Kázání / Svatba v Káni Galilejské

První čtení / Izajáš 62, 1-7

Kázání  / J 2, 1-11:
Třetího dne se v Káně Galilejské konala svatba. Byla tam i Ježíšova matka a na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když začalo docházet víno, Ježíšova matka mu řekla: „Nemají víno.“ „Ženo, co ode mě chceš?“ odpověděl jí Ježíš. „Má chvíle ještě nepřišla.“ Jeho matka pak řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám řekne.“ Stálo tam šest kamenných nádob na vodu k židovskému očišťování, každá o obsahu dvou nebo tří měr.[1] Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou.“ Když je naplnili až po okraj, řekl jim: „Teď nalévejte a doneste vrchnímu správci svatby.“ A tak to udělali. Jakmile vrchní správce svatby okusil tu vodu, z níž se stalo víno (a nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří tu vodu nalévali, věděli), zavolal ten vrchní správce ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejdříve nejlepší víno, a když jsou hosté opilí, podává to horší. Ty jsi zachoval nejlepší víno až do konce.“ Tak Ježíš v Káně Galilejské vykonal první ze svých zázračných znamení. Tehdy zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.

Kdo už někdy organizoval velkou oslavu, či delší výlet ten moc dobře ví, že bez ohledu na dobré plány se občas stane, že to úplně nevyjde. Plány třeba byli dobré, ale vyskytla se nějaká nenadálá událost, změnilo se počasí; restaurace, která měla být v cíli má zrovna nečekaně zavřeno; na oslavě měli lidé větší hlad a žízeň než se čekalo…. Jsou z toho pak zklamání, mrzení no a časem třeba i veselé historky, to záleží na těch, kdo se účastní.

Dnes nás evangelista bere s sebou na svatbu do galilejské Káni… I zde buď někdo z organizátorů špatně plánoval, anebo někdo z hostů měl trochu větší žízeň, než se čekalo. Možná, že se tam stalo obojí najednou, to se už nedozvíme. Víme ale, že se stalo něco, co by se na velké oslavě stát nemělo – došlo víno, hostům hrozilo, že zůstanou „na suchu“ a hostitelovi, že si trhne doživotní ostudu.

Mám ten příběh rád, docela často jej volím jako text pro svatební kázání, dokonce i pro lidi, kteří s církví nemají nic moc společného. Je takový, jak to říct… zemitý příběh, srozumitelný i běžnému člověku. A přitom je to důležitý text, podle evangelií je proměnění vody na víno jedno z prvních znamení Ježíšovi moci. Znamení, do kterého se mu ale moc nechtělo, znamení, ke kterému byl přemluven neodbytností své matky… A přesto jedno z nejdůležitějších a nejoblíbenějších. Ježíš zde přichází s pomocí přesto, že to nikdo nečeká (možná, že zpočátku ani on sám).

Kromě obrazu svatby a nevěsty je tahle neodbytná přímluva druhým silným obrazem, který dnešní evangelium spojuje s perikopou, kterou jsme slyšeli od proroka Izajáše. Prorok zde také říká, že Kvůli Siónu nebude zticha a kvůli Jeruzalému si nedopřeje odpočinku. A to v situaci, kdy se lidé do Jeruzaléma vrátili z exilu, „doma“ všechno nalezli v dezolátním stavu a mezi sebou zas nenašli nikoho, kdo by byl schopen vzít odpovědnost za rekonstrukci nejen budov, ale i celé společnosti. V situaci, kdy lid potřebuje zachránit, ale neví, kam se obrátit, protože si sice uvědomují, že se jim to vymklo z rukou, ale na řešení se neshodnou, pronáší Izajáš svá slova o to, že nehodlá mlčet a dopřát si odpočinku, dokud se vše nedá opět do pořádku.

Někdy zkrátka potřebujeme Boží zásah, hlavně když se děje něco nedobrého, co není v našich silách změnit. A někdy taky můžeme být, podobně jedni z mála, podobně jako Marie a Izajáš, kdo ví, kam své prosby směřovat. Otázkou je, jestli umíme být stejně neodbytní, stejně neúnavní ve svých přímluvách.

Pravda, my nejsme na svatbě, na které došlo víno, ani jsme se nevrátili z dlouhého exilu. A přesto můžeme prožívat nejistotu a skepsi z toho, jak to kolem nás vypadá, když se pořádně rozhlédneme kolem sebe, když vidíme všechnu tu korupci v politice, nenasytnost ve společnosti, nekonečnou těžbu zdrojů, nelidské zacházení se zvířaty na farmách, nově se začínající váleční konflikty nebo i ty, které se nám (lidem) už leta nedaří zastavit, klimatické změny, které na nás pomalu, ale jistě začínají dopadat. I my můžeme prožívat skepsi, když vidíme rozpadající se vztahy ve svých rodinách, či v rodinách našich blízkých, když sami ztrácíme pevnou půdu pod nohama, když naše očekávání nejsou naplněná.

A tak se přimlouváme v modlitbách, přimlouváme se za sebe, za bližní, za svět, za obnovení pořádku, obnovení lásky, za to, aby spravedlnost na zemi zazářila jako rozbřesk a spása jako pochodeň, abychom našli zdroje nové radosti nečekaně, jako svatební hosté v káně nové, lepší víno – i když už si mysleli, že je se vším konec.

Pokud se nám třeba zdá, že se nám na naše přímluvy nedostává od Boha odpověď, jsou dnešní perikopy dobrou zprávou. K vztahu mezi Bohem a člověkem patří někdy i neodbytnost, vytrvalost. Patří k němu oboustranně. Musíme si uznat, že i Pán Bůh to má s námi lidmi leckdy těžké, i nám lecky dlouho trvá, než zaslechneme jeho hlas, než si necháme poradit. V písmu ovšem nacházíme spoustu příběhů o tom, jak i proroci museli přesvědčovat Boha k milosrdenství, jak učedníci domlouvali Ježíšovi, nebo jak dnes, naléhá na Ježíše jeho matka přesto, že ji napoprvé odbije. A ta vyrtvalost nakonec přináší své ovoce, nebo snad spíš dobré víno pro hosty na svatbě.

Někdy se nám může zdát, že to už je konec, že už na nás nic dobré nečeká, že jsme promrhali své šance na to, abychom užili a využili dobré Boží dary, že jsme špatně plánovali, nebo nám někdo udělal čáru přes rozpočet. Dokonce se nám to nemusí ani zdát, může to být tvrdá realita našeho života, ať už jde o život jednotlivce, nebo společnosti.

Dnes ale čteme i to, že Bůh je ten, kdo i na pomyslných koncích dává svému lidu a své zemi nové, dobré víno, ten, kdo dává dobré věci i na místech a v čase, kdy už to nikdo nečeká.

Nedopřát si odpočinku a nezůstat zticha tak představuje pro nás, pro věřící dvojí úkol. Být vytrvalý ve svých přímluvách, protože i Boha je možno přesvědčit svými modlitbami, to ano. Je to ale také prorocký úkol pro církev a všechny, kdo se k ní hlásí. Nezůstat mlčet a nedopřát až pokud se něco nezmění si pokoje totiž znamená mluvit nejenom k Bohu, ale také k lidem v našem okolí, když vidíme, že něco není v pořádku, Znamená to stát se „aktivistou“, majákem, tím, komu záleží na změně, protože vidí, že se všichni řítíme do záhuby.

Přeji nám, ať máme vytrvalost ve svých přímluvách, ať jsme vytrvalí v práci sami na sobě, když toužíme po změně k lepšímu, přeji nám ať nepropadáme úzkosti a starostem, ale neustále doufáme Boží záchranu, protože Bůh zachovává nejlepší víno až do samého konce.

Modlitba:
Pane Ježíši Kriste, ty jsi udělal lidem radost,
a ukázal jsi tak svou slávu.
Prosíme tě: Proměň také náš zármutek v radost,
učiň tyto bohoslužby svátkem, při němž zakusíme tvou blízkost.
Neboť ty spolu s Otcem a Duchem kraluješ od věků na věky.

Amen.

Jakub Pavlús, 16.1.2022