Žalm 139 1-3 a 16-18:

Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě.  2  Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.  3  Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy.  4  Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.  17  Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet,  18  sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou.

Kolekta:

Bože, příteli života a radosti,
Ty jsi nám ve svém Synu Ježíšovi zjevil svou krásu a velikost.
Dej, ať ho máme stále před očima,
nasloucháme jeho slovu a věrně ho následujeme.
Prosíme Tě o to skrze něho,
Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s Tebou v jednotě Ducha svatého
žije a působí navěky.

1 Samuelova 3, 1-10: Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté.  2  Jednoho dne ležel Élí na svém místě. Oči mu začaly pohasínat, takže neviděl. 3  Boží kahan ještě nezhasl a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána. 4  Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: „Tu jsem.“ 5  Běžel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, lehni si zase.“ Šel si tedy lehnout. 6  Ale Hospodin zavolal Samuela znovu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase.“ 7  Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno. 8  A znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin. 9  I řekl Élí Samuelovi: „Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Samuel si tedy šel lehnout na své místo.  10  A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“ Samuel odpověděl: „Mluv, tvůj služebník slyší.“

Jan 1, 43-51: Dalšího dne se Ježíš chtěl vydat do Galileje. Našel Filipa a řekl mu: „Pojď za mnou.“ 44 (Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova.) 45 Filip našel Natanaela a řekl mu: „Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci – Ježíše, syna Josefova z Nazaretu!“ 46 „Co dobrého může být z Nazaretu?“ opáčil Natanael. „Pojď se podívat,“ řekl mu Filip. 47 Když Ježíš uviděl Natanaela, jak jde k němu, řekl o něm: „Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!“ 48 „Odkud mě znáš?“ zeptal se Natanael. „Viděl jsem tě pod fíkovníkem,“ řekl mu Ježíš, „ještě než tě Filip zavolal.“ 49 „Rabbi!“ zvolal Natanael, „Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!“ 50 Ježíš mu odpověděl: „Věříš proto, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkovníkem? Uvidíš ještě větší věci.“ 51 A dodal: „Amen, amen, říkám vám: Uvidíte otevřené nebe a Boží anděly, jak vystupují a sestupují na Syna člověka.“[10]

 

Nám, kazatelům docela kladou na srdce, aby byl úvod kázání poutavý, protože jinak je údajně ztracený i celý ten zbytek. Vůbec se, kupříkladu, nedoporučuje začínat takto nudně. No jo, co naděláte.

Dá se to ale pochopit. Nakonec i v běžném životě nás hodně zaujímá to, jak nás druhý člověk osloví: Pozdravil? A jakým tónem hlasu? Umí vykat? Co je to za divný přízvuk? To všechno obvykle stihneme v hlavě analyzovat dřív, než se ten druhý, ta druhá alespoň dostane k tomu, co vlastně ve skutečnosti chce. A že z toho kolikrát vzniknou zbytečná nedorozumění? No to se ví. A dokonce nejen tehdy, když spolu komunikují dva lidé.

Vždyť v těch našich čteních je těch nedorozumění taky několik a to i tehdy, když oslovuje Bůh člověka. Třeba takový Samuel opakovaně nechápe, že ten, kdo na něj volá v chrámu není Éli, ale Bůh. Mohli bychom se nad tím pousmát, ale upřímně, řekněme si na rovinu, že by se nám to asi mohlo stát taky…

A takový Natanael zas dost podezíravě hledí nejdřív na Filipa, když mu říká, že spasitel přichází z Nazaretu, protože… jako fakt? Co by asi tak z Nazaretu mohlo být dobrého? To už zrovna mohl přijít odněkud třeba ze Slovenska, nebo tak. No a pak zas podezíravě hledí na Ježíše, když Ježíš konstatuje, že Natanel je „Pravý Izraelita v němž není žádná lest“. To jako doopravdy? Trochu troufalé prohlášení na to, že se vlastně ani neznáme.

Víte ale, co se mi na tom zdá hrozné cenné? Že i když Pán Bůh ví, jak je to vlastně složité, oslovit člověka, přesto to nevzdává, protože platí i to, co jsme četli v Žalmu, že Bůh nás zkoumá a zná. A chce, abychom o tom věděli.

A tak k nám přichází a oslovuje nás, ať už zrovna spíme, jako Samuel, nebo zkrátka žijeme svůj život jako Filip, Ondřej, Natanael či jiní z učedníků. A jeho nabídka je jednoduchá: „Pojď za mnou!“

A Filip jde, ale zvláštním způsobem. Jde za Ježíšem? Ano a taky ne. Běží totiž hned na Natanaelem, aby mu řekl, že našel toho „o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci“ spasitele na kterého všichni čekají.

Cítíte se v tom ztraceni? No jasně. Bodejť by ne. Kdo tu koho vlastně má hledat, kdo je ztracený? Kdo je ta jehla v kupě sena, ta ztracená ovce? Kdo jde komu vlastně naproti? Kdo byl hospodyně a kdo ztracená mince? Našel Filip Ježíše, nebo, naopak, našel Ježíš Filipa? A našel Natanaela Filip, nebo Bůh? Může se Filip klepat po rameně, jak je skvělý, že Pána Boha nalezl? Nebo se může poklepat po rameně, že je tak důležitý, že jej ještě hledal i Pán Bůh?

Možná, že to s pravdou v tomto případě nebude tak snadné. Možná je v tomto případě pravdivá odpověď trochu mozaikovitá. Ale to nevadí. Vždyť i když to vztáhneme na sebe. Hledal Pán Bůh nás, nebo jsme my hledali Boha, jeho blízkost? Co když všechny naše pochybnosti, všechen náš obdiv k přírodě, naše láska k lidem, naše touha být milován a nalezen jsou ve skutečnosti projevem naší touhy najít Boha. A co když všichni ti inspirativní lidé, „šťastné náhody“, ten hlas svědomí a kdoví co ještě, byli a jsou Božím pokusem o to, aby nás oslovil, dal nám vědět, že jemu jsme se nikdy neztratili, že, jak svědčí žalmista, všecky naše cesty jsou mu známy. Jeho způsob, jak přijít a říct: „Pojď za mnou.“

No jo, to se ale snadno řekne. A jak na to, jak jít za někým, koho běže fyzicky nevidíme, neslyšíme? Za někým, o kom spousta lidí pochybuje stejně, jako pochyboval Natanael, Tomáš a jiní učedníci?

Není to jen tak, i ti učedníci v evangeliu to prožívají jinak. Filipovi stačí jen říct Pojď! A on jde, dokonce je to pro něj tak skvělá zpráva, že se musí podělit i s kamarády, známými, musí běžet za Natanaelem a přivést jej k Ježíšovi. Ale Natanael? Pochybuje, staví se k Ježíšovi napřed skepticky, potřebuje jasné slyšet Ježíšovo. Je dobře, že tě Filip přivedl. A taky to podivné ujištění: Viděl jsem tě tenkrát pod fíkovníkem. Mimochodem, zajímalo by Vás co se dělo pod fíkovníkem? To je to krásné, my nevíme, ale Natanael věděl, Bůh má zkrátka s některými lidmi svá tajemství. A nikomu je „nevykecá“. Natanael zkrátka musel být přesvědčen, musel si projít svými pochybnostmi, musel překonat své předsudky vůči tomu kdo přišel z Nazaretu…

Ať už se víc podobáme Filipovi, nebo Natanaelovi, ať se cítíme že jsme nalezeni, nebo že jsme sami našli, nebo že třeba hledáme, či čekáme až budeme nalezeni, platí pro nás stejně, že jsme Bohem osloveni, přijati, důležití. A nakonec ani samotné nalezení Bohem, ani samotné nalezení Boha není konec cesty, ale mnohem spíše začátek. Kdo nezažil pochybnosti na začátku, možná je zažije později, kdo byl sám nalezen bude možná ještě časem sám i hledat. Ježíšovo „Pojď za mnou“ je totiž mnohem spíše pozváním na dobrodružnou cestu víry, ta třeba má i mnoho pokojných úseků, ale člověk úplně nikdy neví, co jej na ní potká. Ti, co jsou na cestě dlouhá leta by jistě mohli sami říct.

Ale to pozvání platí pro každého, není nijak limitované. Věkem, pohlavím ani vědomostmi. Nechme se pozvat.

 

Přímluvy:

Nezůstal jsi, Bože, na výsostech, ale vstoupil jsi do našeho času, abys ukázal svou lásku lidem. Co ti můžeme nabídnout, než nuznost našeho života. Ale ty neváháš nabídnout nám své přátelství. Obdarováváš nás sebevydáním svého Syna. Vděčně k tobě voláme:

Kyrie eleison

Dej své církvi sílu, aby byla svědkyní tvé bezpodmínečné lásky a nástrojem tvého pokoje: ukazovala dobrotu, kde vládne nenávist; vnášela odpuštění, kde se lidé urážejí; smiřovala, kde vládnou hádky; probouzela naději, kde panuje zoufalství; zapalovala světlo, kde se šíří temnota; přinášela radost, kde přebývá zármutek. Proto voláme:

Kyrie eleison

Prosíme za všechny odpovědné ve státě a ve společnosti, v ekonomice, vzdělávání i kultuře: o odvahu a otevřenost stát na straně života a uskutečňovat spravedlnost nyní i v budoucnosti. Ve všech sporech nám dávej vědomí moci své lásky. Voláme:

Kyrie eleison

Prosíme zvláště za všechny, kdo touží po lásce: kteří to mají těžké se sebou i s druhými, kteří zůstávají sami ve své osamělosti a uzavřenosti, za odstrčené, ponížené, unavené a přetížené. Dej jim oporu a klid ze zkušenosti tvé lásky. Pošli lidi, kteří se v důvěře v tebe odváží vykročit k potřebným. K tobě voláme:

Kyrie eleison

+ Otčenáš

Poslání / 1Kor 6, 12: ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ničím se nedám zotročit.

 

Jakub Pavlús, farář sboru