Bohoslužby 1. Adventní neděle

1. 12. 2013

Host: Schola od sv. J. Křtitele

Čtení: Jr 23,5-8

Kázání: Žd 10,22-25

Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.

Milí přátelé,

kdybyste si někdy udělali výlet do benediktinského kláštera Marienberg v Rakousku, všimněte si jedné zvláštnosti. Na zdi před vraty kláštera je nápis „V očekávání“.

V očekávání. Co všechno tím může být vyjádřeno? Obyvatelé kláštera nám hostům, sdělují, že na nás čekají. Jsou a budou rádi, když přijdeme.

Takhle – říkala jsem si – nás očekává taky Pán Bůh. My jsme na světě proto, že nás kdysi očekávali naši rodiče, ale především Bůh. On nás tady chtěl mít. A pořád od nás něco očekává. Každý den. Některé z nás možná očekává jako otec marnotratného syna nebo dceru. Očekává, že přijdeme k němu a on nás bude moct zahrnout svou láskou. Mám naději, že nás Pán Bůh očekává v Božím království, která nám zaslíbil.

V očekávání. My přece pořád něco očekáváme. Od sebe sama, od druhých lidí, od Pána Boha. A jestliže očekáváme, tak taky musíme čekat.

A to není příjemné! Čekat na zastávce na zpožděný autobus nebo u doktora půl hodiny po smluveném termínu – nesnáším to!

To jsou ale někdy maličkosti oproti tomu, když čekám něco od sebe sama. Např. očekávám, že se zbavím svých neřestí a zlozvyků nebo že plně odpustím někomu, kdo mi ublížil. Výsledek se pořád nedostavuje, musím čekat, ztrácím se sebou trpělivost, mám na sebe akorát vztek.

Čekáme věci od druhých lidí. Někdy protože nám něco slíbili. Jindy máme svá tzv. falešná očekávání, kdy čekáme od druhých něco, co chceme my. V jednom je to ale stejné: čekáme na to. Po nějaké době čekání nám dochází dech.

A co teprve očekávání od Pána Boha. Čekáme na zázraky, na Boží slovo, na vnuknutí, na pomoc. Ani s Pánem Bohem někdy nemám trpělivost. Možná to máte podobně. Chceme mít všechno hned. Nebo aspoň co nejdřív. Neumíme čekat.

Jenže: kolik trpělivosti musí mít se mnou mít Pán Bůh, kolik se toho on načeká…

Celý život, křesťanská víra je vlastně samé očekávání a taky čekání. V prvním čtení jsme si připomněli slova proroka Jeremiáše. Lid očekával příchod Mesiáše a sním nastolení spravedlnosti a pokoje. Mesiáš přišel do světa v Ježíši Kristu. Zemřel, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a slíbil, že jednou přijde ve slávě znovu. A na to čekáme už řadu generací my, věřící. Advent není jen čekání na letošní Vánoce. V Adventu předjímáme naše očekávání Boží budoucnosti, druhý příchod, nastolení Božího království v jeho plnosti. Naše čekání je smysluplné, protože vyhlíží Boží zaslíbení.

Co nám může pomoct v netrpělivosti, v čekání? Autor epištoly Židům zdůrazňuje tři věci.

1 „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.“ Držme se neotřesitelné naděje. – My se v životě držíme lecčeho, aby se nám dobře žilo, aby náš život měl nějaký tvar a směr. Smysl. Držíme se různých jistot, plánů, teorií, někdy ideologií. – Držme se hlavně naděje, kterou máme v Kristu. Pavel ji označuje za neotřesitelnou. Všichni víme, že cokoli, čeho se v životě držíme, se v daném okamžiku může otřást v základech a rozpadnout. Naděje v Kristu je neotřesitelná. Ne pro naši skvělou pevnou víru. Ale proto, že Bůh je věrný. Bůh nás očekával v tomhle světě a očekává nás v Božím království. Tam je cíl našeho života.  Proto se už teď smíme držet Boha, Krista.

Jakkoli jsme my někdy Bohu nevěrní, on nám věrný zůstává. On drží náš život.  I v těch nejhorších a nejtěžších situacích života – i smrti – nás podrží.

Naděje se někdy znázorňuje jako kotva. Naděje není jen výhled dopředu. A už vůbec to není nějaká „vzletnost“ ani přebujelá mystika. Naděje, to je taky zakotvení (uzemnění) v životě. Jestliže očekáváme Boží budoucnost, má se to projevit tady, teď, ve všedním životě. Ve zcela praktických věcech na nás má být vidět, že se držíme Krista, že žijeme nadějí.

2 Pavel píše: Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Žít v naději, být dobře zakotven v životě, se má projevit zájmem o druhé lidi. Prostě se mějte rádi a pomáhejte si tam, kde to jde. Věnujte svůj čas a energii do vztahů s lidmi, pečujte o ně. Kristus tady byl a je pro lidi, celé jeho učení je založené na tom, bychom měli dobré vztahy. A tak abychom měli dobrý a šťastný život.

Pavel o kousek dál dodává: napomínejte se. Já jsem si pod tím nejprve představila takové ty křesťanské mravokárce, co rádi moralizují druhé. Staví se do role soudců. Mám zkušenost, že jsou uvnitř strašně nešťastní, někteří z nich jsou i docela tvrdí a zlí.

Nemyslím si, že tohle po nás Pavel chce. Napomínání vyplývá z ono zájmu o druhého. Protože mám toho člověka ráda a přeji mu dobrý život, tak ho někdy upozorním, že se třeba svým jednáním může dostat do problému.

Napomínání chápu taky jako umění vznést kritiku. Nikoli nadávat. A samozřejmě i kritiku přijímat. Umět uznat chybu a omluvit se, poprosit o odpuštění. Napomínejte se: občas jděte do konfliktu, vyříkávejte si věci. Učte se i dávat hranice. Bez nich vztahy nefungují. Pokud chceme žít v lásce vedle sebe, neobejde se to bez napomínání. Vyžaduje to ovšem velkou dávku pokory a svobody.

3 Poslední Pavlova výzva: „Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku.“ Jasně: máme chodit do kostela ke společným bohoslužbám, kde se zvěstuje evangelium, zpíváme, přimlouváme se za utrpení ve světě, vysluhujeme Večeři Páně.  Naše čekání v očekávání tím dostává určitý rytmus. Pevnou strukturu. Navíc sváteční a obřadnou. Jednou jsem slyšela, že člověka drží při životě hlavně rituály, obřady, sváteční chvíle. Já doplňuji: bohoslužby.

V onom zmíněném klášteře žijí mniši podle zásady sv. Benedikta: modli se pracuj. Očekávají Boží budoucnost tím, že úplně obyčejně pracují a pravidelně se modlí.

Podobně svůj život v očekávání a čekání můžeme naplnit my. Čekání není žádná pasivita, uzívané sezení se založenýma rukama. Ani nervózní „tak kdy už konečně!“. Naše čekání není ztráta času, ani jeho mrhání. Čekání je naopak úžasná akce. Je to život sám.

Pane, díky, že smíme očekávat příští dny s nadějí. Díky, že smíme žít v lásce a děkujeme, že se smíme scházet k bohoslužbám. Pomáhej nám mít trpělivost s druhými lidmi, se sebou sama i s tebou, když všechno nemáme hned. Amen