Matouš 5, 21-37:

lyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla.

Také bylo řečeno: ‚Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek!‘ Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.

Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘ Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal.

Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.

 

Za Ježíšem lidé přicházeli z různých důvodů. Mnozí z pouhé zvědavosti, někteří proto, že od Ježíše potřebovali uzdravení, jiní jej vyhledávali jako učitele. Ten dnešní evangelijní oddíl se týká nejvíc té poslední skupiny a je ukázkou toho, jak Ježíš vyučoval. Navíc, je to ukázka na problematice, která nás, křesťany zaujímá i v současné době: Jaký postoj máme zaujmout ke starému zákonu? Jaký je vztah Ježíše, učitele ke slovům starého zákona? Je pro jeho žáky, tedy i pro nás starý zákon se všemi detailními předpisy zavazující? Máme i my dbát na všechna přikázání, nařízení a právní ustanovení, jak jsme to slyšeli z prvního čtení z knihy Deuteronomium? Platí pro nás všechno, co bylo řečeno „otcům“, tedy, co lze považovat za biblickou tradici?

Pokud jsme poprvé, když v evangelijním čtení zaznělo Ježíšovo „já však vám pravím“ doufali, že některý z příkazů, či zákazů zákona Ježíš zrelativizuje, dostalo se nám velkého zklamání. Kdo ví, jak se u toho tvářili originální posluchači. Občas si říkám, že je vlastně škoda, že evangelisté nám nezachytili žádnou jejich reakci, reakci na Ježíšovo známé kázání na hoře, nebo alespoň této jeho části. Třeba tam byla celá škála reakcí, třeba by se na hoře našli nadšení radikálové, rozčarovaní liberálové, zmatení nevěřící…

Ježíš zřejmě celkem záměrně pro své kázání, pro své vyučování volí ty části zákona, které se dotýkají všech, před kterými se nelze dost dobře schovat. A pokud jsou snesitelné ve svém doslovném znění, Ježíšova interpretace je tak přísná, že opravdu nikdo nemůže s čistým svědomím a sebevědomím jistého mladíka z evangelií říct: „Mistře, to vše jsem dodržoval od své mladosti“. Ono se totiž dá snadno přitakat onomu: „Nezabiješ“, tak schválně, kdo z nás třeba někdy někoho zabil?

„Já však pravím vám, že kdo se hněvá na svého bratra bude vydán soudu, kdo snižuje svého bratra bude vydán radě, a kdo zatracuje svého bratra, bude vydán ohnivému peklu“. To už je horší, viďte. I pro mě, teď se třeba na nikoho nehněvám, ale kolikrát za svůj život jsem už měl skončit v ohnivém pekle, protože jsem pociťoval opravdovou zlost na svého bratra, či sestru, kolikrát jsem někoho a ano, přiznávám i zcela úmyslně ponížil…

No a pak to Ježíš vyhrotí ještě víc s „žádostivým pohledem“, který se už ve své podstatě rovná cizoložství, vyloupnutím oka, či useknutím ruky, která nás pokouší. No, ne že by to vysloveně nešlo, vyloupnout si oko, či useknout si ruku, ale, jak se tak na nás dívám, tak jsme všichni celí, žádné amputace, či drobnější chirurgické zákroky jsme na sobě neprováděli, takže buď jsme nějakým způsobem našli klíč k perfektnímu dodržování zákona, nebo už pár let úspěšně ignorujeme Ježíšovo kázání na hoře.

Zde je dobré říct že ani jedno z toho zřejmě nebude pravdou. Je dobré říct, že to není zas tak černobílé. Že podobně jako zbytek písma, i svědectví evangelií je nutné vykládat a interpretovat, že to bez toho prostě nejde, nelze vytrhnout nějakou část písma a ohánět se s ní třeba jako s kladivem na čarodějnice.

Když Ježíš řekne: „Já však pravím vám“ není to provokace, ani pokus o radikalizaci učedníků. Mnohem spíš je to součást metodiky vyučování, která se mezi rabíny v jeho době používala. Jednoznačně odděluje citaci písma od výkladu této pasáže, který učitel nabízí svým žákům k diskuzi, k dalšímu dotazování a hledání.

Můžeme tedy uvažovat o tom, co je jeho cílem, když ve svém výkladu takto radikalizuje pojetí zákona a jeho dodržování. Je snad jeho cílem poukázat na naši neschopnost zákon dodržet? A pokud ano, tak k čemu nás chce vést? K tomu, abychom zákon ignorovali? To jenom stěží. Tak co tedy, chce nám ukázat, jak moc jsme závislí na Boží milosti? To by snad mohlo být pravděpodobnější, a přesto si myslím, že se v tom dá najít ještě něco jiného podstatného.

Totiž, mám za to, že Ježíš chce zdůraznit, že Bůh nezkoumá jenom lidské činy samotné, ale že jde mnohem hlouběji, že Bůh se zaujímá o motivaci, která nás k činům vede, ať už by to byli skutky zákona, nebo totálně proti němu a také o důsledky těchto činů. Motivace a důsledky jsou přitom mnohem podstatnější než skutky samotné.

Ptáme-li se tedy celkem často, jaký by měl být vztah nás, křesťanů k zákonu, myslím, že dobrou odpovědí je právě to, že napřed musíme přezkoumat svou motivaci a pak také důsledky toho jestli se zákona držíme, nebo naopak. Chci-li dodržovat zákon, všechna přikázání, nařízení a právní předpisy, proč to vlastně chci dělat? Proto, abych se jednou postavil před nebeskou bránu s pocitem, že tak skvělého křesťana jako já jenom stěží Bůh odmítne? Nebo proto, že zákon sám od nás vyžaduje, abychom se jej drželi? Nebo proto, že to považuji za projev vděčnosti za Boží milosrdenství? Tak jako tak je to těžké. Chci-li být spasen pro svou spravedlnost, musí ta spravedlnost být větší, než spravedlnost zákoníků a farizeů, tak jsme to slyšeli z evangelia minulý týden. A k čemu toto mé dodržování zákona vede mně a mé bližní? Je jeho důsledkem cesta k životu, nebo cesta k smrti? No a pokud bychom chtěli zákon úplně zapomenout, jak se to křesťanům také občas stává, jaká je naše motivace? Chceme alibisticky říct, že to už pro nás neplatí, že Ježíš zákon naplnil? No jistě, sám ale přeci říká, že jej nepřišel zrušit. Pokorně uznáváme, že často hřešíme? Dobře tedy, ale je to důvodem k tomu abychom zákon prohlásili za neplatný? A opět, vede nás a naše bližní jeho opomíjení samotné k životu, nebo naopak?

Radikalizace, ať už na jednu, nebo na druhou stranu není ve vztahu k předpisům zákona řešením. Ježíš nabízí v evangeliích ještě jinou možnost. Možnost, o které se vlastně i ve starém zákoně mluví často. Slyšeli jsme ji i z prvního čtení: „Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu“. Povolává nás k víře, která je neustále na cestě k životu a požehnání.

Na této cestě se nechává motivovat láskou k Bohu, a aktivním posloucháním a je neustále těsně přimknutá k Hospodinu. Je to cesta, na které zjišťujeme, že pouhá slepá poslušnost zákonu nestačí, byť je zároveň nedosažitelným cílem. Učíme se na ní, že spravedlnost nenacházíme sami v sobě, ale pouze v Bohu, který nás na tuto cestu povolává a díky svým pádům chápeme lépe i pády svých bližních. Je to cesta růstu, na které v Boží blízkosti jako aktivní posluchači zjišťujeme, že tentýž Bůh, který mluvil „k otcům“ mluví také k nám, že tentýž Bůh, který povolal vyvolený lid ve svobodě, povolává k životu i nás, že na něm záleží život i délka našich dnů. Otázkou tedy není žiju-li podle zákona, otázkou je, žiju-li v přimknutý k Bohu, v jeho blízkosti, naslouchajíc tomu, jak ke mně promlouvá. „Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu.“
Amen

 

Jakub Pavlús, farář sboru