Matouš 6, 25-33: Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? 26Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? 27Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? 28A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – 29a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. 30Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? 31Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? 32Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. 33Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.

 

Milí přátelé.

Nemějte starost o svůj život, hledejte nejprve Boží království. Tak zní výzva, kterou začíná a končí dnešní evangelijní oddíl. Na první poslech snadné, dosažitelné. Kdo z nás by nechtěl žít beze strachu? A jak snadno se tento text poslouchá, když před stolem páně vidíme plody z našich sadů a zahrad, když se police v našich supermarketech ohýají pod tíhou tovarů a jídla. Jak dobře zní tento text na neděli díkčinění.

Jenomže okolnosti vzniku neděle díkčinení nejsou zas tak veselé. Když se v roce 1620, jenom pár dnů po – pro protestanty smutné bitce na bílé hoře – ukotvila anglická loď Mayflower na břehu nového světa, dnešní Ameriky, zjistila její posádka poměrně rychle, že i když do nového světa přišli zřídit Boží království, bude pro ně problém prožít krutou zimu.

Moc jim to nešlo do hlavy, vždyť přišli hledat Boží království, žít podle jeho zásad v novém světě, když v tom starém jim to nebylo umožněno. Brzy po vylodění, které proběhlo na začátku listopadu, byla polovina nových osadníků, hledačů Božího království mrtvá – neměli zásoby a na začátku obzvláště kruté zimy neměli co vypěstovat. Zdálo se, že mise za oceán nevyšla.

Kdybychom tam byli s nimi, nezdál by se nám dnešní evangelijní oddíl jako idealismus nenapravitelného snílka? Nezdáli by se nám metafory o polních liliích a ptácích jako slova mladého snílka, který jenom má zjistit, jaké potíže může život přinést?

Když pak dorazilo jaro, mohla loď mayflower odplout zpátky do staré Evropy, Evropy, které sice měla jenom mizerné pochopení pro ty, co hledali Boží království jinak, než se psalo v katechismu, ale bylo v ní alespoň dostatek jídla a pití, dostatek základních jistot.

Jenomže situace se nečekaně otočila. S pomocí domorodých obyvatel se naučili pěstovat a zpracovávat pro ně do té doby neznámé plodiny, jako třeba kukuřici. Hned první úroda byla výborná a tak se guvernér rozhodl, že ji společně oslaví třídenním svátkem – díkuvzdáním, aby tak vyjádřili vděčnost domorodým obyvatelům, ale i Bohu.

Ten příběh ale nelíčím jenom proto, abychom si připomněli, jak neděle dík činění vznikla. Můžeme díky němu pochopit leccos z evangelia, které jsme slyšeli.

Třeba to, že když Ježíš říká svým učedníkům: nemějte starost o svůj život, neznepokojujte se, tak to není výzva k prokrastinaci, k tomu, abychom si prostě vyložili nohy na stůl, nebo lehli do trávy a čekali, až nám padne pečený holub do pusy. Kdo nechce pracovat, ať ani nejí – říká apoštol Pavel.

Je to spíš pojmenování toho co je důležité, co má prioritu, pojmenování jakéhosi cíle života, jeho smyslu. Jakoby Ježíš říkal, cílem života, jeho smyslem nejsou jenom plné stodoly, plné skříně jídla a oblečení, to je příliš pomíjivé. Cílem života, jeho smyslem je hledat Boží království, utvářet ho tady a teď, společně, protože ono je úkolem pro lidské společenství, nejenom pro jednotlivce.

Snad tím také chce říct, že kdo je paralyzován strachem, není schopen nic změnit, třeba není schopen ani se hnout z místa. Kdo příliš přepadne obavám o svůj život, nevidí dál, než na špičku vlastního nosu a sotva je schopen hledat boží království, natož ho utvářet, podílet se na něm. Takový člověk jenom sotva uvidí trápení, ale i radost lidí kolem sebe, jenom těžce prokáže milosrdenství potřebným. Je lepší zbavit se svých obav a v kontextu blížícího se výročí republiky si připomenout slova T.G. Masaryka: Nebát se a nekrást.

Svou výzvou „nemějte obavy o svůj život, hledejte především Boží království“ nás totiž Ježíš nezbavuje odpovědnosti za svět, který Bůh stvořil, ve kterém nás určil za správce, ani odpovědnosti za ty, kteří s námi tento svět obývají.

Když dnes vzdáváme díky Hospodinu za všechno, co jsme i tento rok sklidili z polí, zahrad a sadů, nemůžeme nemyslet na ty, kterým se náš chvalozpěv může právem zdát bláhový. Na stovky tisíc těch, kteří ve strachu z války opouštějí své domovy, miliony dětí, které umírají hladem, na miliardu lidí, kteří žijí s mizerným přístupem k potravinám a zdravotní starostlivosti. Nemůžeme se také tvářit, že se nás to netýká, když se v našem světě téměř třetina všeho vyrobeného jídla vyhodí, když v oceánech plují celé ostrovy plastových odpadků. Ježíš neříká: Mějte zbytek stvoření na háku.

Ježíšovu výzvu v tomto kontextu můžeme chápat zcela jinak. Když nás vyzývá, abychom hledali především Boží království, pak se můžeme spolehnout na to, že ho najít můžeme i ve světě, ve kterém žijeme. Když nás také vyzývá k tomu, abychom se nestrachovali, můžeme to pochopit jako apel na to, aby náš zájem o stvoření, o svět ve kterém žijeme a o ty, kteří ho obývají s námi, nevycházel ze strachu o sebe, ale především z lásky k Bohu, bližním a z touhy nalézat a vytvářet v něm boží království – pak nám bude všechno přidáno. 

A ještě jeden apel – když nás Ježíš vyzývá k hledání Božího království, vyzývá nás v plurálu. „Hledejte, nestrachujte se, nemějte obavy“. Úkol hledat Boží království, je úkol svěřený společenství. Neděle díkuvzdání, dík činění by tu nebyla, kdyby původní obyvatelé nebyli solidární se zbytkem posádky Mayflower, bez mezilidské solidarity, která se nebojí především o svůj život.

Když tedy dnes společně, jako společenství uvažujeme o tom, za co bychom mohli a měli Bohu vzdávat díky, můžeme být i poněkud rozpačití, třeba všechno nevyšlo tak, jak jsme chtěli, jak jsme měli v plánu. Zkusme se na to ale podívat z pozice úkolu, který nám Ježíš vytýčil – hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost. Třeba pak uvidíme i to, co nám bylo přidáno, aniž bychom to nějak plánovali, nebo uvidíme jako dar i to, co jsme doposud považovali za samozřejmé.

Tak tedy vzdávejme Bohu díky, nejenom dnes, ale vždy. Protože se o nás s láskou stará, stejně jako o zbytek svého stvoření – ze své otcovské lásky. A tak můžeme světem kráčet ve svobodě a odpovědnosti jako jeho děti.

Amen,

 

Jakub Pavlús, farář sboru