Kázání z 29. 1. 2023

Matouš 5, 1-12:  Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.

Kdo by to nechtěl, bratři a sestry. „Kdo by nechtěl co přesně?“ ptáte se? No přece žít blaze! To je přeci sen, civilizační cíl. Generace za generací se, alespoň ti rozumnější z lidí snaží, aby jejich děti žili když ne lépe, tak alespoň stejně dobře jako oni. A generace za generací zjišťujeme, že to není tak jednoduché, že to nikdy nebylo a ani nebude samo sebou, protože mezi námi (teď nemyslím v této místnosti, ale tak obecně, mezi námi lidmi) je spousta těch, kterým je to naprosto ukradené, kteří na další generace nemyslí a chtějí si hlavně užít svou vlastní blaženost.

Co to ale znamená, žít blaze? Existují pro to nějaké obecné, vždy platné kritéria? Dneska bychom možná řekli, že blaze se žije těm, kdo mají pasivní příjem, kdo nejsou odkázaní na svou práci. Těm kdo mají splacené dluhy. Těm, kteří si v práci mohou klidně vzít sick day a neřešit, jestli je má, nebo nemá kdo nahradit.

V tom textu, který jsme slyšeli od Matouše a který, alespoň myslím většina z nás relativně dobře zná je po užito slůvko „makarios“. Těžko se překládá, ale z kontextu v jakém se v řečtině používalo bychom mohli říct že jeho významem je hlavně: „být osvobozen od všedních starostí a námahy“.

Tak to ano. To bychom se shodli. Teď už si jen zazpívat šťastné staré slunce: „Zbav mne mých strastí a utiš můj pláč a dej mi po čem toužím: Jak slunce se mít a nedělat nic, jen bloumat po ulicích“.

No, ale na druhou stranu, jak tedy naložit s těmi slovy Ježíše, která jsme slyšeli z Matoušova evangelia. Ti, které Ježíš označuje za blažené, ti by se nám jen stěží vešli do této představy. Dokonce snad úplně naopak. Někteří by se nevešli by se do lidské představy o štěstí vůbec. Chudí v duchu, ti kdo pláčou, tiší, ti kdo hladovějí po spravedlnosti,  milosrdní, ti kdo mají čisté srdce, ti kdo působí pokoj, ti kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost. Kdo z nich je vlastě osvobozen od všedních starostí a námahy?

A Ježíš jim přeci říká, že patří k těm šťastnějším z nás, lidí. Připojuje k tomu různá zaslíbení. Ti, kdo pláčou budou potěšeni, ti kdo hladoví a žízní po spravedlnosti budou nasyceni a tak dále. Kromě prvního a posledního jsou to zaslíbení vždycky v budoucím čase a v pasivním tvaru. Tedy jejich situace má být změněna, ne jejich vlastním přičiněním.

Ježíš tak vlastně nepřímo říká. Blaze vám, protože jste v centru Božího zájmu. Blaze vám, protože Bůh přijde a změní váš úděl, třeba že to teď tak vůbec nevypadá. Blaze vám, protože můžete vyhlížet Boží zásah.

Zaujal mě výklad Augustina. To víte, od Augustina čerpají katolíci, Luteráni i Kalvíni. Každý si může vybrat, co se mu zlíbí, protože Augustin procházel celkem složitým vývojem jako člověk i jako teolog.

No a Augustin vnímá blahoslavenství o pronáslednování pro spravedlnost jako souhrn všech předešlých a napočítává tak sedm blahoslavenství. Dává je do vztahu k sedmi darům Ducha svatého a spojuje je se sedmi prosbami Otčenáše. Např. prosba “posvěť se jméno tvé”. Jméno Boží posvěcují, tedy uznávají za svaté ti, kdo se bojí Boha. To jsou pak ti “chudí duchem”. Píše taky: “Je-li to Boží bázeň, pro kterou se prohlašují blaženými chudí, prosme, aby se jméno Páně posvětilo mezi lidmi skrze svatou bázeň, žádejme, aby mezi lidmi svatá bázeň Boží zůstala na věky věků.”
“Přijď království tvé.” Království Boží přichází stále, ale nemůže proniknout. Lidé mu vzdorují. Jediní, kdo mu nekladou odpor, jsou tiší, proto “oni dostanou za úděl zemi”.
“Buď vůle tvá.” Tak se dovedou modlit jen ti, “kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti”.
“Chléb náš vezdejší den nám dnes” se vztahuje na ty, kdo “budou nasyceni”. “Odpusť nám naše viny” se mohou doopravdy modlit jen “milosrdní, neboť jim se dostane milosrdenství”.
“Neuveď nás do pokušení” se splní těm, kdo jsou čistého srdce.

Možná je to dobrý námět, pro soukromé zamyšlení kdykoliv budeme chtít promyslet modlitbu Páně nově. Možná je to dobrý námět i pro službu u nás ve sboru.

Ježíšovo vyučování na hoře jde v mnoha ohledech na hranu. Je to dobře. Týká se to i blahoslavenství. Mluví se v nich o paradoxní zkušenosti věřících. Jistě, nutno říct, že ani tato zkušenost není univerzální. A přesto – když čteme dopisy křesťanských mučedníků, když mluvíme s bratry a sestrami, kteří si prošli všelijakým nepohodlím, smutkem, pronásledováním pro svou víru, pro svůj hlad a žízeň po spravedlnosti, často od nich slyšíme, že přes tu všechnu tíhu těch situací, i oni cítili Boží blízkost, jeho vedení, prožívali různé menší či větší znamení Boží blízkosti, či snad, nebojím se říct i zázraky.

V týdnu jsem cestou na farářský kurz v Praze četl ve vlaku rozhovory se Sváťou Karáskem v knize „Víno tvé výborné“. V jedné části tam Sváťa vzpomíná jak byl zavřený ve vyšetřovací vazbě a když končila, zavolali si jej STBáci k výslechu a ptali se jej, co tak dělá celé ty dva dny v cele. „Skládám písně“ odpověděl Sváťa. Prosili jej, ať jim také nějakou zazpívá a Sváťa se nakonec nechal přesvědčit, i přesto, že se bál, že jej pak nepustí. Zazpíval jim „Já se těším do nebe, tam nezlobí eSTéBé, u jé, ou jé, ou jé! Představuji si sám sebe ve vězení, byl bych asi zoufalý. A přesto od mnoha věřících slyšíme takové podobné příběhy o tom, jak prožívali i v nesnázích Boží blízkost a takový zvláštní druh „blaženosti“.

Vím, že i někteří z vás by to mohli potvrdit a říct svůj vlastní příběh.

Být potěšen, dostat zemi za dědictví, být nasycen ve své touze po spravedlnosti, prožívat milosrdenství, vidět Boha, být nazván synem / dcerou Boží, mít království nebeské. To zní mnohem lépe, než ten Ježíšův výčet těch, kterým je blaze. A přestou jsou úzce propojené. Vždyť proč potěšovat ty, kteří jsou šťastni, proč sytit ty, kdo nemají hlad…

Ježíšova slova jsou přesto nadějí pro všechny. Je dobré nad nimi uvažovat i když třeba nejsme chudí duchem, i když třeba sami nepláčeme. Je dobré pamatovat na to, že tyto lidi má Bůh uprostřed svých zájmů. Je dobré se sám sebe ptát, po čem máme hlad a žízeň. Máme hlad a žízeň po spravedlnosti? A nezapomínáme u toho boje pro spravedlnost na milosrdenství? Nezapomínáme na sílu ticha a tichých, kteří často opravdu tak jako ta tichá voda pomalu, ale jistě omývají břehy naší společnosti?

Bůh nám nedává laciné sliby. Ani Ježíš nechce jít touto cestou. Říká na rovinu, že život těch, do mají Boží království nebude zde na zemi vždycky jednoduchý.  A říká také. Blaze vám, když se neleknete té náročnější cesty. Blaze vám, když své štěstí nehledáte jenom sami u sebe. Blaze vám, protože Bůh přijde a změní váš úděl.

Amen.

Jakub Pavlús, Farář ČCE Šumperk

Modlitba:

Bože, ty se smilováváš nade všemi lidmi,
přijímáš nás, i když jsme slabí,
a my u tebe nacházíme bezpečí a ochranu.
Buď naší útěchou a naší silou,
abychom tvou spravedlnost a tvůj pokoj předávali dál.
Prosíme tě o to, Otče našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým žije a život tvoří navěky.