Nepatrná moc a vítězství

Druhá adventní neděle, Šumperk, 8. prosince 2013

První čtení: Iz 63,15-16.64, 1-3

Kázání: Zjevení 3,7-8.10-13

Andělu církve ve Filadelfii piš: Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře: „Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel…Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země. Přijdu brzy; drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze. Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“

Milí přátelé v Kristu,

Ačkoli máš nepatrnou moc… tak tě za ni musím pochválit. – Vyřizuje Kristus skrze Jana křesťanům ve Fialdelfii. Jsou zde chváleni za nepatrnou moc.

Není to zvláštní pochvala? Lidi bývají chváleni spíš za věci patrné, zjevné. Chválíme a býváme chváleni za dobré výsledky, za efektivitu, úspěchy, za podanou ruku a dobrou radu. Pochvalu dostane někdo, kdo má moc a umí ji dobře využít. Nemusíme o moci mluvit vždy jen v negativním slova smyslu. Moc je zneužívaná a nabývá zrůdné podoby, to víme. Ale moc je také velmi důležitá a potřebná. Když dobrý člověk použije moc k dobrým věcem – co víc si můžeme přát? Nebo když využijeme svou moc, tedy schopnosti, potenciál k něčemu užitečnému, k dobrému boji, k dobrým skutkům – to je chvályhodné.

Ačkoli máš nepatrnou moc. Ačkoli nemáš skoro žádnou moc. Ačkoli jsi vlastně úplně bezmocný… Moc křesťanů ve Filadelfii se opravdu rovnala spíš bezmoci. Žili v pohanském prostředí. Vládla zde tvrdá ruka státních úředníků, kteří stíhali každého, kdo se klaněl Bohu a vyznával Krista a neklaněl se římskému císaři, který ztělesňoval božstvo. Filadelfští křesťané byli pronásledováni pro svou víru. Oni neměli žádnou moc. Neměli moc zvěstovat a šířit evangelium, přivádět k víře další lidi a křtít je. Neměli moc založit dům pro sirotky nebo nemocnici. Neměli moc si vybojovat respekt ve společnosti, být státem aspoň tolerovaní. Neměli ani moc finanční. Tuto oblast stíhala častá zemětřesení, takže sbor byl asi velmi chudý. Vždyť neměli ani moc se veřejně scházet, sdílet svou víru s ostatními. Možná byli rádi, když se ve dvou třech mohli společně tajně pomodlit. A to ještě s obavou, jestli právě dnes nepřijdou na řadu a nebudou popraveni.

A přesto tuhle jejich z lidského pohledu bezmoc Ježíš nazývá mocí. Nepatrnou. Ale přesto mocí! Pro Ježíše je tato nepatrná moc rozhodující a chvályhodná. Dokonce bych řekla, že je to gró jejich sboru. To, co dělá sbor sborem. Křesťana křesťanem.

V čem spočívá ona nepatrná moc? „Zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel, vytrval jsi.“ Moc je v tom, že se člověk nepustí Krista, i v momentě, kdy by to pro něj zrovna bylo pohodlnější a výhodnější. Že se nepustí Krista, i když mu jde o život. Moc je v tom, když se člověk drží Kristova slova a nenechá se přesvědčit slovy jinými, která zaručují rychlá řešení na složité problémy. Nenechá se oklamat, ukecat. Moc je v tom klanět se Bohu a neklanět se a tedy nesloužit římskému císaři, státní moci, nepřejít k nějakému „trendy“ náboženství. Moc je v tom nezmatkovat v době zkoušek a trápení a nehledat spásu jinde než u Krista. Moc je prostě v tom být s Kristem v životě i ve smrti. V bezpečí i nebezpečí. Ve štěstí i v neštěstí.

Zní zvláštně, ale ona je to opravdu moc. Důvěřovat Bohu, Kristu za všech okolností, není vůbec jednoduché.

Napadá mě k tomu výpověď věřícího člověka, který měl rakovinu. V jednom adventním kalendáři byl otištěn úryvek z jeho deníku. Svěřil se v něm, že pro něj na celé nemoci byla nejtěžší neustálá důvěra, naděje, optimismus. A ze všeho nejtěžší, když je měl navíc projevit před lidmi. Nejdřív jsem se zarazila, proč je v adventním kalendáři výpověď o pochybnostech a těžkostech víry a ne svědectví někoho, kdo měl neustálou víru i při rakovině. Určitě by to víc povzbudilo. Pak mi ale došlo, že toto svědectví o zápase víry a naděje je velmi upřímné a lidské. A taky musel mít velkou odvahu jej zveřejnit.

Víra a naděje nejsou 24 hodin denně ve všech lidských situacích pevné, ve střehu, v pohotovosti. Dost možná je to s nimi spíš tak trochu „nahoru dolu“. Ani pro Ježíše nebylo jednoduché vždy důvěřovat Bohu. Sám bojoval s pochybnostmi a únavou, když šel na smrt. I on měl své „dole“ ve víře. Přece se pak ale Bohu plně odevzdal. Možná v tom byla ta největší důvěra. V naprosté odevzdanosti Bohu. Byl s Bohem doslova „do posledního dechu“.

Těm, kteří zachovávají Kristovo slovo a drží se víry, slibuje Kristus otevřené dveře: Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít.“ Otevřené dveře, to jsou dveře do nebe, k Bohu, do plné Boží blízkosti. Kam se dostaneme po smrti, na konci tohoto času. Od těch dveří má klíč pouze Kristus a pouze on taky rozhoduje, kdo do dveří vstoupí a kdo ne. Vstup do dveří nezaručují dobré skutky, bezchybný život, ani pokání nad vlastními hříchy. Ale pouze všední víra v Krista. Důvěra a odevzdanost Kristu v životě i ve smrti. Kdo bude do posledního dechu s Bohem, s Kristem, tomu se otevírají dveře do nebe.

Jan ve svém dopise mluví také o vítězství. To je snad v téhle situaci Filadelfských ještě zvláštnější paradox než pochvala za nepatrnou moc. Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí.“ Z lidského pohledu Filadelfští prohrávají, spousta z nich jde na popravu, nemají ve společnosti žádná práva ani zastání. Z Božího pohledu ale zvítězí, když v tom všem svém utrpení budou s Bohem, s Kristem. Pro Boha vítězí ten, kdo v utrpení a prohře důvěřuje Kristu. Padne mu odevzdaně do náruče, tak jako padl do Boží náruče Kristus. Taková víra otevírá dveře do nebe. Z  lidí takové víry chce Kristus stavět svou církev tady ve světě.

My nepatříme jenom zemi. Neurčuje nás pouze to, co se tady děje. O našem životě nerozhodují druzí lidé, pozemské instituce, soudy a vlády. O našem životě rozhoduje taky a především nebe, sám Bůh. Tohle vědomí, tento pohled nám umožňuje víra. Pro Boha je důležité naše nastavení srdce a mysli. A je pro něj důležitý náš život, jestli jej žijeme pravdivě a zodpovědně. V Boží, v Kristově, blízkosti. A vůbec jakoby při tom nebylo důležité, jestli objektivně – v očích druhých lidí, tohoto světa – máme nějakou moc. Jakoby nebylo důležité, zda jsme v životě úspěšní, zdraví a krásní, zda vyhráváme různé boje, zda jsou za námi vidět dobré výsledky.

Pro Boha jsme důležití sami o sobě. Proto, že jsme. A proto, že, víme, že jsme jeho.

Pane, kéž by ty dveře do nebe byly jednou otevřeny i nám. Prosíme, posiluj naši víru v těžkých chvílích. Dávej nám poznat, že jsi s námi. Amen