska nefunguje na pravidlech obchodu. Zásluh, dobrých výsledků. Tohle se starší syn ale musí teprve naučit. Proto ta otcova přísnost. Právě ona hostina, která je svědectvím otcovy lásky a odpuštění, může staršímu synovi pro lásku otevřít oči.

Jaký je Bůh, kdo je Bůh? – Je jako otec v podobenství – říká Ježíš. Otec má rád oba syny. Toho poslušného a věrného. I toho, který se na čas životně ztratil. Bůh má rád poslušné, kteří jsou stále s ním, i neposlušné, kteří se k němu vrací.

Nizozemský malíř Rembradt namaloval k tomuto příběhu krásný obraz. Otec na něm objímá navráceného syna. Malíř zajímavě zobrazil otcovy ruce – levá ruka je typicky mužská, velká, žilnatá. Zatímco pravá ruka vypadá velice žensky, je útlá, jemná, něžná. Takový je Bůh. Muž i žena. Otec i Matka. Je přísný, vychovávající, kritický a zároveň něžný a laskavý, plný soucitu.

Pán Bůh je milosrdný k těm, kdo ztroskotají, kdo se mu vzdálí, kdo minou cíl života a touží se pak vrátit. Ať už v životě jakkoli selžeme, ztroskotáme, vždy se máme kam vrátit. Věřím, že nám Bůh nezabouchne dveře před nosem, ale otevře svou náruč. Bude se radovat, že jsme zase u něj. Pozve nás na hostinu.

Bůh je ale taky přísný. K těm, kteří mu jsou sice věrní, poslušní, ale tak trochu z toho zpychli. Je přísný k těm, kteří se domnívají se, že s Bohem to je „něco za něco“. K těm, kteří přestali žasnout nad velikostí Boží lásky. Nebo si dokonce myslí, že Boží lásku nepotřebují, protože si vystačí sami se svou mravní, náboženskou dokonalostí.

Bůh ale je od sebe nevyhání. Mluví s nimi, domlouvá jim – byť přísně a kriticky. Zve je k hostině, aby naplno prožili jeho lásku. Aby pocítili Boží blízkost a taky radost ze společenství s druhými lidmi. A trochu se tou Boží láskou nechali proměnit k větší lásce, soucitu, přijetí k druhým lidem.

I my jsme dnes pozváni k hostině. Nezdráhejme se pozvání přijmout. A radujme se, že jsme do Boží lásky zahrnuti my i druzí lidé. A že můžeme stolovat společně. Amen

KONCERT SMÍŘENÍ NA SENINCE

24. srpna 2013

 

Milí přátelé,

Když jsem byla oslovena, abych zde řekla něco o smíření, napadla mě věta apoštola Pavla z Efezkým 2,14: „V něm (Ježíši Kristu) je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár.“

 

Slyšíme tu o zdi, která působí svár. Zeď je obrazem nepřátelství, nedorozumění, konfliktu, války, nenávisti mezi dvěma stranami. Někdy nejde jen o obraz nebo příměr. Stavěly se a staví dokonce zdi hmatatelné a viditelné. V Jimramově kdysi stála zeď mezi evangelickým a katolickým kostelem jako výraz nesmiřitelnosti mezi dvěma církvemi. Berlínská zeď zase vyjadřovala rozdělenou Evropu. Obě tyto zdi byly reálně zbořeny. Zboření znamenalo konec sváru, války. Začátek smíření, nového života.

Zeď tady stála i kdysi tady – ne viditelná –  mezi Čechy a Němci. Byla válka. Pak odsun Němců… Dnes už tady ta zeď nestojí. Došlo ke smíření. I když možná ještě ne úplně bez bolesti a vzpomínek.

Jak se děje smíření? Nejprve musí obě strany chtít podat si ruku. A pak uznat chybu a umět se omluvit. A tohle musí udělat vždy obě znepřátelené strany. Němci za obsazení Česka a válku. A Češi za krvavý a násilný odsun Němců, kteří zde dlouhá léta měli domov. Asi to po válce jinak nešlo. Ale bylo dobře, že i Češi oficiálně uznali, že odsun byl zlý. Obě strany napáchaly hodně zlého, co už nepůjde nikdy vrátit zpátky.

Bez uznání viny obou stran by ke smíření nikdy nedošlo.

Dneska smíme děkovat Bohu a radovat se, že mezi Čechy a Němci už nestojí zeď. Místo zdí se staví mosty – spolupracujeme, spolu tvoříme.

 

Byla bych rády, kdyby dnešní koncert nebyl jen vzpomínkou na minulost. Ani jenom vděčností za smíření mezi Čechy a Němci. Ale kdyby nás toto setkání inspirovalo pro současnost. Pro naše aktuální války, konflikty, nesmiřitelnost. Ať už jde o nesmiřitelnost mezi národy, skupinami ve společnosti, generacemi nebo o naše soukromé nesmiřitelnosti.

Pořád tu stojí nějaké zdi sváru. A staví se nové, pevné, rádoby nezničitelné. V současné době se staví nebezpečné zdi individualismu. Přestáváme se sdílet. Přestáváme se vnímat, přestáváme žít s druhými v lásce. A především v úctě.

Myslím, že nemusíme všechny lidi milovat, přátelit se. Ale jakmile ze vztahů zmizí úcta, je to to nejhorší, co se může stát. Možná právě to je náš úkol: bořit zdi individualismu a neúcty. A snažit se stavět mosty na základech úcty. Úcta k člověku začíná tam, kde vím, že ten druhý je stejně jako já Bohem stvořený, zkoušený, milovaný. Stejně jako já je dobrý i zlý.

 

Pavel nám připomíná, že v Kristu je možné žít beze zdí. V Kristu totiž byla zeď sváru zbořena. V Ježíši Kristu je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár.“

Kristus svou smrtí a vzkříšením říká jasné NE válkám, nenávisti, nepřátelství. Zdem mezi lidmi. Jeho kříž znamená konec nesnášenlivého smýšlení bez úcty. Jeho kříž znamená začátek myšlení nového, jiného – myšlení, které má druhého v úctě a lásce. Díky Kristu a s Kristem můžeme žít beze zdí.

Předám slovo hudbě. Hudba není jen záležitostí zábavy nebo estetiky. Hudba má své terapeutické účinky. Dokáže léčit. Dokáže člověka oslovit, naladit, protože oslovuje naši duši, ducha.

Všem nám přeju, aby nás dnes hudba naladila na „notu smíření“. Abychom měli vůli bořit zdi a stavět mosty.

 

Ježíš a cizoložnice

Kázání: Jan 8, 1-11

11. srpna 2013

Ježíš a cizoložniceJežíš však odešel na Olivovou horu. Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu,  přistiženou při cizoložství, postaví ji doprostřed a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“

Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“  

Read more Ježíš a cizoložnice

Život bez boje?

Čtení: Soudců 6,1-16

Kázání: Soudců 6,7-10.16

Šumperk 4. 8. 2013

Když Izraelci tak úpěli k Hospodinu kvůli Midjáncům, poslal k nim proroka, aby jim řekl: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem vás přivedl z Egypta, vyvedl jsem vás z domu otroctví. Vyprostil jsem vás z moci Egypta i z rukou všech vašich utlačovatelů. Vypudil jsem je před vámi a jejich zemi jsem dal vám. Řekl jsem vám: Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nebojte se bohů Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Ale vy jste mě neuposlechli.“ …„Protože já budu s tebou, pobiješ Midjánce jako jediného muže.“

Read more Život bez boje?

Bezpečí spánku

  • První čtení: Matouš 11,28-30
  • Kázání: Žalm 4,9 a Žalm 127,2
  • Šumperk 30. června 2013

 

 

Ž 4,9: Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.

Ž 127,2: Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek.

 

Milí přátelé v Kristu,

Dětem začaly prázdniny. Dospělým čas dovolených, častých grilování na zahradě, dlouhých večerů s přáteli. Celá společnost o prázdninách přechází na volnější režim. V řadě zaměstnání nastává tzv. okurková sezóna. Tyhle dva měsíce máme více než kterékoli jiné období v roce spojené s odpočinkem. Všichni se na to těšíme. Potřebujeme odpočinek, potřebujeme „vypnout“.

Často odpočíváme, až už nemůžeme.  Až už jsme opravdu vyčerpaní. Až už nás tělo dál nepustí a samo si o odpočinek řekne.

Bible mluví o nutnosti a potřebě odpočinku. Nejdřív nás asi napadne den odpočinkusedmý den stvoření. Bůh v šesti dnech stvořil nebe a zemi a sedmý den přestal pracovat a odpočinul. Bůh tento den posvětil a požehnal. To znamená, že jej oddělil od ostatních dní jako den jiný, výjimečný. Stále však tento „jiný, oddělený“ den patří ke stvoření. Tvoří s šesti pracovními dny jeden celek. Odpočinek je součástí díla Stvoření.

V našem životním rytmu by měl mít odpočinek své pevné, pravidelné místo. Tedy: ne, až už to nepůjde jinak.

Odpočinek v Bibli je chápán jako chvíle, kdy je člověk blízko Bohu. Sedmý den v týdnu nemáme jen nepracovat, ale taky se věnovat Bohu. Jít do kostela. Nechat se občerstvit Božím slovem.

Odpočinek a Boží blízkost patří k sobě. O téhle vazbě mluví Bible nejen v souvislosti s odpočinkem, ale přímo se spánkem. Bůh je s námi samozřejmě stále. V naší práci. V našich problémech, bolestech, v umírání. Přece jenom je Boží blízkost ve spánku trochu jiná. Nebo spíš naše blízkost Bohu je ve spánku jiná…

V Žalmu 4 autor vyznává: „Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.“ Žalmista přirovnává spánek k bezpečnému domu, kde nám Bůh dává bydlet. Když spíme, jsme v bezpečí Božího domu. V bezpečí – to znamená bez péče. Bez naší péče. Bez starostí. Náš bdělý život je skoro pořád o nějaké péči a starostech. Ale když spíme, nevíme o sobě. O nic se nestaráme, nic neřešíme, nepečujeme o sebe svými silami.

Pokojně spím, neboť ty sám Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet. Ve spánku o nás pečuje sám Hospodin. Ve spánku jsme Bohu naprosto odevzdaní. V bdělém stavu se takhle Bohu odevzdat nedokážeme. Pořád do věcí zasahujeme, řešíme je. Ve spánku jsme vydaní Bohu. Jsme mu vlastně nejblíž. Jsme v bezpečí, bez naší péče, avšak v péči Boží.

Někdy se spánek používá jako příměr pro smrt. Když člověk zemře, říká se: usnul navěky. Pokud bychom na smrt vztáhli i tenhle žalm, pak se nemusíme smrti tolik bát. Umřeme, pokojně ulehneme, už nebudeme ve své péči ani v péči druhých, už budeme jen v péči samotného Boha. V Boží lásce.

Ale pojďme zpátky ke spánku pozemskému.

V žalmu 127,2 se zase píše: „Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek.“ Líbí se mi jeden překlad tohoto žalmu, který zní: …Hospodin svým miláčkům dává pravý chléb ve spánku.

Chléb je symbol pro potravu, kterou k životu nezbytně potřebujeme. V bdělém stavu se pachtíme, ale často pouze za chlebem trápení. Zatímco skutečný chléb dostáváme ve spánku. Žalmista tím myslí chléb pro duši. My umíme dobře poznat, když hladoví naše tělo. A děláme hodně věcí, abychom je nasytili. Ale ona často hladoví taky naše duše. Dost možná je to tak, že hlad těla (materiální hlad) je akorát převlečený hlad duše.

Jak duši nasytit? Žalmista zakusil a věří, že potravu pro duši dostává tehdy, když se o to nijak nesnaží. Když nevyvíjí žádné úsilí. Když je zcela odevzdán Bohu. Když spí. Bůh nás sytí ve spánku, když jsme mu odevzdaní. Posiluje nás láskou a svými dary. Dává nám moudrost pro nový den a pro zvládnutí různých těžkostí nebo úkolů. Znáte to: „ráno je moudřejší večera“. Někdy si s věcmi vůbec nevíme rady, lámeme si hlavu, jak co vyřešit. Ve spánku se nám problém jakoby „rozleží“ v hlavě a ráno jsme o něco moudřejší, jistější, víme jak na to. Bůh nám ve spánku dal svůj chléb …

Dneska je nějak moderní nespat. Spousta lidí se chlubí, že málo spí a o to víc toho zvládnou. Všude je spousta přípravků proti únavě, pro zvýšení bdělosti a lepšího výkonu. Při tom se tím ochuzujeme o spánek. O pravý chléb od Boha.

Mniši ve čtvrtém století se hodně zabývali uměním žít, uměním dobře naplnit život a kvalitně strávit čas, který k životu dostáváme. Tvrdili, že člověk by měl den rozložit takto: osm hodin pracovat; osm hodit se věnovat rodině, přátelům a svým zálibám; a osm hodin spát. Má se realizovat, vydělávat, stejným dílem se má starat o vztahy a o sebe a stejným dílem má spát. Všecky věci během dne by měly být v rovnováze. Člověk tím pak může získat i celkovou životní rovnováhu. Spokojenost. Správné rozložení aktivit a odpočinku má prostě vliv na to celkový stav člověka, na naše vztahy a dokonce na naše zdraví. Moudrost starých mnichů dnes inspiruje řadu lidí i odborníků.

Osm hodin pracovat, osm hodin být s rodinou a dělat to, co mě baví, osm hodin spánek. Zajímalo by mě, kdo z nás se této rovnováze aspoň trochu přibližuje.

Hodně lidí je dnes spíše přepracovaných. Nároky na pracovní výkon se pořád zvyšují. Spousta lidí tvrdě pracuje v práci a pak si ještě práci nesou domů. Všechno nestihli, hoří termíny. Nebo si tu práci domů nesou „v hlavě“. Neustále myslíme na to, co bylo v práci, co se na nás ještě valí. Nedokážeme se odstřihnout od práce. Takže těch dalších osm hodin, co bychom se měli věnovat rodině a koníčkům stejně propracujeme. Ze samého stresu v práci jsme nepříjemní na své milé. Vznikají nepříjemná napětí.  Se spánkem je to podobné. Dobrý osmihodinový spánek jako by byl luxus. Práce a starosti nás straší natolik, že kvůli nim nemůžeme kloudně spát.

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dát odpočinout… U mě naleznete odpočinutí duší.“ Pán Ježíš ví o naší potřebě odpočinku. Ví o naší námaze a našich břemenech. Pro někoho je námahou a břemenem práce. Pro někoho je to nemoc, pro někoho samota, pro někoho to, že by rád odpočíval a spal, ale starostí je moc a nejde to….

„Pojďte ke mně“ zve všechny životem unavené Ježíš. Z tohoto pozvání je jasné, že vyčerpaný člověk potřebuje setkání. Blízkost někoho, kdo nás bezpodmínečně miluje, kdo nás přijímá i s tou vyčerpaností a nechce po něm jen samé výkony. Životem unavený člověk se potřebuje setkat s člověkem Ježíšem, ve kterém se nám dává poznat sám Bůh.

Pojďte ke mně všichni, kdo jste vyčerpaní, kdo už nemůžete utáhnout náklad, který vám život naložil. Pojďte ke mně všichni, kdo toužíte utišit hlad duše. U mě můžete svůj náklad složit. Já vás obejmu. U mě jste v bezpečí. Já vám dám odpočinutí, pokoj, novou radost, já občerstvím vaši duši… Já jsem chléb života….

Přeji nám, abychom si v létě odpočali. Abychom dospali spánkový deficit. A abychom se učili odpočívat a spát. Přeji nám, abychom získali odstup od svých starostí a načerpali novou sílu. Přeji nám, abychom při odpočinku a spánku zakusili Boží péči a lásku.

Pane Ježíši, pomoz nám, ať umíme dobře nakládat s časem, který jsi pro každého z nás připravil.  Prosíme, ať umíme pracovat, pečovat o vztahy s lidmi a ať umíme také odpočívat. Prosíme, uč nás všechno odevzdávat do tvých rukou. Amen