Genesis 17, 1-7 a 15-16:
Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: “Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! 2 Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím.“ 3 Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: 4 “Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. 5 Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. 6 Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. 7 Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.
Kolekta:
Pane Ježíši Kriste,
Ty jsi obětoval svůj život,
ale my chceme svůj život vlastnit a mít ho jen pro sebe.
Prosíme Tě, vezmi nás na svou cestu,
abychom jistotu svého života našli v Tobě.
Tobě buď sláva na věky.
Marek 8, 31-38:
A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. 32 A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. 33 On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ 34 Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. 35 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. 36 Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? 37 Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? 38 Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“
Když bereme do rukou starý zákon a čteme v něm, nalézáme tam přehršel příběhů o tom, jak bůh povolává lidi na cestu. Důvěra k Bohu se tak často spojuje s pohybem a změnou, jen málokdy se stagnací. I v tom dnešním prvním čtení se dozvídáme o Abrahamovi, kterého Bůh ve vysokém věku povolává do neznáma. Kdybychom četli dál, dověděli bychom se o Josefovi, který byl do Egypta unesen, o jeho bratrech, kteří tam za ním později přišli žít, o národu který se v Egyptě zformoval a byl, stejně jako Abrahám povolán na cestu do zaslíbené země, o prorocích, kteří často musí z této země utéct a vrátit se zpět, o tom, jak se Boží lid opakovaně dostává do zajetí a pak se vrací do svobodné zaslíbené země. A v novém zákoně? Učedníci jsou povolání Kristem do celého světa a tak podnikají nejrůznější misijní cesty. A někde mezi tím je nespočet příběhů, o kterých ví jen Pán Bůh sám a ti, kdo je prožili.
Tento pohyb Božího lidu je vždycky způsoben něčím jiným. Ti, kdo jsou uvedeni do pohybu jen málokdy předem tuší, jaký bude mít jejich cesta průběh, nebo jaký dopad bude mít na jejich životy. Cesta, na kterou nás povolává Bůh je často jakousi stezkou důvěry.
Tušil Abraham do jaké země jej Pán Bůh povolává? A kdyby Mojžíš věděl, že zaslíbenou zemi uvidí jen z dálky a to poté, co ne vlastní vinou stráví několik desetiletí v poušti, souhlasil by s Božím plánem vyvést Izraelský lid z Egypta? A kdyby Jonáš věděl, že se Pán Bůh nakonec nad Ninive slituje, neumřel by radši ve velrybě, anebo, nezkusil by ještě jednou utéct? Kdo ví. A stejně tak ani my často nevíme, co nás ve víře čeká, jaká cesta je před námi. Třeba bude poklidná a třeba ne. Lze se na ni ale vydat jedině s důvěrou. Jenomže, co za víru se rozhodne následovat do neznáma? Není to pak zaslepenost?
Moc se mi líbí, jak o víře mluví Gerd Theissen ve svém poeticko kritickém katechismu:
Víra
je bezpodmínečná důvěra,
že náš život
uprostřed všech věcí
má smysl.
Smysl je to,
co dává odvahu žít.
Víra
věří Bohu,
který nicotu povolává k bytí
a celý svět
naplňuje smyslem.
Víra nevěří ve svět
takový, jaký je,
nýbrž ve svět, jaký by skrze Boží vůli
být mohl.
Víra
nespoléhá na to,
že všechno dopadne dobře samo sebou,
nýbrž na to, že dobro můžeme konat
i proti odporu
v nás
a ve světě.
Víra je svazek s Bohem,
který chce svět naplnit
smyslem.‘
Teď ale máme postní dobu a během ní si připomínáme ještě jednu důležitou zkušenost víry: Jde o obojstrannou důvěru a věrnost. Nejen ze strany lidí, ale taky z té Boží strany. Bůh vyšel člověku vstříc, když se slovo stalo tělem, když nám ukázal svou blízkost v Ježíši Kristu.
V evangeliu jsme slyšeli o tom, že Kristus moc dobře věděl, co pro něj toto Boží povolání znamená a také o tom se svými učedníky mluvil poměrné otevřeně. O všem utrpení, zavržení a nepochopení se kterým se nevyhnutně potká jeho služba. Mluvil o tom až tak otevřeně, že jej Petr začne přemlouvat, aby to povolání zas tak vážně nebral, aby v sobě našel nějaký ten pud sebezáchovy. Doslova tam čteme, že Petr si Ježíše vzal stranou a začal jej kárat. Proč?
Možná, že v tom má svou váhu i to, že si Petr uvědomuje, že všechno, co se týká Krista se týká i nás – Jeho učedníků. To, na co dnes v evangeliu upozorňuje i Ježíš, tedy, že následovat Krista znamená vzít na sebe svůj kříž a neobejít jej. Ježíš se na své učedníky a také na nás obrací a říká. Kdo chce jít za mnou, ten ať vezme svůj kříž a následuje mne. A Dietrich Bohnhoeffer k tomu ve své knize následování dodává:
„Ten, kdo následuje nachází Krista, když na sebe bere kříž (…) Kříž není nepohodlí, nebo těžký osud, ale utrpení, které vyplývá z vázanosti na Ježíše Krista. Kříž není náhodným utrpením, ale nevyhnutelným. Kříž není utrpení vázané na naši přirozenou existenci, ale na to, že jsme křesťané.“
Zároveň ale platí, že nás Kristus nevyzývá k tomu, abychom kříž a utrpení vyhledávali, abychom si snad naložili co nejvíc. Pouze říká, že se nemáme kříži vyhnout, pakliže si nás nějaký na naší cestě počká.
Jeho výzva ke ztrátě života pro něj není výzvou k sebevraždě, fyzické, ani společenské, i to by totiž mohl být způsob, jak se kříži vyhnout. Je to výzva k nastavení svých priorit. Protože jedině se správně nastavenými prioritami lze život prožít „naplno“ a smysluplně. Občas to samozřejmě znamená, že se něčeho budeme muset vzdát. Ježíš nás ale ubezpečuje, že cokoli ztrácíme, můžeme v něm znovu nalézt.
V evangeliu dnes čteme, že život ve víře sebou nese riziko kříže, nepochopení a někdy snad i zavržení. Nejsou za tím vyhrůžky, pouze upřímné zhodnocení možných i těch na první poslech nepříjemných dopadů víry na náš život. Kdyby tohle byl závěr z evangelia, byla by to hrozná depka, viďte.
Ale i když nám Ježíš neslibuje život bez problémů a obtíží, stejně platí, že pokud se rozhodneme vykročit z naší komfortní zóny, můžeme nalézt něco jiného.: Život, který není promarněný, život, který má smysl a cestu na které ani v těch náročných úsecích nezůstaneme sami.
Je postní doba a tak můžeme i během ní přemýšlet o tom, jaké je to naše následování, jak se sami zvládáme držet Božích cest, nebo být alespoň vnímavější na to, jak Bůh zůstává s námi i na těch našich cestách, jak se projevuje ta jeho blízkost k nám i v těchto dobách rychlých změn a nemalých omezení. Kéž nám k tomu Bůh dává moudrost a odvahu.
Přímluvy:
Nebeský Otče, povolal jsi Abráma z úru do zaslíbené země a také ses přiznal k oběti Ježíše, který se pro nás vzdal nebeské slávy. Prosíme tě dnes proto
- Za všechny, kdo se připravují k přijetí svatého křtu nebo ke konfirmaci a chtějí nastoupit na náročnou cestu následování Tvé vůle
- za syny a dcery Abrahama, za židy, křesťany i muslimy – za ty, kdo mají účast na Boží smlouvě, za všechny národy země – ať najdou pokoj a mír.
- za ty, kdo zpochybňují moc mocných a jsou za to pronásledováni; za ty, kdo mají na mysli veřejné věci a hledají spravedlivé uspořádání společnosti.
- za nemocné, zvláště za Davídka Maláče, kterého čeká v nejbližších dnes další náročná operace.
- Za umírající, za ty, kdo jsou ve smutku ať pocítí Boží přítomnost.
- za křesťany, ať nesmýšlejí přízemně, ale vzhlížejí ke Kristu, který přijde vše obnovit.
+ Otče náš.
Římanům 4, 14-17:
Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno. Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona. Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu – nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, jak je psáno: ‚ustanovil jsem tě za otce mnohých národů.‘ Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.
Jakub Pavlús, farář sboru
